Málokterá skupina amerických voličů má alespoň na první pohled lepší důvod nevolit Donalda Trumpa než američtí Hispánci – tedy imigranti nebo potomci imigrantů z latinskoamerických zemí a samozřejmě i potomci obyvatel jižních států, které se staly součástí USA po osudové mexicko-americké válce v roce 1848. Trump před čtyřmi lety na odporu k latinos v podstatě založil svou kampaň a imigranty z Mexika a Střední Ameriky od té doby opakovaně spojoval se závažnými zločiny, vražednými drogovými gangy nebo s rizikem terorismu.

Sousední Mexiko neváhal Trump obvinit z toho, že přes hranice úmyslně posílá kriminální živly, a symbolem kampaně i jeho pozdějšího prezidentství se stal návrh zdi, která měla hermeticky uzavřít jižní hranici Spojených států a Mexiko za ni mělo dokonce zaplatit. Trump neměl slitování ani s těmi, kteří do USA utíkali před rekordní mírou násilí, když dramaticky snížil roční limit počtu přijímaných uprchlíků a zrušil humanitární víza statisícům lidí z Nikaraguy a El Salvadoru.

Americkou hispánskou komunitu navíc neobvykle silně zasáhla hospodářská i zdravotní krize spojená s epidemií nového koronaviru: latinos, kteří mnohdy nemají zdravotní pojištění, na nemoc umírají dvakrát častěji než ostatní Američané. A jelikož zpravidla pracují ve službách, častěji než ostatní skupiny také skončili bez zaměstnání. Přesto se podle průzkumů až třetina oprávněných voličů hispánského původu chystá v blížících se volbách Trumpa podpořit a mohla by mu výrazně napomoci k úspěchu. Co za tímto zdánlivě nelogickým chováním stojí?

Klíčová menšina

Američtí Hispánci rozhodně nejsou nevýznamná voličská skupina: letos z nich má oprávnění hlasovat rekordních 32 milionů lidí a představují tedy zhruba třináct procent elektorátu (dvakrát více než před dvaceti lety). Jejich důležitost ještě zvyšuje koncentrace hispánských voličů v takzvaných swing states – tedy státech, jejichž voliči lavírují mezi Republikány a Demokraty. Týká se to Colorada, Nevady, Arizony, Severní Karolíny, Pensylvánie a samozřejmě Floridy, kde Hispánci představují pětinu všech oprávněných voličů.

Díky více než pěti a půl milionu potenciálních hispánských voličů se dlouho spekuluje i o tom, že by se k Demokratům mohl v budoucnosti připojit i tradičně „rudý“ (rozuměj republikánský) stát Texas. Právě o jejich hlasy se v roce 2018 pokusil opřít Demokrat Robert Francis O’Rourke, který je sice irského původu, ale na blízkém vztahu s hispánskou komunitou v El Pasu vybudoval svou politickou kariéru – odkazuje k nim i jeho přezdívka Beto, což je španělská zdrobnělina pro Františka. Mimořádně těsný souboj o křeslo v Senátu nakonec prohrál se skutečným potomkem kubánských přistěhovalců, Republikánem Tedem Cruzem.

Zatímco Texas stále působí spíše jako bojiště budoucnosti, o významu hispánských voličů na Floridě nemůže být pochyb. Donaldu Trumpovi se tento skutečně klíčový stát, na který připadá třetí nejvyšší počet prezidentských volitelů, podařilo v roce 2016 získat s náskokem pouhých sto tisíc hlasů (1,2 %). A to mimo jiné díky nadprůměrnému výsledku mezi Hispánci: na Floridě ho podle exit pollů volilo 35 % z nich, celostátně o 7 % méně.

Letošní předvolební průzkumy na Floridě mimochodem naznačují ještě těsnější souboj. Například podle společného průzkumu ABC News a Washington Post z konce září se chystá Trumpa volit 39 % floridských latinos a některá starší šetření veřejného mínění dokonce naznačovala, že by mezi nimi mohl mít nad demokratickým protivníkem Joe Bidenem náskok.

