Prezident republiky si pozval včera na pražský Hrad „členy policejního sboru“ (předpokládám, že ne všechny), aby „vyjádřil vděčnost a poděkování Policii ČR za její profesionální přístup a za zásahy jak 17. listopadu minulého roku, tak nyní při státní návštěvě prezidenta ČLR“. Setkání se zúčastnil i ministr vnitra a policejní prezident.
Setkání má symbolický význam. Prezident je dle článku 63 odst. 1 c) „vrchním velitelem ozbrojených sil“.
Tuto nestydatou koninu převzali otcové dnešní ústavy z ústavy předválečné ČSR, aby podtrhli pseudosakrální funkci hlavy státu. Je to průnik autokratického státu typu starověkého římského impéria v císařské době do liberální demokracie dvacátého století. Význam této prezidentské pravomoci ještě podtrhla přímá volba hlavy státu, kterou odhlasovali ještě za „Starých pořádků“ (tj. za polistopadového demokratického režimu) ústavní většinou „politici, co nemakali a kradli“ (cituji Andreje Babiše). Ze zákona č. 299/1999 Sb. O ozbrojených silách ČR, hlava I., odst. 3, sice neplyne, že by mezi ozbrojené síly patřila i Policie ČR, ale konec konců, věcně vzato, jde taky o ozbrojenou sílu, nebo snad ne?
Je zjevné, že pan prezident, vyzbrojen silným mandátem z přímé volby, usiluje tichou cestou o extensi pojmu „ozbrojené síly“ tak, aby se vztahoval i na policii. Už nejméně dvakrát po sobě, 17. listopadu minulého roku a nyní při návštěvě „druhého nejmocnějšího muže planety“ (pokouším se zaplašit podezření, že za toho prvního považuje pan prezident sám sebe) si vzal takříkajíc „na zkoušku“ policii ČR na povel, a ač tu a tam někdo zabrblal, docela mu to prošlo. Premiér ani ministr vnitra nedali najevo žádnou nespokojenost s precedentem, který sice nemá oporu v zákonech, ale vahou autority pana prezidenta se takto potichu prosadil.
Vláda České republiky rezignovaně přihlíží tomu, jak se země, kterou by měla spravovat, potichu mění v policejní stát, jehož otěže jsou v rukou přímo voleného prezidenta. Jen tu a tam se polovičatě a dodatečně pokouší napravovat nejkřiklavější výstřelky (průnik policie na akademickou půdu, násilí proti demonstrantům). Je to defétistická, sebevražedná politika, na kterou nakonec doplatí premiér i ministr vnitra, protože pomáhají spoluvytvářet situaci, kdy už je Zeman nebude k ničemu potřebovat. Jistý mandát na to má i proto, že jeho důvěra na veřejnosti je největší od doby jeho zvolení a větší než kteréhokoli jiného ústavního činitele. S druhým fakticky nejmocnějším mužem země, Andrejem Babišem, ho pojí jakási tichá forma o neútočení. Podle průzkumu Median, zveřejněného v pondělní Babišově MfD, mu veřejnost důvěřuje nejvíc ze všech ústavních činitelů, i pokud jde o nejcitlivější problém dnešních dní, totiž zvládnutí migrační vlny (52,2%). A to zatím musel hýbat jen ústy!
Uvědomuje si vůbec ČSSD, že tím, jak v letech 2012 iniciovala faktické svržení polistopadového demokratického režimu, se sama vydala do rukou svých úhlavních nepřátel? A uvědomují si svůj podíl na situaci také další iniciátoři tohoto tichého převratu, posthavlovští intelektuálové z okruhu Pravdy a Lásky a bakalovských médií? Ještě někdy v březnu 2013 halasně oslavovali pád nenáviděného Klause a nevšimli si, že byl zvolen někdo ještě mnohem horší.
Teď, po třech letech tu stojí, jako ostatně vždycky, sice s široce otevřenými ústy, ale s prázdnýma rukama. Fakticky přispěli k tomu, že tu sice pořád ještě nějak fungují základní demokratické zákony, ale oni si už zase vytvořili svou „paralelní polis“, jako kdysi v době Charty77, a tak ty zákony vlastně ani tolik nepotřebují.
Bezbrannost českých intelektuálních elit vůči staronové autoritářské politice je úděsná. Zatímco Babiš a Zeman jsou mistři v tom, jak veřejnost zmást a svést, oni ji nedokážou ani oslovit. Místo toho vedou dialog sami se sebou, opájejí se svými údajnými morálními kvalitami a přesvědčují přesvědčené.
Miloš Zeman považoval za nutné zmínit ze svých oponentů jenom jedno jediné jméno: „Je třeba odlišit lidi, kteří svobodně vyjadřují svůj názor, od různých Kalousků, kteří se pouze zviditelňují šaškovskými akcemi.“
Je pravda, že Miroslav Kalousek je v současné době jediný viditelný politik z řad demokratické opozice. V průběhu revolučních událostí let 2012-14 se na něho ovšem podařilo navalit tolik špíny, že má jen velmi malou šanci: nenachází totiž podporu ani takříkajíc „mezi svými“. Nikdo nemá odvahu a slušnost se ho veřejně zastat.
Takže: pokud tady vůbec ještě existuje nějaká demokratická opozice, je totálně bezhlavá.
Prezident Zeman zakončil svůj projev „bonmotem“. Je zajímavé, jak se u nás díky tomuto politikovi význam slova „bonmot“ zásadně proměnil. Původně šlo o „vtipné slovo, rčení, úsloví, vtip“. A nyní je to urážka a sprosťárna. Zeman se tedy tímto „bonmotem“ obrátil na přítomné policisty: „Váš nevděčný úděl často spočívá v tom, že bráníte projevu duševně nenormálních lidí a v tom jste tak trochu podobní psychiatrům.“
Je pozoruhodné, jak zvláštní představu má náš prezident o psychiatrech. Úkolem psychiatrů není bránit projevu duševně nenormálních lidí, ale duševně nenormální lidi léčit. Naproti tomu policie, které se namlouvá, že jejím účelem je bránit projevu lidí, a aby jí to šlo lépe od ruky, je praktické je pojímat předem jako duševně nenormální, je policie manipulovaná způsobem, který dobře známe z Ruska, jež je panu Zemanovi tak blízké (provozovalo se to tam před bolševismem, za bolševismu a zlehka to zjevně zkoušejí i teď).
A ti, kdo policii tímto způsobem manipulují, jsou hodni nejhlubšího opovržení.
