Výhodou momentálního uspořádání Evropy je, že vítězství nad nacismem se dá slavit hned dvakrát, jednou 8. května, jak to dělá většina světa, podruhé 9. května, jak to dělají v Rusku.
Letos zamíří prezident, hlava českých ozbrojených sil a nositel vyznamenání za svobodu Miloš Zeman opět po nějaké době na ruskou ambasádu. V roce 2013 vyvolalo jistou pozornost médií, když druhý den po oslavě na ambasádě působil při odhalení korunovačních klenotů při chůzi tak nejistě, že to připomínalo kolísavé sebenalézání adolescentního pražského intelektuála. Barva prezidentovy tváře zase vypadala jako nenápadná kamufláž letadel s technologií stealth, tak nenápadná, až to bylo nápadné.
Oficiální zdůvodnění zdánlivé prezidentovy indispozice znělo, že pan prezident měl virózu. To je zbytečná skromnost.
Je třeba navazovat na to dobré z našich vzájemných vztahů. Je známo, že kdysi známá postava československé politiky Vavro Šrobár se vyznamenala při jednání se sovětskou delegací, protože Šrobár byl jediný, kdo dokázal se soudruhy držet v konzumaci vodky tempo. Sověti se pak domnívali, že to je zřejmě významný politik. A jak říkal sám Churchill: „Alkohol mi více dal než vzal.“
Stanislav Lem popisuje v povídce Invaze z Aldebaranu přílet mimozemšťana, kterého pozemšťan hravě zlikviduje mimo jiné tím, že kolem sebe šíří za pozemské noci ochranný oblak etylalkoholu. Od vrchního velitele branných sil čekáme něco podobného. Každý má začít u sebe. až začne invaze muslimů, vetřelci po nárazu na ochranné aury Čechů okamžitě ztratí vědomí. Zase jednou staneme v centru světové pozornosti, jako tomu bylo v době, kdy jsme poslali Husa do Kostnice a vymysleli socialismus s lidskou tváří. Dodnes se nám všichni tajně obdivují.
V rámci vystupňování dojmu má letos hlava státu na ambasádě pronést projev. Protože dle odborníků na komunikaci, je 90 procent sdělení neverbální záležitost, můžeme doufat, že o toto celostné působení prezidentovy osobnosti nebudeme ochuzeni.
Národní tradice mají samozřejmě i své protiproudy. T. G. Masaryk vzpomíná: „Teprve před svým padesátým rokem jsem poznal, že alkohol není k ničemu dobrému, ale spíš k zlému, a přestal jsem jej pít vůbec. Po mé poslední nemoci mě doktoři nutili, abych pil před jídlem skleničku vína; nechutnalo mi a konečně jsem pokusy zjistil, že to jde bez vína také a ještě lépe. Jako president chtěl jsem i své hosty nutit, aby jedli bez vína nebo piva, ale nešlo to. No, dobře, myslím si, ať každý dělá, jak se mu líbí; abstinence není mým náboženstvím, ale občas se pokouším své spoluobčany upozornit; jak nemírné pití je, stručně řečeno, hloupé.“
Jenže státy se udržují ideály, ze kterých vznikly. A podívejte se na to, jak dopadla republika dvou abstinentů, Masaryka a Beneše. V něčem ani Masaryk nepřekročil svůj stín. Dnes jsme naštěstí dál. Navazujeme na zdravé tradice a naše rozšířené vědomí se vydává všemi azimuty.
Ano, je to někdy cesta doslova klopotná, ale stojí to za to.
