Prezident Miloš Zeman se zúčastnil ekonomického fóra na Žofíně a opět prokázal, že nerozumí základním principům fungování ekonomiky založené na existenci peněz (nebo obecněji směnek).

Prezident vytrvale tvrdí, že výměna české koruny za euro je jen změnou stupnice a jinak se nic nezmění. Jako kdybychom u nás nahradili pro měření teploty Celsiovu stupnici za Fahrenheita. Teplota se tím nezmění, v čemž má Zeman pravdu. Vše je podle něj jen v hlavách Čechů, kteří euro většinově iracionálně odmítají.

Srovnávat stupnici teploměru s měnou je však od základu nepochopení peněžní ekonomiky. Jednak se totiž stupnice měny odvíjí od jejího množství (a rychlosti oběhu), zatímco množství tepelné energie ve vesmíru by Celsiovu stupnici nezměnilo, ani kdyby se měnilo, ale především pro měnu není klíčová její stupnice, nýbrž její cena, které se říká úroková míra. To je stejné, jako kdyby nás na Celsiově stupnici životně zajímala teplota. Nikoli teplota teploměru, nýbrž teplota přímo stupnice, tedy těch čísel. Zemanovo srovnání zkrátka pokulhává na obě nohy.

V čem tedy spočívá základní problém používání jediné měny v tak rozsáhlé, nesourodé oblasti, jako je eurozóna? Právě v její ceně. Když zrovna ve Finsku nastává po letech úrody hospodářský útlum, ve Španělsku ještě může klidně řadu měsíců nebo možná i několik let trvat fáze rozvoje.

Na to musejí reagovat banky a další poskytovatelé peněz za úrok. Finské banky by se kvůli špatným očekáváním měly snažit přivřít kohoutky, ať už podrobnějším analyzováním zájemců o úvěr, nebo především výší úroků. Když zvýší úroky z poskytovaných úvěrů, vezmou si úvěr už jen firmy, které se opravdu, po obzvláště důkladné vlastní analýze, „cítí“ na to, že budou schopny vysoké úroky splácet. Naopak mnohé firmy v mírných potížích by si už půjčku kvůli zvýšeným úrokům nevzaly, byť by jim ji jinak banka byla ochotná poskytnout. Španělské banky v našem příkladu však nemusejí být tak opatrné jako banky finské. Vysokými úroky by své klienty odradily úplně zbytečně a připravily by se tak o část zisku.

Problém je, že výši úroků z poskytovaných úvěrů (ale v důsledku třeba i ze všech možných dluhopisů apod.) nezanedbatelně ovlivňují tvůrci měnové politiky čili zpravidla centrální banky. Dokud mělo Finsko i Španělsko svou měnu, mohla tedy finská centrální banka tlačit za situace uvedené v našem příkladu na zvyšování úroků, zatímco španělští centrální bankéři, pokud měli rozum, ponechávali úroky nízké (neboli snažili se, aby půjčky zůstaly levné).

Když však teď mají oba státy euro, musí Evropská centrální banka zvolit nějaký kompromis. Tlačí‑li za dané situace na vysoké úroky, zřejmě pomůže odvrátit poskytování úvěrů finským firmám, které by kvůli vývoji finské ekonomiky nebyly schopny úvěry splácet. Rozhodně však poškodí španělské banky.

Takto fungující ekonomika navíc není dostatečně flexibilní, takže i bez ohledu na zhoršené výsledky finančních institucí rovněž posiluje (prohlubuje nebo prodlužuje) celkový ekonomický útlum v rámci hospodářských cyklů.

Eurozóna je přitom nesourodou oblastí. Před přijetím eura se úroky i momentální fáze hospodářského cyklu v jednotlivých oblastech dnešní eurozóny často výrazně lišily. Rozdíly mezi státy jsou posilovány skutečností, že má každý stát EU prakticky nezávislou daňovou i rozpočtovou politiku. I kdyby tedy eurozóna neměla žádné další nevýhody, jako je třeba částečné sdílení dluhů, není likvidace české koruny výměnou za euro krokem správným směrem. Nebo jej přinejmenším nelze obhajovat Zemanovým argumentem.

My jsme si naše působení v eurozóně ostatně zkusili. Od podzimu 2013 do jara 2017 totiž naše centrální banka prováděla devizové intervence, které spočívaly v tom, že české koruně bylo bráněno, aby příliš zdražila vůči euru. Jenže koruna měla jako na potvoru tendenci zdražovat, a tak jsme byli svědky nákupu velkého množství eur do zásob ČNB. Tyto zásoby pak pochopitelně nemohly být investovány příliš riskantně, a tedy nutně ani příliš výnosně. Kvůli tomu naše ekonomika přišla odhadem prozatím řádově o desítky miliard, které v důsledku „zaplatili“ Češi, jimž byly znehodnocovány jejich úspory. Tak by tedy žila česká ekonomika v eurozóně.

Je tedy nepochopitelné, že prezident, který chce přijmout euro, zároveň brojil proti proběhnutým devizovým intervencím. Jen se tím potvrzuje, že působení měn v ekonomice ještě neporozuměl.