Pietní území Ležáky FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
HISTORIE / Červen 1942 byl pro obyvatele dnešních Čech tragickým měsícem. Poté, co 4. června zemřel po úspěšně provedeném atentátu zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, rozpoutali nacisté doslova peklo, aby se pomstili a zároveň aby získali alespoň nějakou informaci o útočnících. Za oběť jim tak padly i celé vesnice. Nejprve Lidice na Kladensku a čtrnáct dní po nich, 24. června 1942, i Ležáky na Pardubicku.
Hororovou atmosféru té doby dokreslovaly každodenně vyvěšované rudé seznamy se jmény popravených, kteří „schvalovali atentát“. Rostoucí napětí, které nacisté stále stupňovali nejrůznějšími prohlášeními, co se stane, když pachatelé nebudou dopadeni, a také brutálním vyhlazením obce Lidice, nevydržel jeden z vysazených parašutistů, Karel Čurda, a na gestapu dobrovolně vypovídal. Pak už šlo gestapo takřka najisto. Pozatýkalo spolupracovníky a nakonec se dostalo až k samotným parašutistům ukrytým v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Dne 18. června, kdy statečně bojovali s nepředstavitelnou přesilou, nakonec nikdo ze sedmi zde ukrytých mužů nepadl nacistům do rukou živý.
Tím však tragický červen 1942 ještě neskončil. Jedním z padlých vojáků v kryptě byl i Josef Valčík, příslušník výsadku Silver A, jemuž velel Alfred Bartoš. Tato skupina působila převážně na Pardubicku, odkud radista Jiří Potůček úspěšně vysílal informace do londýnské centrály.
Jedním z úkrytů, kde se Potůčkova vysílačka Libuše nacházela, byla i osada Ležáky na Pardubicku. Šlo o skupinu osmi domů v údolí okolo potoka Ležáku, které dominoval mlýn, jenž však katastrálně spadal pod Miřetice, respektive jejich část Dachov. Hranici katastru tvořilo koryto potoka. Osadu obývali především kameníci a dělníci z okolních lomů či drobní chalupníci.
Právě v lomu Hluboká, který ležel jen pár stovek metrů od Ležáků, byla počátkem roku 1942 umístěna vysílačka Libuše. Jiří Potůček odtud vysílal z důmyslné skrýše ve dvojitém stropě. Jako anténa sloužila vysílačce železná tyč, kterou během relace vztyčoval strojník lomu Karel Svoboda. První úspěšné oboustranné spojení bylo s Londýnem navázáno 15. ledna 1942 a od 20. ledna pak následovaly pravidelné relace. Kromě lomu vysílal Jiří Potůček i ze Švandova mlýna, kam se nastěhoval počátkem dubna. Vysílačka byla umístěna na mlatě, Jiří Potůček bydlel v bytě Josefa Šťulíka, švagra mlynáře Jindřicha Švandy. V polovině dubna se vysílačka vrátila opět do lomu Hluboká.
Poté, co došlo k prozrazení a k zatýkání, zjistilo gestapo napojení obce na pomoc parašutistům. Proto nacisté rozhodli 23. června 1942 obdobně jako v případě Lidic o zničení celé osady. Ležáky tak byly ve středu 24. června 1942 za pomoci několika stovek mužů z oddílů německé ochranné policie a českého četnictva z Pardubic a Hradce Králové obklíčeny.
Všechny lidi, kteří byli v obci zastiženi, gestapo shromáždilo v již nepoužívaném Černíkově lomu ležícím přímo u jejich osady. Pro děti si gestapo dojelo do škol ve Včelákově či ve Skutči. Po kontrole dokumentů byli ti, kteří neměli domovské právo v Ležácích, propuštěni. Verdikt nad obyvateli vesnice byl však ještě krutější než v případě Lidic, které potkalo zničení o 14 dní dříve. Celkem 33 dospělých a 13 dětí bylo odvezeno do Pardubic. Obec byla mezitím vyrabována a domy zapáleny. Hasičům, kteří se z okolních obcí začali sjíždět k ohni, bylo zabráněno v přístupu a domy, jež shořely nedostatečně, byly gestapáky znovu podpalovány.
