Na to, že ve dnech významných výročí nebo dokonce o státních svátcích prezident Zeman loví bobříka mlčení a zavírá se doma, jsme si už tak nějak zvykli. Jeho příšerný nevychovaný a nevychovatelný mluvčí Ovčáček pak mezi hromadami urážek a spratkovitých řečí sdělí na sociálních sítích národu cosi o tiché vzpomínce v ústraní nebo o tom, že pan prezident již všechno řekl a není třeba nic dodat. Trhněte si.

Mnozí jsou toho názoru, že je to vlastně dobře. A že pokud prezident sedí v Lánech a mlčí, nehrozí, že opět spáchá hroznou, pokud možno mezinárodní ostudu. Nebude na ulici ztrácet boty, spát zhroucený na židli vedle stojících státníků celého světa, vykřikovat do rádia sprosťárny, kdekoho zlomyslně častovat nadávkami a pomluvami a nevypustí hromadu ohyzdných lží. Na tom je samozřejmě mnoho pravdy.

Na druhou stranu je tu ale nesporný fakt, že v našem politickém systému má prezident mj. funkci reprezentativní. A už i školní děti se v předmětu výchova k občanství učí, že to znamená například právě účast na důležitých státních oslavách, vzpomínkových či pietních aktech s významem pro celou republiku.

Podíváme-li se tedy alespoň namátkou na to, kdy se pan prezident rozhodl zachovat hluboké mlčení a kde naopak uznal za vhodné veřejně vystoupit, dojdeme k zajímavému výsledku.

Co Zemanovi nestálo za slovo

Státní svátek 17. listopadu, celonárodní oslava dne, který v roce 1989 znamenal počátek pádu zločinného komunistického režimu a cestu ke svobodě. A samozřejmě i výročí tragických událostí roku 1939, jež vyvrcholily uzavřením vysokých škol, odvlečením mnoha studentů do koncentračních táborů a popravami. Zdá se, že tento svátek prezidenta zajímal naposledy před třemi lety, když si mohl na Albertově zapět hymnu s hnědým extremistou Konvičkou a profláknutou proruskou aktivistkou Vičanovou.

Pietní vzpomínka na boj československých parašutistů. Národních hrdinů, kteří v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje zahynuli po úspěšném útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha. Z Hradu ticho.

Výročí vypálení Lidic a Ležáků nacisty. Ani k tomu neměla hlava státu co říci, nebo se dokonce zúčastnit.

Pietní akt, přílet armádních letounů s těly českých vojáků, kteří položili život na misi v Afghánistánu. Tady prezident mlčky seděl na židli, před objektivy většinou cloněn těly bodyguardů.

Výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do naší země. Den, kdy se náš národ v roce 1968 pod pásy tanků ocitl v ještě tvrdším područí Sovětského svazu a Československo se stalo okupovanou zemí. Pietní vzpomínka na občany zastřelené či jinak zabité okupanty. Proč by se prezident k takové bezvýznamnosti vyjadřoval?

Čeho se Zeman naopak účastní s radostí

Oslav výročí konce války na Rudém náměstí v Moskvě, obří prezentace ruské vojenské moci, kterou většina západních státníků z pochopitelných důvodů bojkotovala. Nakonec nepřijel ani Kim Čong-un. Zeman ano.

Vojenské přehlídky armády Čínské lidové republiky na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, na místě, kde byly při tzv. pekingském masakru v r. 1989 brutálně pozabíjeny až tři tisíce demonstrantů. Mnozí zahynuli pod pásy tanků, na jaké se český prezident spolu s čínským zálibně díval.

Jako první polistopadový prezident sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy. „Soudruzi a soudružky, milý Vojto,“ oslovil přítomné a projev zakončil přáním, aby svět šel nalevo. Téhož dne, 20. dubna 2018, byla v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, sloužena mše u příležitosti dopravení ostatků kardinála Berana do vlasti. Prezident dal ovšem přednost komunistům, těm, kteří kardinála Berana perzekuovali a vyhnali.

Sjezdu pitoreskní straničky SPOZ, která si nejdřív Z jako zemanovci do názvu dala, pak ho odstranila a pak zase přilepila. Straničky s pochybným financováním spojené s hradním kancléřem navěky bez prověrky Vratislavem Mynářem.

Sněmu hnutí Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura, kam měli zakázaný vstup někteří novináři, kriticky píšící o SPD. Sněmu politického uskupení, o němž obsáhle referuje Výroční zpráva o extremismu vydaná Ministerstvem vnitra ČR.

Pravidelných promluv z TV Barrandov, okrajové televize se sledovaností aktuálně pokleslou asi na 7 % a právě tak pokleslými výstupy jejího ředitele Jaromíra Soukupa, z jehož megalomanství v podobě stále dalších a dalších (momentálně devíti) pořadů s jeho jménem, už si dělá legraci půl republiky. Neexistuje západní demokracie, kde by hlava státu místo do hlavních kanálů promlouvala exkluzivně do obskurní televizičky mizivého významu.

Sečteno a podtrženo, do normality má počínání hlavy našeho státu daleko a nic lepšího už nemůžeme čekat. Tedy aspoň ne do doby, než si zvolíme důstojnějšího prezidenta.