Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Prezident Zeman nahradil český parlamentarismus politickou pavlačí. Parlamentní demokracie se nechala bez odporu zaparkovat ve svých budovách a politika jde jinudy. Vznikl alibistický slovník, plný defenzivních klišé pro vysvětlení, proč nic nedělat, nefungovat.
Jako by se nad parlamentem klenula nějaká vyšší moc, nějaká překážka, pro kterou je skutečný výkon parlamentní moci nemožný. Jmenuje se (klišé č. 1) „neshoda napříč politickým spektrem“.
Je to něco, co detekují sněmovní machři předem. Že je ohrožen sám hodnotový základ státu, to jediné, co krom vybraných daní a inventáře stát má? Že ruská agrese obnažila svou zdejší agenturu v nejvyšších patrech státu?
Nejprve si nanečisto ověřme shodu „napříč politickým spektrem“, potom jak by to prospělo v dalších volbách. A jdeme raději od toho – včetně opozice. A tak si krmíme čerta politické svévole a ujišťujeme stále agresivnější mocenská zvířátka, že budou v bezpečí před obviněním z evidentní velezrady, protože se nenajde ona „shoda napříč…“ Taková neshoda se dá v kuloárech dobře vyobchodovat.
Agent genocidních autoritářů
Zopakujme si aktuální telenovelu: kancléřem dosazený bankrotář z jihu Čech zaujme místo šéfa hradní příspěvkové organizace, kde je čilý stylem zvaným devadesátkový.
Spřízněné firmy podporují Zemana, veřejné zakázky získávají vyvolení, ale pro jednou je trestní kauza dotažená až k nepodmíněnému trestu. Jenže vyhlášený rozsudek se ještě ani nezačne psát, a už je sepsané prezidentské rozhodnutí o milosti, které neznámý rozsudek kritizuje a odmítá! Tuto pointu si zapamatujme, je důležitá.
Příběh je obecně a provokativně srozumitelný a média se hemží kritikou. Též kritikou politiků; tweet stíhá tweet, těch silných slov, těch emocí, toho sarkasmu, toho heroismu – na sítích. Ale pak se zase všichni svorně sejdou v parlamentu, neboť tudy běží zajíc, jak řekl klasik.
Tady se testuje, co je „hlasovatelné“ (klišé č. 2), co lze zvládnout „napříč politickým spektrem“, nebo je naopak „za hranou“ (už raději s číslováním klišé přestanu…). Sem se namísto politiky uchýlí bojovníci ze sítí a tiskovek, tady jsou doma, tady se obchoduje s mocí.
Veřejně jsou sice politici spolu s lidem pobouřeni Zemanovým, kolikátým již, „porušením ústavy“, ale to jen než se usadí prach. Pak, jak čtu, budou čekat, než tento otevřený agent genocidních autoritářů v barvách české demokracie doklepe své volební období.
Pak bude dobře, jde už jen o rok, že. Někteří nechtějí slyšet, že to oni sami populisticky zmrzačili ústavu přímou volbou prezidenta a jeho praktickou neodvolatelností („není to průchodné napříč…“). Jiní budou stejně populisticky a pohotově vynalézat „ústavní pojistky“ – to až přijde milost in re Mynář.
Hlouposti a bazar s alibismem
To nejpodstatnější jako by neexistovalo: jejich vlastní odpovědnost za nefunkční model parlamentarismu, který si zvykli provozovat.
Nikdo z nich nepochopil, že krom získávání politických bodů na bulvární trampolíně komického dua Zeman – Mynář nesou i za prezidenta svou odpovědnost. Odpovědnost za obranu stavebních prvků něčeho, čemu se říká demokratický a právní stát.
Tato odpovědnost se neptá, co „je průchodné napříč“ nebo co je „hlasovatelné“. Ta ukládá jednat, když je konstrukce ohrožena. Nestačí se jen přidat se svými tweety, když už je pohoršen lid (v tomto pořadí). On je to totiž výlučně parlament, jemuž lid svěřil působnost kontrolovat exekutivu, prezidenta včetně.
Lid smí být šokován stále drzejšími Zemanovými kousky, parlament nikoli. Ten je povinen nalézt v bulvární (a tweetové) kampani skutečné ohrožení státu.
Začněme Zemanovým vztahem k soudní moci. Tak holt ulevil komplicovi svého přítele kancléře… Sice nešikovně, ale tomu tady každý tak nějak rozumí. Má na to právo, tak co, dodají „ústavní právníci“. Nemá, neboť ďábel se skrývá v detailu.
Princip dělby moci velí i prezidentovi bezvýhradně respektovat výroky moci soudní; on musí v úctě pokleknout před rozsudkem – a teprve potom odpustit trest, jehož správnost nesmí zpochybnit. Jedno po druhém.
