Jiří Drahoš bude stranickým kandidátem. Pomoci od Michala Horáčka si váží. Zatím má posbíráno 7000 podpisů z potřebných 50 000. Jeho největším vzorem je T. G. Masaryk.  Takový je prezidentský kandidát, jednačtyřicetiletý lékař Marek Hilšer. Mnohem více se o něm dozvíte v rozhovoru, který přinášíme.

Pane doktore, proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta?

Důvodů je celá řada. Já jsem v určité době začal mít pocit, že se naše země vrací do minulosti. Souviselo to s tendencemi spojovat se s výhodnými mocnostmi, jako jsou Rusko a Čína. Také jsem zaznamenal určité oligarchizační tendence. Respektive, že se tady začíná koncentrovat moc do rukou úzké skupiny lidí. To vnímám jako ohrožení naší demokracie a řekl jsem si, že je třeba s tím něco dělat.

Proč by lidé měli volit právě vás?

Já jsem vyrostl až po roce 1989 a nejsem poznamenán minulým komunistickým režimem. Nikdy jsem nebyl součástí žádné z politických elit, které tady utvářely politiku v devadesátých letech a později. Nejsem pohrobkem žádné opoziční smlouvy. Myslím, že frustrace z dnešní politiky vyplývá z toho, co se stalo v devadesátých letech. Nedůvěru lidí v politiku může překonat jenom někdo, kdo z této politiky nevychází. Podle mě by v ideálním případě měl být takovýmto člověkem prezident.

Z politického prostředí ale nepochází ani další kandidáti. Například Jiří Drahoš nebo Michal Horáček. Proč by tedy voliči měli dát přednost vám?

Já jsem nejmladším kandidátem. Nechci říkat, že mládí nebo stáří samo o sobě přináší kvalitu. Nicméně určité rozdíly tam jsou. Když přijde mladý člověk, není namočen v tom, co tady bylo, a má mnohem víc energie dlouhodobější vize uplatňovat. A také má mnohem víc času je naplňovat. Když přijde do té funkce někdo, kdo hluboce překračuje důchodový věk, tak už mu na uplatňování vizí tolik času nezbývá. Pan Drahoš je slušný člověk a určitým způsobem si ho vážím, ale myslím, že bude představitelem politických stran. Někdo to velmi trefně pojmenoval. Když je u nás politika zoufalá, sáhne buď do Národního divadla, nebo do Akademie věd. Já tam určité spojení s politikou vidím.

Z čeho usuzujete, že by pan Drahoš měl být představitelem politických stran?

Některé strany mu předem určitým způsobem deklarovaly jakousi podporu. Oni to ještě neřekli na 100 %, ale už se zmiňují o tom, že mají určitého favorita a tím je pan Drahoš. Ale říkám, to je pouze rozdíl mezi mnou a dalšími kandidáty.

Jak si v současnosti vaše prezidentská kampaň vede?

Myslím, že dobře. Já jsem utratil minimální částky, a pokud nepočítám Miloše Zemana, tak jsem se vlastně dostal do první trojice kandidátů. Aniž bych investoval velké částky nebo za mnou stály nějaké PR agentury. Já mám jen takový malý tým dobrovolníků. Nikoho neplatím, všechno jsou to lidé, kteří pracují ve svém volném čase. Ten dosavadní vývoj považuji za určitý úspěch.

Z jakých prostředků kampaň financujete?

Kampaň financuji 100 % z drobných darů občanů, které mi poslali na transparentní účet. Všechny peníze jsou dohledatelné na transparentním účtu. Pak jsou lidé, kteří mi třeba udělají webové stránky, a to se tam neodráží, protože to udělali zadarmo. Díky takovýmto věcem jsem schopen v kampani pokračovat.

Přijal jste finanční dary od nějakých firem?

Ne. Finanční dary jsem nepřijal. Ale teď mi třeba jedna firma ze Zlína pomáhá zdarma natočit asi dvacetisekundové video. Tak snad jen, kdyby se tohle považovalo za finanční dar. Ale že by mi nějaká firma poslala peníze na účet, to zatím nebylo.

Kolik vás zatím kampaň stála?

Přesně to z hlavy to nevím, ale myslím, že to je okolo 120 tisíc korun.

K tomu, abyste mohl kandidovat, potřebujete nejméně 50 000 podpisů občanů. Kolik jich v současnosti máte?

V současnosti jich mám kolem sedmi tisíc. Nedávno prohlásil pan Horáček, že chce pomoci dalším dvěma demokratickým kandidátům se sběrem podpisů. Připadá mi to jako zajímavý nápad a nemám důvod, proč bych mu v tom plánu bránil. Iniciativa Prezident21 chce také sbírat podpisy pro všechny kandidáty, takže to mi určitě také pomůže. Teď rozšiřuji svůj arzenál stánků. Myslím, že se mi podaří dostatek podpisů sehnat.

