Vláda o rizicích a opatřeních spojených s hrozbou teroristických útoků informuje málo. Média spekulují bez ověření faktů a občané jsou obětí dezinformací. Povolání vojáků v činné službě, aby po teroristických útocích v Belgii plnili úkoly Policie ČR, zapříčinilo vznik mnoha mýtů a legend o údajně neoprávněném využití armády. Jejich základem je bujná fantazie vyplašených občanů společně s nedostatečnou informovaností ze strany silových ministerstev. A také profesionální selhání některých novinářů, kteří svá tvrzení publikují bez toho, aby si ověřili fakta.

Jako naprostou dezinformaci lze označit článek Erika Taberyho v Respektu z 8. 5. 2016, kde autor v článku Omluva poníženým vojákům píše, že by vojáci „neměli zasahovat do běžné policejní práce“. Tabery zcela pominul fakt, že vojáci byli k policii přiřazeni v souladu se zákonem o ozbrojených silách České republiky č. 219/1999 Sb. Tedy že se „po dobu nezbytně nutnou“ stali součástí policie (§ 14, odst. 1 b zmíněného zákona).

Společné hlídky policie a armády deklaruje zákon 

Stalo se tak na základě Nařízení vlády ČR z 22. 3. 2016, podle něhož se na vojáky v tzv. smíšených hlídkách vztahují veškerá oprávnění a povinnosti příslušníků Policie ČR. Pokud by se Erik Tabery s nařízením vlády – a v něm citovanými zákony – seznámil, věděl by, že „legitimování bezdomovců, náhodných chodců či při drobných přestupcích“ nebylo překročením pravomocí, ale naopak zcela běžnou součástí pracovní náplně přiděleného vojáka.

Nebylo to ostatně poprvé, kdy na příslušníky armády „spadlo“ přiřazením k policii plnění úkonů, s nimiž se jinak v rámci vojenských povinností nesetkávají. „Při povodních jsem asistoval při řešení domácího násilí a při krádežích,“ vzpomíná na smíšené hlídky zřízené v rámci záchranných prací veterán zahraničních misí Martin R. a dodává: „Ani trochu policistům jejich práci nezávidím.“

Přístup některých občanů k vojákům v hlídkách ale také není záviděníhodný: „Do pr…. odložte ty zbraně!“ povykuje autor mohutně šířeného videa na smíšenou hlídku při zásahu v bistru na pražské Florenci. Dotyčný nejen netuší, že se smíšená hlídka nesmí rozdělit, ale především je nemyslitelné, aby kterýkoli policista nebo voják nechal bez dozoru svoji služební zbraň.

Aktérům incidentu, o němž informovalo i Svobodné forum, jaksi nedošlo, že policie slouží ke zjednání pořádku. A že práva nemají jen ti, kteří se chovají na hraně nebo za hranou přestupku, při jehož objasňování může policista požadovat a vymáhat zjištění totožnosti. Právo na kulturní stravování bez vulgárních scén mají pak zajisté lidé, kteří si v restauraci objednali.

To, že byl jindy běžný policejní zásah zveličen kvůli přítomnosti vojáků, má ale více důvodů. Prvním je, že údajná oběť „šikany“ nevyužila možnosti právního státu a nestěžovala si na postup smíšené hlídky. Naopak, po omluvě policistům mladík „odvážně“ zveřejnil sestříhané video a spustil lavinu spekulací, kdy se nejen veřejnost, ale nakonec i ombudsmanka Šabatová zabývala něčím, co nemělo povahu formální stížnosti.

Ministerstva při informování veřejnosti selhávají

Nikdy nevyšetřovaný zásah se ale stal podkladem pro tvrzení, že smíšené hlídky zasahovaly v ulicích neoprávněně. A poukázal tak na značné rezervy v mediální prezentaci ministerstev vnitra i obrany, která patrně mylně předpokládají, že je běžná populace obeznámena s veškerými kompetencemi policie. O zmíněné legální spolupráci policie a armády ani nemluvě.

Právě v době, kdy společností cloumají emoce způsobené strachem z teroristických útoků a fámy o vlnách migrantů valících se na naše území, je osvěta o pravomocech ozbrojených složek a sborů nezbytně nutná. Představitelé státu ale místo toho, aby práci svých podřízených důkladně vysvětlili, a tedy i obhájili, navrhli a přijali zákon navyšující pokuty za urážku úředníka či policisty.

Tento způsob komunikace s veřejností nejenže nevede k většímu respektu vůči zástupcům státu v jakékoli roli, ale bude naopak lidi popouzet. A v případě, že by došlo ke skutečnému ohrožení státu, ať už formou útoku, nebo třeba „jen“ živelné katastrofy, podlamuje nedůvěra v policii či armádu součinnost státních složek s občany. Ti jsou přitom v krizových situacích na rozhodnutí bezpečnostních složek odkázáni.

Zejména představitelé vlády by měli najít rovinu, v níž budou z pozice svého mandátu a informačních povinností veřejnosti srozumitelně a trpělivě vysvětlovat, proč jsou některá opatření nezbytná a na jakém základě byla jednotlivá nařízení vydána. Právě vyhlášení 1. bezpečností stupně bylo kritizováno i ze strany opozice (o smyslu nasazení vojáků polemizovala například poslankyně Jana Černochová z ODS).

Pochopitelně není možné zpřístupnit veškeré infomace, které mají o případných rizících k dispozici pouze někteří vládní činitelé, ale právě proto je nutná systematická práce s veřejným míněním. V opačném případě pak stojí proti „odvážnému“ tvrzení šéfredaktora Respektu Taberyho, že „tu terotisty nemáme“, jen zpráva o kontrole opatření ze strany vlády na pražském Letišti Václava Havla. (Připomeňme, že teroristický útok není vůbec podmíněn tím, že by ho musel spáchat cizí státní příslušník. Jedná se o akt proti zřízení státu.)

Občané pak zákonitě volí mezi pocitem, že je v České republice naprostý klid, nebo že naopak nebezpečí ozbrojeného útoku číhá doslova na každém kroku. Pravda zjevně nebude ani jedno.