A tady je ta jeho inovace: on ještě nenapsaný rozsudek přezkoumal a pak ho zahodil – a rozhodl sám. K čemuž se, jak už je ta parta diletantská, i veřejně přiznal. To je ta pasáž o předpokladu, že přísnost rozsudku je dána tím, kde je odsouzený „zaměstnán“, což prý trestní právo nezná.
Samozřejmě že zná, ale jde o něco jiného – o to, že kritéria pro uložení trestu jsou výhradně v rukou moci soudní. Prezident neudělil milost. Prezident si přisvojil pravomoc soudce a porušil princip dělby moci, což je útok na základy státu. A vůbec nejde o jednoho přikrádače – jde o princip.
Změna ústavy není řešení
Je parlament překvapen? Nevzpomene si na zprávu předsedy Nejvyššího správního soudu o osobním Zemanově nátlaku na rozhodování ve svých běžících kauzách? Na to, jak dotyčný pan Mynář obcházel s tímtéž soudce osobně, a když to prasklo, na jeho dotčené vysvětlení? Je přece důležité, aby soudci věděli, jak se na věc dívá „pan prezident“!
Ani tehdy nesvítila kontrolka kontrolnímu tělesu, poslanecké sněmovně? Asi ne, totiž ne „napříč politickým spektrem“. Tehdejší opozice – dnešní koalice – si maximálně tak zatweetovala. V právním státě by padla vláda.
Nechme stranou otevřenou velezradu prezidenta Miloše Zemana ve věci teroristického útoku Ruska ve Vrběticích, je v dobré paměti. Zase jen záplava tweetů, ale pak tehdejší opozice přivedla k pořádku těch pár senátorů, kteří zpočátku jevili odvahu unést svou ústavní odpovědnost a aktivovat ústavní proces zkoumání prezidentovy způsobilosti.
Jinak řečeno, proces zjištění, zda je příčetným zrádcem, nebo indisponovaným bavičem v rukou svého okolí. Parlament v tom nechal senátora Fischera, na něhož zpovykaný prezident nyní podává trestní oznámení. Nebylo to „hlasovatelné“, takže raději šokujme své spojence proruskou politikou a riskujme úplně všechno.
Řešení netkví v další a další změně ústavy a žonglování s pravomocemi, když se jeden mocenský element utrhne a jedná otevřeně proti systému, rozuměj, proti životním zájmům a hodnotám státu. Ani v pomstychtivém zkrácení rozpočtu.
Řešení tkví ve vzkříšení parlamentu a jeho nezastupitelné role zasáhnout proti ohrožení základů státu nyní svévolným prezidentem. Ohrožením státu je jak despekt politické moci vůči moci soudní, tak otevřená zrada hodnot ústavy prezidentem republiky tváří v tvář státnímu terorismu autoritářského Ruska.
Vše ostatní je jen mlha, kafíčkový postkomunismus, kde politika nemá svou barvu a chuť a nezná osobní odpovědnost. Výsledkem tohoto alibismu je odložení parlamentu a základních hodnot státu do „nehlasovatelny“. Každý člen parlamentu je však odpovědný občanům i sobě a toho jej nezbaví žádná přízračná nehlasovatelnost.
Šli byste tyto pány bránit?
Vlastností tohoto trendu je, že sám degeneruje v politický styl, ve zvyklost. A recykluje se dalšími a dalšími volbami; politika se stala jen cestou za mocí bez obsahu a odpovědnosti. Politika, která nebere vážně smysl a účel sebe sama, ale jen kariéry dotyčných a výhledy partají k dalším volbám.
Za prezidenty pak volíme bezskrupulózní sebestředné typy, jejichž jedinou touhou je vybudovat si okruh ekonomických podporovatelů výměnou za jejich přístup ke státním strukům; a pak už jen vlastní kultík osobnosti.
Ani nejodpudivější etapa posledního prezidenta nevybičovala sebemenší étos, ani ten nejsměšnější klientelistický organizátor jménem Mynář nepřestal být chráněn svou prezidentskou loutkou. Kdepak najít něco hlasovatelného….
A v tomto stavu jsme konfrontováni s válečnou agresí Ruska. Skláníme se před vlastenectvím a vytrvalostí Ukrajinců a jejich prezidenta. Vědí, za co bojují a umírají, protože jejich stát zosobňuje hodnoty, které jim za nasazení života stojí.
Co naše vlastenectví a náš prezident? Je jím Miloš Zeman, Mynářova a Nejedlého marioneta ve službách agresivních autokracií? Cítíte hrdost a vlastenectví? Odpovězte si na otázku, kdo by šel se zbraní tyto pány bránit – neboť oni personifikují český stát a jeho hodnotovou vyprázdněnost.
Demokracie byla zaparkována v parlamentu, odkud si občas zatweetuje. Život běží jinudy.
Vyšlo na webu Hlídacípes.org.