Kubánská bašta republikánů

Příklad floridských Hispánců při bližším pohledu dobře ilustruje skutečnost, že američtí latinos jsou politicky mimořádně heterogenní. Kubánci, kteří v tomto státu tvoří mezi Hispánci největší skupinu (zhruba 26 %), mají k Republikánům blízko historicky, ačkoli se tento trend poněkud oslabuje u mladších voličů a poslední generace přistěhovalců.

Kubánská komunita na Floridě (a v mnohem menší míře také v Kalifornii nebo v New Jersey) existovala už od 19. století a Kuba byla ostatně v první polovině 20. století v podstatě americkým klientským státem. Avšak drtivá většina z dnešních zhruba dvou a půl milionu amerických Kubánců se do země přistěhovala až po Castrově převratu v roce 1959.

Mnoho vyhnanců vinilo tehdejšího demokratického prezidenta Kennedyho z toho, že nedokázal svrhnout komunistický režim, a od té doby se zasazují za co nejtvrdší sankce a nekompromisní postup vůči své někdejší domovině. Republikáni jim v tomto ohledu vycházeli vstříc mnohem více než Demokraté, které nadto v očích konzervativních Kubánců poškozují obavy ze silného levicového křídla.

Trumpovi se podařilo úspěšně navázat na svoje republikánské předchůdce v úřadu, když zmrazil normalizaci kubánsko-amerických vztahů započatou prezidentem Obamou a na režim uvalil nové sankce. Mimo jiné i kvůli Kubáncům Donald Trump často straší Demokraty jako „socialisty“ nebo rovnou komunisty, kteří by v USA zavedli podobné poměry jako Fidel Castro na „ostrově svobody“.

U amerických Kubánců ovšem náklonnost k Republikánům posiluje ještě jeden faktor: demografie. Tato komunita je totiž oproti ostatním Hispáncům obecně starší, výrazně vzdělanější a v neposlední řadě i bohatší. Oslovuje je proto třeba pravicová daňová politika, a naopak se tolik nezajímají o zdravotnictví nebo imigrační politiku, alespoň dokud neovlivňuje mimořádně výhodné podmínky pro přistěhovalce z Kuby.

Obavy z levicových režimů

Podobné chování jako američtí Kubánci mají imigranti z Venezuely nebo Nikaraguy. Jejich počty nejsou ve srovnání s ostatními hispánskými skupinami nijak závratné – ve Spojených státech žije asi půl milionu Venezuelanů a zhruba stejný počet Nikaragujců. Pro Republikány je však důležité, že jejich imigrace v posledních letech výrazně narůstala a opět se soustředila především na Floridu.

Nově příchozí z těchto zemí mají obvykle přímou zkušenost s diktaturou v zemi svého původu. Varování před „socialistickými“ Demokraty, z nichž se někteří jako senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Bernie Sanders v minulosti vyjadřovali přinejmenším smířlivě o Chávezovi a Madurovi, u nich tedy mimořádně rezonuje. Trump kromě toho podobně jako v případě Kuby nasadil vůči venezuelské a nikaragujské vládě ostrou politiku včetně tvrdých sankcí, uznal vůdce venezuelské opozice Juana Guaidóa za legitimního prezidenta a občas naznačí, že by mohl na jeho podporu vojensky intervenovat.

Republikáni se v průběhu letošního roku pokoušeli apelovat také na kolumbijské Američany, kteří tradičně stáli mimo zájem politických elit, přestože má tato zhruba jedenapůlmilionová komunita kromě řady „modrých“ (tedy demokratických) států silné zastoupení i na Floridě a v Texasu. Konkrétně na Floridě se jedná o sto padesát tisíc oprávněných voličů, jejichž hlas by mohl ve státu s takto těsnými výsledky rozhodnout – pokud by ovšem přišli k volbám.

