Před třiceti lety se cestou z Tallinu do Stockholmu potopil trajekt Estonia. Vzhledem k 852 obětem šlo o jednu z nejtragičtějších námořních katastrof 20. století. Pozůstalí a ti, kteří přežili, jsou dodnes nespokojeni s vyšetřováním příčin neštěstí i s tím, že mrtví zůstávají ležet na dně Baltského moře. Skupina více než třiceti lidí chce, aby se v případu Estonia zahájilo vyšetřování vraždy.

Z 989 osob na palubě jich přežilo 137. Zahynuli příslušníci mnoha států, ale nejvíc obětí pocházelo ze Švédska (501) a Estonska (285). Dvacítka přeživších letos několik dní před smutným výročím v otevřeném dopise vyzvala švédskou vládu a vyšetřovací komisi, aby vyvrátily pochybnosti, které dodnes kolem potopení Estonie panují.

Průběh tragédie, k němuž dospěli vyšetřovatelé, přehledně shrnuje grafika finské televize Yle doplněná výpověďmi přeživších. Už při vyplutí lodě z Tallinu 27. září 1994 v 19:15 místního času foukal silný vítr, který měl podle předpovědi ještě zesílit. Kolem půlnoci, kdy už se Estonia nacházela na širém moři, musely kvůli vlnobití zavřít restaurace, řada lidí dostala mořskou nemoc a zvracela.

Dále čtěte

Dvojnásobná tragédie manželky muže z ponorky: Předci jí utonuli na Titanicu

Manželka Stocktona Rushe, šéfa společnosti OceanGate a jednoho z lidí na palubě ponorky ztracené při plavbě k vraku Titaniku, je…

Mnozí se odebrali do kajut, protože pohyb na palubě byl velmi obtížný. Samotná loď bouři, při níž vlny dosahují čtyř i více metrů, dříve čelila pouze dvakrát. Pět minut před půlnocí se ozvala kovová rána, po které se začal uvolňovat příďový štít. Jenže to velící důstojník ze svého stanoviště neviděl.

Poplach přišel pozdě

Estonia stejnou rychlostí pokračovala dál, dokud se asi za dvacet minut nezačala na odhalenou palubu pro automobily valit voda a trajekt se nezačal naklánět. Jeden ze svědků popsal vzniklou paniku: „Spousta lidí narážela do zdi a lámala si ruce a nohy.“ Zatímco jedni se snažili neštěstí uniknout, jiní prý naopak jenom zírali před sebe a skučeli.

„Cestující se zpočátku snažili organizovaně pomáhat jeden druhému, ale jak zoufalství rostlo, lidé začali myslet především na sebe,“ uvedl další cestující. Teprve v těchto okamžicích byl vyhlášen poplach. Příliš pozdě na to, aby se hrozící katastrofa dala aspoň částečně zmírnit – například tím, že lidé stihnout nastoupit do záchranných člunů.

Estonia jich měla dost pro více než dvojnásobný počet osob, jenže už nebylo možné je spustit na vodu. Ti, kteří se dostali na horní paluby, navíc měli potíže obléci si záchranné vesty, které byly svázané po třech. Loď začala nabírat dvacet tun vody za sekundu. Veškerá pomoc z moře i ze vzduchu, která později dorazila, už nebyla moc platná.

„Vypadá to opravdu špatně“

Poslední zpráva z Estonie, kterou do vysílačky zakřičel třetí důstojník Andres Tammes, zněla: „Opravdu špatné, teď to tady vypadá opravdu špatně.“ Pět minut po půl druhé ráno se trajekt převrátil a celý pravý bok už byl pod vodou.

Mezi vysokými vlnami pluly nafouknuté záchranné čluny, do kterých se podařilo nasednout asi 160 lidem. Někteří zemřeli na podchlazení, neboť voda, která do řady člunů natekla, měla pouhých deset stupňů. V 01:50 Estonia zmizela z obrazovek radarů. Lidé, kteří se drželi trupu, skončili ve vodě nebo byli staženi do hlubin.

Za dvacet dva minut na místo dorazila první loď, která zachytila volání o pomoc, o něco později další. Jenže nepříznivé počasí znemožňovalo dostat přeživší ve člunech na palubu. Většinu zachránily až vrtulníky. První z nich přiletěl v 03:05. Poslední přeživší byli zachráněni kolem deváté ráno.

Mezinárodní komise pro vyšetřování námořních nehod dospěla k závěru, že příčinou katastrofy byly poddimenzované upevňovací prvky a zámky příďového štítu lodi. Po jeho uvolnění vniklo na palubu velké množství vody a způsobilo převrácení lodi.

Práce komise však byla zpochybněna a jako příčina potopení Estonie bylo předloženo několik dalších teorií včetně možných explozí. Nová komise však teprve letos dospěla k závěru, že neexistují žádné důkazy o tom, že by nehodu způsobil výbuch nebo srážka.

„Nebyli jsme vyslechnuti“

Jenže to přeživším nestačí. Ve svém prohlášení zmiňují, že podle průzkumu společnosti Infostat se pouze 28 % lidí domnívá, že příčina katastrofy je jasná. Více než polovina respondentů nevěří, že byla zjištěna odpovědnost, a 46 % nemá důvěru v postup úřadů při řešení katastrofy.

„Rychle bylo konstatováno, že se od lodi oddělil příďový štít a voda se dostala na palubu pro automobily. Vyšetřovací komise však byla podjatá a nedodržovala zákon o vyšetřování nehod. My, kteří jsme přežili, jsme nebyli vyslechnuti a státy se dohadovaly a závěrečnou zprávu si upravily tak, že byl důležitější konsenzus než skutečná fakta.“

Signatáři dopisu, kterými jsou hlavně Švédové, píší, že v době krátce po rozpadu SSSR byla trasa mezi Estonskem a Švédskem z ekonomického hlediska „pro našeho východního souseda, který se právě osvobodil od sovětské okupace, obzvláště důležitá. Pro naše úřady bylo asi nejtěžší uznat, jak nedostatky v lodní dopravě nakonec vedly k totálnímu ztroskotání s tolika mrtvými, a politici se rozhodli přimhouřit oči.“

„Postarejte se o těla“

Přeživší kritizují také to, že vyšetřovatelé nikoho nepohnali k odpovědnosti. V této souvislosti pozůstalí a přeživší požadují, aby bylo zahájeno vyšetřování vraždy. „Proto se nyní obracíme na nejvyšší soudní instanci, abychom případně dostali odpověď a zmírnili toto utrpení všech příbuzných a pozůstalých,“ uvedl svědek katastrofy Anders Eriksson pro Švédské rádio Ekot.

Linnea Karlssonová, která při neštěstí přišla o matku, chce, aby se policie a státní zastupitelství postaraly o těla, která leží u vraku na dně moře. Estonia byla prohlášena za podmořský hrob a potopení k vraku je trestné.