Je to skutečně problém, když je profesor, možná, bývalý agent StB? Máme jednoho ministra a místopředsedu vlády, který je evidován jako agent StB. Prezidentovi to nevadilo. Přinejmenším ne natolik, aby dotyčného nakonec nejmenoval.
Ohledně agentství se u nás už dvě desetiletí vede debata, která se nedobrala žádného uspokojivého konce. Podle seznamů, oficiálních i neformálních, byl agentem kdekdo.
Aby to bylo úplně jasné, jde o otázku důvěryhodnosti. Pokud se někdo zapletl se Státní bezpečností totalitního režimu, není se čím chlubit. Problém je v tom, když pak rozebíráme případ od případu. Nemohu vzít vážně, když jsou vedle sebe jmenováni lidé jako paní Salivarová a kardinál Tomášek a někteří notoričtí práskači, o kterých jsme to věděli už tenkrát. Tenkrát znamená v 70. a 80. letech. Osobně znám několik lidí, kteří jsou na seznamech agentů. S mnoha z nich si tykám. U některých jsem si jistý, že skuteční agenti byli, a myslel jsem si to o nich už tehdy. Někteří byli jen lapeni, protože byli nezkušení a nedostali včas varování a školení, jak se při výslechu zachovat, jako třeba já. Já byl vyškolen, dokdy mám dělat troubu a odkdy se vzepřít a něco nepodepsat. To nebyla věc žádné odvahy, ale jen instruktáže. Oni řeknou tohle a ty řekni tohle. Měl jsem štěstí. Znal jsem ty správné věty. Lidé, o kterých jsem si jistý, že jsou lepší než já, ty správné věty neznali a podepsali.
Tím se dostáváme k otázce, jestli může prezident nejmenovat profesory kvůli tomu, že se zapletli s minulým režimem. Předně není jasné, proč by o tom měl rozhodovat člověk, který je sám obklopen podivnými postavami z komunistické minulosti, jako je třeba předlistopadový podplukovník Zdeněk Zbytek, který proslul svým „tankovým“ projevem v roce 1989, nebo jako býval Miroslav Šlouf.
Akademik není politik
V případě akademických hodnostářů je otázka jejich zapletení s minulým režimem něco jiného, než je tomu u politiků. Řečeno jednoduše, na univerzitě nemůže takový člověk příliš škodit. Věda je autonomní oblast, stejně jako třeba umění nebo sport. Člověk tam může vynikat a současně být z hlediska morálky padouch. Že je někdo profesor, ještě neznamená, že je také morálním skvostem. To je jeho osobní problém. Koneckonců na jeho přednášky nemusí nikdo chodit, když nebude chtít. Máme akademickou svobodu, nejsme na základce.
Stále je třeba se vracet k jádru věci. Pozornost se upřela na agenty StB a zcela pomíjíme samotné činovníky StB, kteří všechno řídili. Ti se nám dodnes smějí do očí. Chodí svědčit k soudům a soudy jim věří, když tito lidé bezostyšně lžou. Na základě jejich svědectví jsou pak spolupracovníci StB prohlašováni za nevinné, protože soudci se tváří, že estébákům věří.
Jak víme, Státní bezpečnost také nechávala stranou členy KSČ, protože tam se práskání očekávalo jaksi samo od sebe. Vstoupit do strany v době normalizace bylo přitom zcela jasně nemorální. Pokud do ní někdo vstupoval z přesvědčení, musel být mdlého rozumu. To ale většina lidí nebyla, spíš šlo o běžný kariérismus. Takových máme v akademické sféře taky mraky, není třeba si dělat iluze.
Úplně nejpodstatnější ale je, že prezidentovi do morálního profilu profesorů nic není. Nemá to v popisu práce. Prezident není biskup nebo šéf nějaké etické komise. Prostě ta jména má podepsat, když mu je univerzity dají. Jsou to jejich profesoři, ne jeho. Nikdo přece není tak naivní, aby si myslel, že nějaký titul vypovídá o něčem jiném než o odborné kvalifikaci. Pokud tohle prezident neví, měl by mu to někdo říct. ale když se podíváme na jeho okolí, asi mu to nikdo neřekne.