V pardubickém Zámečku byly děti označeny cedulkami se svými nacionále a následně byly odvezeny do Prahy. Jejich rodiče a další dospělí byli odsouzeni k trestu smrti a na místním popravišti ihned postříleni. Nejdříve ženy, po nich muži. Mezi popravenými byly nejen těhotné, ale i Jindřiška Skalická, které bylo pouhých 15 let, což odporovalo i tehdy platným nacistickým zákonům. O den později byl v Pardubicích zastřelen Karel Tomek mladší, který nebyl v době razie v osadě, ale rozhodl se dobrovolně sdílet osud svých rodičů a přátel a přihlásil se na gestapu. Poslední poprava lidí spojených s Ležáky se uskutečnila 2. července 1942, kdy byli v Pardubicích zavražděni manželé Švandovi, Karel Svoboda, bratři Vaškovi a Josef Šťulík.
Děti čekala cesta do Lodže v Polsku, kde z nich byly vybrány sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy jako jediné vhodné k poněmčení. Zbylých 11 dětí bylo zavražděno v pojízdných plynových komorách v Chelmnu.
Trosky domů byly přibližně po roce a půl strženy, zasypány a obec „vymazána z mapy“. K terénním úpravám byla vybrána jičínská firma František Šikola, která měla k dispozici padesátku vězňů z pardubické věznice. Poté, co byly trosky domů odklizeny, bylo na jejich místo navezeno asi 30 centimetrů ornice. V práci se mělo pokračovat na jaře 1944, ale k tomu již nedošlo. Zajímavé je, že na pozemku Čeňka Bureše byly v prosinci 1943 nalezeny tři automatické pistole s náboji a také mince v hodnotě 1200 Kč.
Po válce nebyly Ležáky na rozdíl od Lidic obnoveny, ale místo bylo upraveno na národní památník, kde jsou pietně připomenuti všichni popravení občané.
č. 11: Karel Tomek (nar. 1886) s manželkou Růženou (roz. Duškovou, 1891) a synem Karlem (nar. 1924)
č. 12: Adolf Sýkora (nar. 1908) s manželkou Emílií (roz. Modráčkovou, 1911), bratrem Františkem Sýkorou (nar. 1913) a jeho ženou Miladou (roz. Modráčkovou, 1916) a sestrou Marií Sýkorovou (nar. 1915)
č. 13: Antonín Čech (nar. 1882) s dcerou Vlastou (nar. 1923)
č. 23: Josef Boháč (nar. 1868) a Marie (roz. Kropáčková, 1872), jejich syn Břetislav (nar. 1912) s manželkou Květou (roz. Soudkovou, 1918) a dcera Františka (nar. 1908) s manželem Čeňkem Burešem (nar. 1908), který vlastnil autobus, s nímž jezdil po okolních obcích, a proto pro Silver A pracoval jako spojka.
č. 26: Josef Hrdý (nar. 1870) se synem Stanislavem (nar. 1900) a snachou Aloisií (roz. Malínskou, 1923)
č. 27: Marie Dušková (roz. Skalická, 1893) s dcerou Květoslavou (nar. 1924) a synem Ludvíkem (nar. 1920), Antonín Skalický (nar. 1908) a jeho dcera Helena (nar. 1926)
č. 28: Františka Louvarová (roz. Jamborová, 1889) se synem Antonínem (nar. 1922), dcerou Marií (nar. 1919), jejím manželem Aloisem Mrkvičkou (nar. 1914) a sestrou Marií Jamborovou (nar. 1894)
č. 29: Marie Klapková (roz. Doležalová, 1898) s dcerou Vlastou (nar. 1920)
č. 26 (Švandův mlýn patřil do Miřetic, proto stejné číslo popisné): Františka Švandová (roz. Šťulíková, 1909), Jindřich Švanda (nar. 1904), Josef Šťulík (nar. 1913), Antonín Pilař (nar. 1897) a Miloš Stantejský (nar. 1920)
