HISTORIE / Mnozí ho považují za nejšťastnějšího a zároveň nejproklatějšího člověka v historii. Dvakrát v dějinách zakusili lidé ničivou sílu atomové bomby, dvakrát jaderný výbuch spaloval města, zabíjel, zraňoval a šířil nezměrné lidské utrpení. Tsutomu Jamaguči jednu z největších tragédií v dějinách lidstva přežil. Dvakrát. 

„Nikdy jsem si nemyslel, že by se Japonsko mělo pouštět do války,“ vzdychl si Tsutomu Jamaguči v roce 2009 v rozhovoru pro britský deník The Times. Ve dvaceti letech nastoupil do japonské společnosti Mitsubishi a jako technický kreslíř pro ni pracoval i během časů druhé světové války. „Stalo se to tak náhle, byl jsem v šoku. Brzy nám začalo docházet železo, ocel i ropa, jenže ropné tankery byly neustále potápěny nepřátelskými ponorkami. Pokud deset tankerů vyjelo a jeden z nich se vrátil, bylo to považováno za úspěch.“

Raději je zabiju sám

Když v květnu roku 1945 přivítal se svou ženou na svět synka jménem Katsutoši, kromě radosti jej zaplavily i obavy o jeho budoucnost. „Přemýšlel jsem o tom, co bych udělal, až budeme poraženi a nepřítel napadne tuto zemi. Uvažoval jsem, že než mu dovolit zavraždit mou ženu a dítě, měl bych něco udělat, dát jim třeba prášky na spaní a skončit to sám, měl bych zabít svou rodinu. Vážně jsem o takových věcech uvažoval,“ svěřil se se svými temnými myšlenkami.

V takovém skličujícím rozpoložení musel záhy odjet na tříměsíční služební cestu do Hirošimy na západě japonského ostrova Honšú. 

Šestého srpnového dne roku 1945 se město probudilo do slunného letního rána, na nebi nebyl ani mráček. Jamaguči vstal brzy. Služební pobyt se nachýlil ke konci, přišel čas se konečně vrátit domů. Sbalil si věci a se svými dvěma kolegy se vydal do loděnice, aby se rozloučili s ostatními, než nastoupí do vlaku. Protože si však zapomněl své hanko – osobní pečetidlo nutné k potvrzení cestovních dokladů – nechal kolegy pokračovat a utíkal zpět na ubytovnu.

Smrticí Chlapeček

Do loděnice pak kráčel sám. Netušil, že se k městu blíží americký bombardér Enola Gay. A nikdy by jej nenapadlo, jaká smrtonosná zkáza se v letadle, nostalgicky pojmenovaném po matce pilota Paula Tibbetse, ukrývá. Zkáza, která měla konečně přimět Japonsko ke kapitulaci a utnout stále probíhající válku v Tichomoří. Zkáza jménem Little Boy, tedy Chlapeček.

„Bylo to opravdu krásný den, vůbec nic neobvyklého. Měl jsem dobrou náladu,“ vzpomínal Jamaguči. Náhle uslyšel zvuk letadla. Bylo přesně patnáct minut po osmé hodině ranní. Muž zvedl hlavu k obloze. „Uviděl jsem B-29, vypadly z něj dva malé padáky. Pozoroval jsem je, najednou se objevila obrovská záře a odhodilo mě to pryč,“ líčil okamžik, kdy Hirošimu ozářilo druhé slunce.

Chlapeček o síle 13 kilotun TNT explodoval ve výšce 580 metrů nad městem. Jamaguči se v tu chvíli nacházel asi tři kilometry od centra výbuchu. „Nevěděl jsem, co se stalo,“ pokračoval ve svých vzpomínkách. „Myslím, že jsem na chvíli omdlel. Když jsem otevřel oči, všude byla tma a moc jsem toho neviděl. Bylo to jako začátek filmu v kině, ještě než naskočil obraz, jen prázdné rámečky blikaly bez zvuku. Viděl jsem svého malého syna a viděl jsem svou ženu a bratry – všichni se mi na okamžik zjevili před očima. Myslel jsem si, že jsem zemřel, ale nakonec se temnota vyjasnila a já si uvědomil, že jsem stále naživu.“

Když ohlušující výbuch utichl, spatřil obrovský sloup kouře ve tvaru houby stoupající vysoko k nebi. „Nejdřív jsem zkontroloval, jestli mám nohy a zda s nimi mohu hýbat,“ vyprávěl. Pomyslel si, že pokud zůstane na místě, zemře. Dobelhal se do nedalekého nouzového krytu a teprve v něm si uvědomil, že má ošklivě popálenou půlku obličeje, zraněné obě ruce a protržené ušní bubínky.

Mohl přesto hovořit o štěstí. Podle odhadů první atomový útok v dějinách lidstva zabil zhruba 70 tisíc lidí a do konce roku 1945 vystoupal počet obětí zhruba na dvojnásobek, a to kvůli vážným popáleninám a nemocím z ozáření. 