Měl jste jasno hned, že nabídku Michala Horáčka přijmete, nebo jste to nějak zvažoval?

Musím přiznat, že mě to překvapilo. Je to neobvyklý krok. Každý si tu nabídku vysvětluje jinak. Já jsem přistoupil na důvody, které pan Horáček popsal. Přestože jsme rivalové, jde o společné hodnoty. Čili podporu a kultivaci demokracie. Já, pan Horáček a pan Drahoš jsme v určitém smyslu na jedné lodi. Já to beru tak, že pan Horáček pomáhá i díky svým finančním možnostem lidem, kteří sdílejí v určitém smyslu podobné hodnoty.

Nemáte naopak obavy, že by mohlo dojít k určitému roztříštění demokratického proudu proti současné hlavě státu?

Ne. Já to tak nevnímám. Nevnímám tuto volbu tak, že je proti Miloši Zemanovi. Já budu rád, když tam kandidátů bude víc a lidé budou mít na výběr. Nejhorší je, když člověk nemá koho volit.

Miloš Zeman dopředu avizoval, že se nebude účastnit debat prezidentských kandidátů. Jak to vnímáte?

Z jeho strany je to chytrý tah. On se nechce vystavovat konfrontaci s ostatními kandidáty a nechce se vystavovat konfrontaci s fakty. Je to nerespektování voličů a nerespektování demokratických principů. Politik v demokracii by měl veřejně vystupovat a veřejně se konfrontovat se svými oponenty. A to on dělat nechce. Asi na to ani nemá fyzické síly, jak je vidět. Také to vypovídá o tom, že na tu funkci už fyzicky nemá.

Je pro vás hendikep, že se nemůžete dostat do přímé konfrontace s prezidentem?

Rozhodně. Jako kandidát počítáte s tím, že budete moci s oponenty diskutovat. Pro ostatní kandidáty je to hendikep. Hlavně a především je to špatně z hlediska občana. Občan by měl vidět, jací ti kandidáti jsou, a měl by mít možnost srovnání.

V říjnu jsou volby do poslanecké sněmovny a dá se očekávat, že budou následovat náročná povolební jednání. Nemáte obavy, že bude v tomto období větší problém získat mediální pozornost?

Je to pravda. Prezidentskou volbu to zastíní. Ten souběh je nešťastný, obzvlášť pro mě jako nezávislého občanského kandidáta, který nemá na kampaň velké finanční prostředky. Ale nedá se nic dělat.

Máte nějaký politický vzor ze současnosti či minulosti?

Ze současných vysokých politiků nacházím jen těžko někoho, kdo by mě nějakým způsobem inspiroval. Ale je tady řada mladých lidí, kteří se objevili. Například mě zaujali pánové Farský a Čižinský. Starosta Prahy 7 Jan Čižinský pro mě byl i velkou inspirací. Je to člověk, který se rozhodl, že se postaví proti věcem, které se mu nelíbily. Vytáhl skládací kolo, objel celou Prahu 7 a porazil koalici ODS a ČSSD, která se zdála neporazitelná.

A z minulosti?

Já vždycky se zatajeným dechem čtu knihy o Tomáši Garrigue Masarykovi. Musím říct, že to je pro mě velký lidský vzor i vzor politika.

Co zahraniční politici?

Nechci říct, že by byl nějakým vzorem pro mě Emmanuel Macron, ale vidím v něm určitou paralelu, kdy Francouzi toužili po změně. Vybrali si pozitivní změnu oproti třeba Marine Le Penové. Vsadili na někoho, kdo nabízí pozitivní program. Macronovi se podařil husarský kousek. Nejen, že zvítězil v prezidentských volbách, ale získal drtivou podporu i v parlamentních. Určitým vzorem otevřenosti pro mě byl i Kennedy. To byl také případ mladého politika, který uspěl. Bohužel neměl moc času, aby své vize realizoval.

Vy jste v minulosti pracoval jako asistent v poslanecké sněmovně. V čem vaše práce tehdy spočívala?

Na konci devadesátých let jsem studoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Tehdy jsem byl přidělen k panu poslanci Holáňovi, který pracoval jako předseda zahraničního výboru. Přičichl jsem k tomu, jak vypadá reálná politika. Bohužel jsem byl svědkem korupčních skandálů na konci devadesátých let. Tajní sponzoři ODS a podobně. Tehdy jsem přišel o své mladistvé iluze o politice. Řekl jsem si, že chci svůj život nasměrovat jinam, a šel jsem studovat medicínu. V hlavě jsem měl, že se třeba k politice vrátím později.

Proslavil jste se incidentem, kdy jste polonahý protestoval ve Strakově akademii proti ruské politice na Ukrajině. Nelitujete toho dnes?

