Budova Czajankových kasáren vlevo vzadu FOTO: Pavel Šmejkal, se svolením autora
FOTO: Pavel Šmejkal, se svolením autora
Když pod velkým psychickým tlakem podepsal prezident Emil Hácha v Berlíně souhlas s okupací, dal zelenou k tomu, aby od 15. března 1939 začaly německé jednotky obsazovat české území. Ovšem v jednom místě na severní Moravě se Němci o něco předběhli. A doplatili na to.
Nacisté se obávali, aby strategickou oblast, kterou severní Morava a Slezsko bezpochyby díky svému průmyslu byly, neobsadily dříve polské jednotky. Ty totiž již od října 1938, tedy od podepsání mnichovské dohody, okupovaly přibližně 810 km2 zdejšího území. A tak jednotky vtrhly na území svrchovaného státu ještě předtím, než v Berlíně jednání mezi Adolfem Hitlerem a Emilem Háchou vůbec začalo.
V dvoupatrové budově Czajankových kasáren v Místku byl v té době umístěn III. prapor 8. pěšího pluku „slezského“ spolu s polorotou 2. pluku útočné vozby. Tu tvořila četa tančíků vz. 33 a obrněných vozidel vz. 30. Celkem bylo v kasárnách přibližně 300 vojáků české a moravské národnosti, neboť Slováci již v této době v českých posádkách nesloužili. Většinou šlo o nováčky, kteří službu nastoupili teprve 1. března, a v kasárnách se tak teprve ještě rozkoukávali.
Téhož dne do kasáren nastoupil i velitel 12. kulometné roty kapitán Karel Pavlík, jenž se zde spolu s dalšími třemi desítkami důstojníků účastnil kursu polštiny.
Krátce po sedmnácté hodině 14. března 1939 překročily říšskoněmecké jednotky české hranice u Koblova, jenž je od roku 1976 součástí městské části Slezská Ostrava, a okamžitě začaly obsazovat hlavní silniční křižovatky. Žádná z posádek nekladla Němcům aktivní odpor, pouze v Ostravě došlo u kasáren pluku I/8 k vyjednávání, ale na ozbrojený střet nedošlo. Tato situace se opakovala i ve Frýdku, kde vojáci rovněž složili zbraně, neboť byli již informováni o tom, že následujícího dne po šesté hodině ranní začne obsazování zbytku republiky.
Okolo půl šesté večer zahájila německá vojska postup od Hrušova nad Odrou a přibližně po 20 minutách dorazila do Místku. Několik minut po 18. hodině vstoupil 84. pěší pluk pod velením plukovníka Stoewera do centra města. Část vojáků město obsadila, druhá část postupovala dále do vnitrozemí. Právě s nimi se po chvíli setkali vojáci z Czajankových kasáren. Ve večerním šeru považovala dvojice strážných – svobodník Přibyl a vojín Sagan – Němce na motocyklech za české četníky. Když však po chvíli dorazily i nákladní a osobní automobily s uniformovanými vojáky a německý důstojník vyzval strážné, aby se vzdali, nabraly události rychlý spád. Strážní začali po nepříteli pálit a důstojníci v čele s kapitánem Pavlíkem začali okamžitě organizovat obranu. Poručík Karel Martínek vyhlásil poplach a kapitán Pavlík vypnul hlavní uzávěr světla, takže se celé bojiště zahalilo do tmy. Němci nevěděli, co se děje, protože byli předtím mnohokrát ujišťováni, že jde jen „o formalitu“, která proběhne bez jediného výstřelu. Nakonec však byli donuceni seskákat z vozů a krýt se před palbou.
