Senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, jehož předsedou je senátor Pavel Fischer, minulý týden schválil usnesení k vyslovení neschopnosti Miloše Zemana vykonávat úřad prezidenta republiky. Kdyby ho následně schválila horní komora parlamentu a posléze i poslanecká sněmovna, pravomoci hlavy státu by přešly na premiéra, předsedu dolní komory parlamentu a šéfa senátu. Tahle cesta, jak ukončit Zemanovo hradní působení, je však z řady důvodů problematická. Pokud má být Miloš Zeman připraven o prezidentskou funkci, mělo by to být za to, jakým způsobem porušuje Ústavu České republiky a ústavní pořádek.

V našem základním zákonu se upravuje několik cest, jak může být prezident republiky zbaven svého úřadu. Horní komora může se souhlasem poslanecké sněmovny proti němu podat ústavní žalobu k Ústavnímu soudu, a to buď pro velezradu, nebo pro hrubé porušení ústavy či jiné součásti ústavního pořádku. Velezradou se pak myslí takové jednání prezidenta, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, nebo i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud potom může na základě ústavní žaloby senátu rozhodnout o tom, že hlava státu ztrácí svůj úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Senátoři pod vedením Pavla Fischera se nyní ovšem rozhodli pro druhou možnost, která je v ústavě upravená a kterou je možné dobu prezidentského mandátu zkrátit. Nemůže-li totiž prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom poslanecká sněmovna a senát, pak výkon prezidentských funkcí přísluší premiérovi, šéfovi poslanecké sněmovny a předsedovi senátu.

Neschopnost hlavy státu vykonávat svůj úřad se myslí především s ohledem na její zdravotní stav. Něco takového posuzovat je samozřejmě velmi ožehává věc, a to zvlášť v situaci, kdy se zdá, že prezident je při smyslech a hlava mu slouží stále dobře. Další potíž spočívá v tom, že se tak odvádí pozornost od podstaty věci. Tou je, jak si Miloš Zeman počíná směrem k ústavě.

Je pravda, že horní komora parlamentu už v roce 2019 schválila ústavní žalobu na prezidenta Zemana pro hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Tehdy s ní však nevyjádřila souhlas poslanecká sněmovna. Přesto je však vhodnější, aby se senát držel této cesty, než se pokoušel hlavy státu zbavit, protože údajně ze závažných důvodů není schopná vykonávat svůj úřad.

Senátoři by se v tomto ohledu neměli nechat odradit neúspěchem se žalobou, se kterou před dvěma lety přišla skupina senátorů pod vedením Václava Lásky. Jedna z možností je zkusit to znovu po sněmovních volbách, až se změní složení dolní komory parlamentu. Navíc od té doby, co Láskova žaloba vznikala, se čas nezastavil, takže i ze strany prezidenta přibyly další skutky, o které by bylo vhodné její argumentaci obohatit a celkově ji rozšířit a aktualizovat.

Sedm hrubých porušení ústavy

Nakonec i z toho, jak předseda bezpečnostního výboru v senátu Pavel Fischer usnesení obhajoval, je vidět, že senátorům šlo spíše o konkrétní Zemanovy činy, například že nekoná v souladu se svým slibem a vystupuje v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Podle Fischera je rovněž vyjádření prezidenta Zemana v případě výbuchu muničního skladu ve Vrběticích vyvrcholením jeho výroků, které ohrožují bezpečnost České republiky. Zkrátka je jasné, že jádrem senátorského snažení není prezidentův zdravotní stav a to, zda je, nebo není schopný úřad vykonávat, nýbrž to, jak ho vykonává a že narušuje ústavní pořádek, případně svrchovanost Česka.

Dále čtěte

Už roky jsou u nás v kurzu samozvaní spasitelé a výsledkem je chaos a zkáza. Po Babišovi selžou i další

Česká republika už řadu let trpí tím, že se na naší politické scéně objevuje jeden politický spasitel za druhým. Přitom…

Zároveň ovšem platí, že už žaloba z roku 2019 je velmi kvalitní a přesvědčivě dokládá Zemanovy přečiny vůči ústavě. Obsahuje jich dlouhou řadu. Stojí za to připomenout alespoň některé z nich. Tím hlavním, co je spojuje, a co žaloba podrobně dokládá, je snaha Miloše Zemana nabourat parlamentní formu vlády. Text žaloby, kterou senát schválil a která vznikla v úzké spolupráci s několika ústavními právníky, tak dobře shrnuje hlavní tendenci Zemanova prezidentování.

Žaloba obsahuje sedm klíčových skutků, kterých se Zeman dopustil a které horní komora parlamentu považuje za hrubé porušení ústavy. Kromě toho zde najdeme výčet mnoha dalších prezidentových přečinů, které jsou podle senátu hrubým porušením ústavy a ústavního pořádku ve svém součtu.