Smrt všude, kam se podíval

V krytu se setkal i se svými dvěma kolegy, kteří vyvázli jen s pár škrábanci a modřinami. Nasedli na motorovou loď a z ní se jim naskytl pohled na hotovou apokalypsu. „Všude byli spálení nebo popálení lidé, dospělí i děti, někteří mrtví, někteří na pokraji smrti. Nikdo nemluvil, nikdo neměl sílu říct ani slovo, děti neplakaly. Neslyšel jsem žádnou řeč ani výkřiky, jen zvuky požáru pohlcující město.“

Vážně zraněný Jamaguči s kolegy strávil neklidnou noc v protileteckém krytu, aniž by si plně uvědomoval, čeho byl právě svědkem, jen si byl jistý, že sílu takové bomby lidé na sobě doposud nepocítili. Druhý den, cestou na čtyři kilometry vzdálené vlakové nádraží, viděli tolik lidské agónie, že Jamaguči spatřené výjevy nedostal z mysli do konce života, ostatně žádný přeživší nemohl nikdy na takové hrůzy zapomenout. 

Potkávali lidi s tak znetvořenými tvářemi, že nepoznali, zda je o muže, či ženy, potkávali lidi, jimž visela kůže z těla, mrtvoly ležely podél každé cesty, v řekách. U jednoho spadlého mostu se museli přebrodit řekou a rozdělit před sebou plovoucí koberec mrtvých těl. Na nádraží se protlačili davem vyděšených lidí do vlaku na noční cestu domů – do Nagasaki.

Jedna bomba přece nezničí celé město

Jamagučiho první kroky vedly do nemocnice, kde se nechal ošetřit. Navzdory těžkým poraněním a obvazům po celém těle se rozhodl vrátit se po dvou dnech do práce. Psal se devátý srpen roku 1945. V 11 hodin dopoledne právě svému nadřízenému vyprávěl o výbuchu, kterého byl v Hirošimě svědkem. Jenže šéf mu nevěřil. Do asi 280 kilometrů vzdáleného Nagasaki, ležícímu na západním pobřeží japonského ostrova Kjúšú, doputovaly jen kusé a nejasné zprávy, navíc okleštěné cenzurou.

„Jedna bomba nemůže zničit celé město! Zjevně jste se těžce zranil a myslím, že jste se trochu zbláznil,“ vyčetl mu. V tu chvíli Jamaguči spatřil za oknem povědomou záři, která zalila celou kancelář, a tlaková vlna odhodila oba muže na zem.

I tentokrát se nacházel zhruba tři kilometry od epicentra výbuchu, i tentokrát přežil, když americký bombardér Bockscar svrhl na město další atomovou bombu. Fat Man, tedy Tlouštík, při výbuchu ve výšce 550 metrů nad městem uvolnil energii odpovídající výbuchu asi 20 kilotun TNT, většinu města zdevastoval a okamžitě usmrtil přibližně 40 tisíc z jeho zhruba 260 tisíc obyvatel. Na následky radioaktivního záření a poranění dohromady zahynulo podle odhadů více než 70 tisíc lidí.

Jamaguči se doplazil domů. Výbuch mu z těla strhal obvazy, rány se bolestivě obnažily. Jeho žena a syn také přežili, utrpěli jen drobné rány. Rodina se schovala do úkrytu za svým poškozeným domem, kde Jamaguči zhruba týden ležel ve vysokých horečkách ze špatně se hojících ran, potácel se mezi životem a smrtí. 

„Nevěděl jsem, jestli je noc, nebo den,“ nechal se slyšet. Pak si jednoho dne, 15. srpna 1945, uvědomil, že lidé v krytu pláčou. Někteří byli nešťastní, jiným se ulevilo. Poslouchali zrovna projev císaře Hirohita, v němž vládce oznamoval japonskou kapitulaci. Druhá světová válka měla konečně utichnout i v Tichomoří. „Já jsem necítil nic. Nebylo mi to ani líto, ani mě to netěšilo. Myslel jsem si, že se chystám přejít na druhou stranu,“ líčil.

Zdraví ho trápilo dlouho

Sluch v levém uchu ztratil už napořád. S následky ozáření se potýkali i jeho tři potomci, po válce se mu narodily ještě dvě dcery. „Do mých dvanácti let byl neustále zahalený v obvazech, byl plešatý,“ vzpomínala na něj jeho dcera Toshiko v rozhovoru pro britský deník Independent.

Více než šedesát let si nechával své hrůzné zážitky pro sebe. Teprve ve stáří se svěřil papíru a napsal knihu, v roce 2006 vystoupil na půdě OSN, začal o jaderných bombách skládat písně a básně. „Chtěl bych mladé generaci stihnout vyprávět děsivou historii atomového bombardování ještě předtím, než umřu,“ prohlásil v roce 2009.

V lidskost věřit nepřestal

Požádal také japonskou vládu o uznání druhého přežití. Vyhověla mu, čímž se stal jediným potvrzeným člověkem na světě, který přežil oba atomové výbuchy. Podobných příběhů se ovšem neoficiálně odehrálo více – jeho dva kolegové z Hirošimy také vyvázli živí z tragédie v Nagasaki. „Je mou zodpovědností předat pravdu lidem na světě. Za posledních šedesát let lidé, kteří přežili atomovou bombu, vyprávěli o jejích hrůzách, ale nevidím, že by se situace ve světě zlepšila,“ pronesl krátce poté.

„Věřím v lásku, věřím v lidskost,“ řekl Jamaguči. „Důvod, proč nenávidím atomovou bombu, je to, co dělá s důstojností lidských bytostí. Podívejte se na fotografie následků atomového bombardování, na ta mrtvá těla na fotografiích. Když zapomenete, že lidé mají svou důstojnost, máte nakročeno ke zničení celé planety.“

V roce 2009 mu lékaři oznámili, že umírá na karcinom žaludku. Zemřel na počátku následujícího roku ve věku 93 let. Jeho žena o dva roky dříve podlehla rakovině jater a ledvin.