Vůbec toho nelituji. Já jsem tehdy nebyl prezidentem. Byl jsem obyčejným občanem, který chtěl upozornit na důležité aspekty, které jsem vnímal jako problematické. A tohle byla forma protestu, kterou považuji za správnou. Byl to protest, který byl nenásilný. Nebyl jsem prezidentem a nebyl jsem ani vulgární. S touhle formou může někdo souhlasit, ale také nemusí. Byl to akt zoufalého občana, který nemá možnost říct názor přímo svým voleným zástupcům, jako je třeba vláda.

Ve svém prezidentském programu máte, že chcete otvírat sociální témata, kterým se politici v současnosti vyhýbají. Jaká témata to jsou?

České zdravotnictví je tikající bomba. Především kvůli nedostatku sester. V řadě nemocnic se dneska musí zavírat oddělení. Tím se omezuje péče o pacienty. Tímto problémem se politici moc zabývat nechtějí, protože to řešení je složité. Dalším tématem je kvalitní školství, kterému se dlouhodobě také nikdo nevěnuje. I ve školství je obrovská personální krize. Kvalita života se přitom měří tím, jaké máte zdraví a jaké máte vzdělání.

Jako prezident na to ale nebudete mít takový vliv, jako byste měl jako například vládní nebo komunální politik.

To máte pravdu. Ale prezident může důležitá témata otvírat. Prezidenta vnímám jako iniciátora a jakýsi katalyzátor řešení problémů. Prezident má obrovskou moc a možnost daný problém otevřít a vlastně ho i ve společnosti popularizovat. Předchozí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman naproti tomu často útočili na občanskou společnost. Neziskové organizace jsou dnes mnohdy vnímány až negativně. Když prezident naopak morálně podpoří lidi, kteří pro společnost často i nezištně něco dělají, může vnímání lidí úplně otočit. V tom spatřuju roli prezidenta.

Dále v programu máte: „Bezpečnost a stabilitu České republiky udržíme jen spojenectvím s demokratickou Evropou. Chci, abychom pro EU i NATO byli spolehlivým partnerem. Jen tak budeme schopni prosadit své zájmy.“ Jaké ty zájmy podle vás jsou?

Hlavně udržení právního státu a jeho fungování, což souvisí s demokracií i s politickou kulturou. Když se budete kamarádit s demokratickými státy, je větší pravděpodobnost, že i ve vaší zemi bude převažovat politická kultura, která vychází z demokratických států. Když se budete kamarádit se státy, kde fungují autoritářské režimy, a vytrhnete se ze společenství demokratických států, ve vaší zemi začnou převažovat moresy a zvyky, které jsou v autoritářských státech. Ty země nevědí, co je právní stát. Například neznají, co je rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Pro mě je udržení naší demokracie důležité. A to lze podle mě jen tak, že našimi pantery budou demokratické země.

S plněním závazků vůči partnerům v současnosti souvisí migrační krize a přijímání uprchlických kvót. Jaký je váš názor na tohle téma?

Migrační krize se v současnosti České republiky tolik netýká. Ta situace, která nastala v roce 2015, kdy do Evropy proudily tisíce a tisíce migrantů, je samozřejmě nepřijatelná. Není možné, aby na evropský kontinent v takto maskovém počtu pronikali nekontrolovaně migranti. Myslím si ale, že tenhle problém už je vyřešen. Už se to v takovém meřítku neděje.

Mě teď zajímá především váš názor na plnění migračních kvót.

Migrační kvóty jsou určitým způsobem nefunkční. Víme, že k nám migranti nesměřují a ani k nám nechtějí. Ti, kteří k nám přišli, zase rychle odešli. Na druhou stranu jsme součástí evropského společenství. Takže bychom měli dodržovat jeho pravidla. Pokud se 27 států na něčem dohodne, měli bychom ty dohody určitým způsobem respektovat. Nelíbí se mi, když migrační krizi někteří politici využívají ve svůj prospěch. To znamená, že straší naši populaci jenom proto, aby získali body.

Vy sám jste jako dítě s rodiči v roce 1989 ve třinácti letech emigroval z Československa do Španělska. Jak vás tahle zkušenost ovlivnila?

Pro mě zkušenost emigrace byla velmi zajímavá. Kromě jiného jsem poznal, že doma je nejlépe. A to trochu vidím i v migrační krizi. Měli bychom pomáhat migrantům v místech, kde jsou doma nebo blízko domovu. Podle mě je pro ně velice těžké, a já jsem to také zažil, se adaptovat v zemi s úplně jinou kulturou. Evropa by se měla více podílet na světové zahraniční politice. Aby vůbec nevznikaly konflikty v zemích, kde vznikají. Tím pádem by ti lidé neměli tolik důvodů odcházet do zahraničí.

Takže jste byl rád, že jste se mohl po několika měsících díky sametové revoluci zase vrátit?

Rozhodně.