Mezi hrubými porušeními ústavy tak podle senátorů na prvním místě stojí následující: „Prezident republiky jmenoval dne 25. června 2013 předsedou vlády Jiřího Rusnoka a následně dne 10. července 2013 další členy vlády, ačkoliv věděl, že je ustálena většina v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, která by podpořila vládu předjímanou jejím politickým vedením, a že vznik jiné většiny pro podporu jakékoliv jiné vlády je vyloučen. Takto jmenovanou vládu pak poté, co neobdržela dne 7. srpna 2013 důvěru poslanecké sněmovny, udržoval ve funkci až do 29. ledna 2014 tím, že nejmenoval dalšího předsedu vlády, ačkoliv byl po volbách do poslanecké sněmovny od listopadu 2013 konfrontován s tím, že v poslanecké sněmovně je ustálena většina, která může a chce sestavit a podpořit vládu, která by měla její podporu. Prezident republiky tak na dobu delší než sedm měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.“

Z dalších hrubých porušení ústavy je to pak Zemanova snaha, aby se po volbách v roce 2013 nestal nominantem vítězné strany na předsedu vlády šéf ČSSD Bohuslav Sobotka. Prezident tak podle senátu hrubým způsobem zasáhl do principu, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy, jak stanovuje ústava.

Úpadek demokracie a právního státu

Následující dva skutky Miloše Zemana, které horní komora označila za porušení ústavy, se týkají Andreje Babiše: „Prezident republiky v období nejméně od 4. května 2017 do 9. května 2017 opakovaně deklaroval záměr vyhodnotit veřejně avizovanou demisi předsedy vlády tak, že její důsledky vztáhne pouze na jejího předsedu, do kteréžto funkce poté jmenuje jiného předsedu vlády s předpokládaným zachováním mandátu vlády jako celku. Prezident republiky poté odepřel vyhovět návrhu předsedy vlády na odvolání ministra financí Andreje Babiše ze dne 5. května 2017. Prezident republiky tak otevřeně deklaroval vůli nerespektovat ústavní pořádek a poté otevřeně odepřel naplnit svou ústavní povinnost odvolat na návrh předsedy vlády jejího člena.“

Druhý Zemanův čin, kterým zvýhodnil Babiše, se pak v textu žaloby popisuje takto: „Prezident republiky poté, co jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018. Prezident tak prodlužováním vládnutí vlády v demisi, aniž by hledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vládě, vytvořil situaci, kdy vláda bez důvěry fakticky vládla bez jakékoliv odpovědnosti poslanecké sněmovně více než pět měsíců od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že tuto důvěru nedostala. Prezident republiky tak na dobu více než pěti měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.“

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Mezi hrubé porušení ústavy patří podle senátu rovněž to, že prezident Zeman odepřel jmenovat ministrem zahraničních věcí Miroslava Pocheho, před tím, než ministrem nakonec jmenoval Tomáše Petříčka. Ze stejného ranku je pak to, když bez zbytečného odkladu odmítl odvolat ministra kultury Antonína Staňka a následně odpíral jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu.

Jeden ze Zemanových přečinů proti ústavě, na kterých se horní komora shodla, se týká také soudní moci, kdy prezident vyvíjel neprocesní a neformální tlak na tehdejšího předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu s cílem ovlivnit rozhodnutí tohoto soudu v konkrétní věci. Podle senátorů tak prezident Zeman zásadním způsobem usiloval o ohrožení ústavního principu nezávislosti soudní moci.

Všechny tyhle skutky spojuje to, že jimi Miloš Zeman narušoval parlamentní formu vládnutí, kterou v České republice máme, a osopoval si moc a pravomoci, které mu nepřísluší. Tohle je třeba připomínat a zdůrazňovat namísto prezidentova zdravotního stavu a toho, jestli je schopen vykonávat svůj úřad, nebo ne. Aktuální a potřebné je to i z toho důvodu, že nějaký podobný přečin může od prezidenta Zemana přijít i po letošních sněmovních volbách. Je třeba se na to připravit a případně vnést znovu do hry i zmíněnou ústavní žalobu.

V jejím závěru se totiž píše: „Dnes obvykle nedochází k úpadku demokracie a právního státu cestou vojenského puče. Z řady příkladů lze zobecnit, že novodobí autoritáři svou cestu zahajují ohrožováním nezávislosti soudní moci, delegitimizací politických oponentů jako špatných občanů či nepřátel lidu, zpochybňováním médií, podrýváním činnosti zpravodajských služeb a různých regulačních agentur. Nebezpečím dosažení bodu, kdy dochází k nevratné systémové proměně, je to, že tato skutečnost nemusí být po delší dobu patrná a až teprve zpětný historický pohled v době, kdy je změna dokonána, dává nahlédnout do podstaty klíčových změn, které ke změně přispěly.“