Kolumbijci žijící v USA mají z demografického hlediska hodně společného s Kubánci: jsou v průměru starší, bohatší a vzdělanější než ostatní Hispánci. Kolumbii a Spojené státy navíc spojuje dlouholetá aliance zaměřená na boj proti drogám a levicovým guerillovým skupinám, díky které Američané zemi bohatě dotují vojenskou a rozvojovou pomocí. Jestliže v jiných státech prezident Trump výdaje na zahraniční pomoc spíše škrtal, Kolumbie si polepšila a letos obdrží vůbec největší částku od roku 2011: bezmála půl miliardy dolarů.

Přesto kolumbijská komunita v USA zatím nebyla příliš politicky aktivní a od toho, aby ve volbách aktivně podpořila Republikány, by ji mohly odradit třeba Trumpovy nevybíravé výroky na adresu pravicového kolumbijského prezidenta Ivána Duqueho – toho sice jeho americký protějšek podporuje v tvrdém postupu proti drogám a potažmo i levicovým povstalcům, ale zároveň mu veřejně vyčetl, že pro Ameriku „nic neudělal“ a dovolil, aby z Kolumbie proudilo rekordní množství narkotik.

Dědictví hurikánu

Ještě zásadnější „škraloup“ má Trump mezi Portorikánci neboli boricuas, kteří přitom mezi Hispánci tvoří s přehledem druhou největší skupinu. Samotní obyvatelé Portorika nemají právo účastnit se jakýchkoli federálních voleb včetně těch prezidentských (strany jim pouze umožňují symbolickou účast v primárkách), ačkoli je ostrov od roku 1899 součástí USA – jedná se o takzvané „nezačleněné území“, jemuž dosud nebyla uznána státnost.

Portorikánci však mají americké občanství, které jim dává možnost emigrovat do pevninských Spojených států, čehož také hojně využívají. Jejich početné komunity je možné najít ve všech amerických státech, především pak v New Yorku a na Floridě, ale i v dalších „swing states“, jako je Pensylvánie, Severní Karolína a Ohio.

Obyvatelé Portorika na pevninu odjakživa odcházeli za lepšími životními podmínkami. Jejich poslední velká emigrační vlna ovšem přímo souvisí s Trumpovým prezidentstvím a jeho neschopností (nebo podle některých neochotou) vypořádat se s následky neobyčejně ničivého hurikánu Maria z roku 2017. Hurikán uvrhl už tak strádající Portoriko do bezprecedentní hospodářské a humanitární krize a velká část ostrova na několik měsíců zůstala bez přístupu k elektřině a pitné vodě. Na základě kvalifikovaných odhadů stál také přímo či nepřímo za ztrátou bezmála tří tisíc lidských životů.

Donald Trump sice označil federální pomoc Portoriku za „neuvěřitelný úspěch“ a sám sebe prohlásil za „to nejlepší, co kdy Portoriko potkalo“. S tím však nesouhlasí četní kritici, podle kterých prezidentova neochota včas zasáhnout a následně uvolnit adekvátní množství prostředků způsobila, že se oprava základní infrastruktury a desetitisíců zničených domovů protáhla na dlouhé roky.

Americký prezident zásadně změnil přístup k Portoriku teprve koncem letošního září, kdy přislíbil balíček třinácti miliard dolarů na obnovu „špinavého, chudého ostrova“, jak měl toto území podle svých tehdejších spolupracovníků nazvat těsně po hurikánu. Není žádným tajemstvím, že hlavním důvodem Trumpovy otočky jsou portorikánští voliči na Floridě, kam se přistěhovala řada domácích „uprchlíků“ před následky přírodní katastrofy. Demokraté si naopak slibují, že by floridští boricuas mohli nevypočitatelný stát mimo jiné pod vlivem nově příchozích z Portorika poprvé od roku 2012 naklonit jejich směrem.