V kasárnách se však nacházel jen omezený počet lehkých zbraní, takže na dlouhou obranu nebylo možno pomýšlet. Pušky a kulomety stačily k vyzbrojení asi padesátky mužů, ostatní se podíleli na zabarikádování budovy a na nošení nábojů. Zásoby munice byly však určeny jen pro ostrou střelbu, takže část vojáků používala cvičné střelivo, aby nepřítele aspoň zastrašili. Velitel Karel Pavlík se jako zkušený voják ujal obsluhy jednoho z kulometů. Druhý kulomet vz. 26 byl umístěn přímo proti vratům kasáren na střechu bývalé tovární kotelny, takže když chtěli útočící Němci do kasáren vniknout průjezdem, byli okamžitě zastaveni palbou. Útočníci po chvilce změnili taktiku, osvítili kasárna silnými světlomety, postupovali vpřed v rojnici, připravili k boji minomety a také nasadili protitankové dělo a lehký obrněný vůz, který ostřeloval nádvoří z kulometu. Obránci zareagovali tím, že běžné střelivo vyměnili za průbojné a několika dávkami donutili obrněnec, aby s rozstřílenou pneumatikou a kouřícím motorem vycouval pryč. Druhý kulomet donutil ustoupit útočící pěšáky.
S přibývajícím časem však byla palba obránců stále slabší, neboť začalo docházet střelivo.
Krátce po tři čtvrtě na sedm se od kanceláře velitele praporu, jímž byl podplukovník Karel Štěpina, ozval signál: „Zastavte palbu!“ Veliteli se totiž konečně podařilo spojit se s nadřízeným plukovníkem Eliášem, od něhož dostal rozkaz kapitulovat. Vyjednáváním s útočníky byl pověřen Karel Martínek. Místo jednání však byli parlamentáři okamžitě zadrženi. Obránci kasáren byli donuceni se vzdát, naházet své zbraně na hromadu uprostřed nádvoří a poté byli vyvedeni z kasáren na náměstí k pomníku padlých, kde byli zadržováni asi 4 hodiny. Výsledkem bitvy, která obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska nezabránila, ale přesto jí patří významné místo v našich dějinách, bylo pravděpodobně 15 padlých a 6 těžce zraněných Němců a 2 lehce zranění Češi. Pro české vojáky neměla bitva žádné důsledky. Němci je po deseti dnech propustili, veliteli obrany kapitánu Pavlíkovi dokonce vzdali čest a směl si ponechat svoji osobní zbraň.
Karel Pavlík byl v důsledku událostí nucen opustit armádu a po jejím rozpuštění působil zpočátku na Ostravsku v odbojové skupině Za vlast!, která pomáhala československým vojákům v útěku za hranice. Jeho rukama tak prošla celá řada zvláště letců, kteří později úspěšně působili v československých perutích ve Velké Británii. Následně se přemístil do Prahy, kde získal místo nižšího soudního úředníka. Aktivně se zapojil do odboje v rámci převážně důstojnické organizace Obrana národa. Spolupracoval například s legendárním štábním kapitánem Václavem Morávkem a podílel se i na činnosti sokolské odbojové organizace Říjen, kterou organizoval učitel Jan Zelenka–Hajský, jehož jméno je neodmyslitelně spojeno s aktivní účastí při přípravách atentátu na Reinharda Heydricha. Tato spolupráce se Karlu Pavlíkovi nakonec stala osudnou. Jedním z vedoucích činitelů této skupiny byl Ladislav Vaněk–Jindra, který po svém zatčení v září 1942 spolupracoval s gestapem a prozradil i schůzku, ke které mělo dojít mezi ním a Karlem Pavlíkem 4. září 1942 na konečné stanici tramvaje číslo 4 na Zahradním Městě. V danou hodinu tak Karla Pavlíka překvapili příslušníci gestapa, se kterými se pustil do zápasu. Dokázal se jim ještě vytrhnout a prchat, ale za pomoci psů byl nakonec přemožen a zatčen. Po krutých výsleších byl odeslán do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Dne 15. ledna 1943 byl spolu s dalšími lidmi, kteří se účastnili pomoci parašutistům vyslaným do protektorátu z Velké Británie, odvezen do koncentračního tábora v rakouském Mauthausenu, kde byl 26. ledna 1943 v 16.31 zavražděn střelou do týla.