Rozpolcená komunita

Jestliže dosud nebyla řeč o Američanech mexického původu, je to proto, že se jedná o bezkonkurenčně nejkomplexnější hispánskou komunitu ve Spojených státech – pokud je vůbec možné mluvit o jedné komunitě. Chicanos, jak se někdy přezdívá mexickým Američanům, jsou jak potomky obyvatel severního Mexika, kteří se v USA ocitli po americkém vítězství v roce 1848, tak i nekonečné řady imigračních vln v pozdější době. Jejich vztah k zemi původu a k americké politice se proto značně liší.

Lze jen těžko najít častější cíl Trumpových urážek a útoků, než jsou právě Mexičané, kteří podle prezidenta na americkém území vraždí a znásilňují a do Spojených států pořádají systematickou „invazi“. Odpor vůči Trumpovi v samotném Mexiku je takový, že před dvěma lety napomohl ke zvolení levicového prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora a na obou stranách přísně střežené hranice se proti němu rutinně pořádají protesty.

Mnozí z více než třiceti milionů Chicanos mají dosud příbuzné přímo v Mexiku nebo mezi nelegálními přistěhovalci a sezonními pracovníky, kteří v jižních státech USA pracují hlavně v zemědělství a ve službách. Právě jich se Trumpovy urážky a ještě spíš jeho drastická imigrační politika bezprostředně dotýkají. Demokraté ovšem mají historicky problém dostat tyto lidi v dostatečném počtu k hlasovacím urnám a politici, kteří (nejen) Chicanos oslovují, kupříkladu apelem na bezplatnou zdravotní péči pro všechny, jako Sanders se nikdy nedostali do čela strany.

Navíc jsou i mexičtí Američané nejčastěji ze starších imigračních vln, kteří se svou zemí původu nijak zvlášť silné spojení necítí, prostupnou hranici v souladu s Trumpem považují za národní ohrožení a nelegální imigranti podle nich obraz latinos poškozují v očích širší americké veřejnosti.

Společné hodnoty

V neposlední řadě stojí za to zmínit hodnotové zázemí amerických Hispánců, které má potenciální i reálné dopady na jejich politické postoje. Dávno mimochodem neplatí, že jsou všichni latinos katolíci – například v průzkumu Pew Research Center z roku 2013 se 16 % z nich hlásilo k evangelikálům, kteří nejpozději od dob Ronalda Reagana tvoří kvůli silně konzervativním názorům na potraty, práva LGBT osob a další témata nekonečných „kulturních válek“ základnu Republikánské strany. Sociálně konzervativní jsou však také mnozí hispánští římští katolíci, zvláště pak co se týče potratů, které jsou stále nelegální takřka ve všech latinskoamerických zemích.

Republikáni se tuto názorovou blízkost pokoušejí už desítky let využít. Největší úspěch v tomto ohledu zaznamenal prezident George W. Bush, který konzervativní témata obohatil o vstřícnější rétoriku vůči legálním i nelegálním přistěhovalcům, včetně plánů na imigrační reformu. Výsledkem bylo, že ho ve volbách v roce 2006 volila bezmála polovina Hispánců, což se od té doby nikdy nepodařilo zopakovat. Republikánští stratégové dlouho snili o tom, že se nábožensky založení latinos stanou pevnou součástí jejich koalice a vyváží tak demografický úpadek bílých evangelikálů.

Faktem je, že Donald Trump náboženským konzervativcům za dobu svého prezidentství splnil dost možná jejich největší tužbu: obsadit většinu Nejvyššího soudu. Ovšem vypjatá rétorika namířená nejen na Mexičany a další přistěhovalce, kvůli níž ho zhruba polovina Američanů v průzkumech považuje za rasistu, těmto snahám příliš nepomohla. I když alespoň v roce 2016 neodradila zdaleka tolik Hispánců, jak si Demokraté představovali. Za několik týdnů se projeví, kolik z nich dokáže Trumpova strategie zaměřená na konkrétní hispánské skupiny přesvědčit v letošních prezidentských volbách.

Mgr. František Kalenda, Ph.D., je antropolog, vysokoškolský pedagog (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy) a publicista se zaměřením na Latinskou Ameriku.