Na pamětní desce v ulici Anny Letenské 34/7 na pražských Vinohradech si kolemjdoucí přečte dvacet šest jmen. V tomto nárožním domě s původní adresou Ve Pštrosce 7 se scházeli členové odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Většina z nich zahynula jen pár týdnů před koncem druhé světové války. Mezi nimi též MUDr. Viktor Kaufmann, Anna Pollertová, JUDr. Karel Bondy či doc. PhDr. Josef Fischer.
Narozen 21. srpna 1900, vyrůstal MUDr. Viktor Kaufmann (1900–1945) spolu se svou o pět let mladší sestrou Hedou v Praze v asimilované židovské rodině. Rodiče, ztotožňující se s ideály první republiky, se hlásili k české národnosti, k čemuž vedli i své děti. Lingvisticky nadaný Viktor se znalostí jedenácti jazyků se věnoval překladatelské činnosti (například do španělštiny přeložil Čapkovu Bílou nemoc), především však byl lékařem – vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a pracoval na interním oddělení. Soukromou lékařskou praxi provozoval právě na Královských Vinohradech v ulici Ve Pštrosce 7. Rohová činžovní budova měla pro československý odboj neobyčejný význam. Scházeli se v ní totiž významní členové PVVZ.
Ilegální protinacistický Petiční výbor Věrni zůstaneme (rozuměj: věrni demokratickému odkazu prezidenta T. G. Masaryka) neboli PVVZ působil na území protektorátu v letech 1939–1942 a stal se jedním z nejdůležitějších uskupení v počátcích československého odboje. Udržoval spojení s londýnským exilem, organizoval přechody do zahraničí či zpravodajskou a sabotážní činnost. S PVVZ je spojena řada známých jmen jako JUDr. Milada Horáková, profesor Vojtěch Čížek, docent Josef Fischer, manželé Baumovi, JUDr. Karel Bondy, Jaroslav Šimsa, Anna Pollertová či sourozenci Kaufmannovi a mnoho dalších. Manifest „Věrni zůstaneme“, stojící u zrodu PVVZ a formulovaný rovněž jako petice, burcoval veřejnost k obraně republiky před narůstajícím nacistickým nebezpečím už od května 1938. Výzvu skupiny převážně levicových intelektuálů podpořilo svými podpisy více než milion občanů a přes tři sta osobností umělecké a vědecké sféry.
MUDr. Kaufmann, podílející se na kapitole o reformě zdravotnictví, patřil mezi vůdčí osobnosti Petičního výboru a pomáhal s jeho budováním. Vedení PVVZ bylo složeno z komisí organizační a politické, přičemž řídící struktura byla hotova do května 1939. Kaufmann pracoval i pro ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), zastřešující později PVVZ, ON (Obranu národa) a PÚ (Politické ústředí).
Do odbojové práce se Kaufmann zapojil prostřednictvím prof. Vojtěcha Čížka, označovaného za „hlavu a dynamo“ PVVZ, v jehož střešovické vilce v ulici Klidná 284/5 se scházeli odbojáři už od března 1939. Zařadil se mezi vedoucí členy a účastnil se i riskantních operací jako například převozu celostátně hledaného filosofa a publicisty Josefa Fischera, kterého spolu s Annou Pollertovou úspěšně propašovali z nemocnice v Poličce do Prahy. Josef Fischer, jeden z vůdčích představitelů PVVZ a rovněž hlavní autor jeho programového dokumentu, získal nový úkryt u manželů Baumových. Bohužel ani změna vzhledu jako přebarvení vlasů a vousů nezabránila jeho zatčení v říjnu 1941 v Hradci Králové. Levicově laděný intelektuál židovského původu byl po odsouzení berlínským Lidovým soudem popraven v únoru 1945, manželka Milena, herečka, hlasatelka a lektorka pražského rozhlasu, zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück. Roku 1995 byl Josefu Fischerovi udělen Řád TGM III. třídy in memoriam.
Viktor Kaufmann zapojil do protinacistického odboje rovněž sestru Hedu (1905–1981), podílející se na menších úkolech. Když byl na podzim 1941 proveden velký zátah proti ÚVODu a gestapo se dostalo na stopu PVVZ, vlna zatýkání smetla větší část jeho aktivních členů. Viktor Kaufmann byl zatčen 20. října 1941, tvrdě vyslýchán a poté vězněn na Pankráci a ve věznici gestapa na Karlově náměstí. Byl pověřen provádět „marodku“ namísto dojíždějícího pankráckého lékaře MUDr. Oldřicha Navarry, čímž získal možnost volnějšího pohybu a rovněž přístup k většímu množství jídla. Obojího Kaufmann úspěšně využil, potraviny distribuoval potřebným a za pomoci sestry Hedy a manželky Irmy, které přenášely motáky v termosce či všité v prádle, se dařilo udržet pravidelné spojení s odbojem. Bohužel udání gestapáckého konfidenta Bohumila Sieberta tento stav v březnu 1943 ukončilo, a Viktor Kaufmann byl převezen do neblaze proslulé terezínské Malé pevnosti.
Nacistický Lidový soud v Berlíně jej 14. listopadu 1944 shledal vinným a stejně se vedlo i dalším členům PVVZ: Anně Pollertové, Josefu Fischerovi a Karlu Bondymu. Na všechny čekal trest smrti. Na Pollertovou a Bondyho v lednu 1945, Fischer s Kaufmannem byli zavražděni v únoru 1945 v německém Neubrandenburgu.
Heda Kaufmannová se o popravách dozvěděla teprve po osvobození Československa. Když v září 1942 obdržela rozkaz k transportu do Terezína, jako jedna z mála se rozhodla nedostavit a odejít do ilegality. Zachránila si tak život. Matka a teta nalezly smrt v plynových komorách Treblinky a podobně skončila téměř celá širší rodina. Své zážitky z odboje a válečných časů vtělila Heda během následující spisovatelské dráhy do knihy s názvem Léta 1938–1945. Válečné vzpomínky.
Jméno Viktora Kaufmanna nalezneme spolu s dalšími členy Petičního výboru na pamětní desce Ve Pštrosce 7, dnes Anny Letenské 34/7, Praha 2–Vinohrady (česká herečka Anna Letenská byla spolu s manželem popravena za ukrývání ženy lékaře Břetislava Lyčky, který ošetřoval Jana Kubiše po atentátu na Reinharda Heydricha).
Také Anna Pollertová (1899–1945), které činžovní dům Ve Pštrosce patřil, pocházela z židovského středostavovského prostředí. Jejím bratrem byl známý prvorepublikový přírodovědec a cestovatel RNDr. Jiří Baum. Anna měla v oblibě cestování, však také manželé Pollertovi několik let farmařili v Brazílii, později se však vrátili do Československa. Pollertová se zapojila do protinacistického odboje díky JUDr. Miladě Horákové a jejich předešlé společné činnosti pro Ženskou národní radu. Už v únoru 1939 se spojila s odbojovou skupinou RU-DA. Ještě téhož roku zastavila spolu s manželem svůj majetek a ze získaných peněz předala 100 000 korun prof. Vojtěchu Čížkovi, aby z nich dle potřeby mohl financovat pobyt osob v ilegalitě, podporovat rodiny zatčených, pořizovat falešné doklady apod. Svůj dům dala Pollertová k dispozici odbojářům, kromě toho najímala další byty pro ilegální ubytování, pořídila rozmnožovací stroj a nakupovala potraviny pro stíhané. Podílela se na pomoci prvnímu parašutistovi v protektorátu Františku Pavelkovi z výsadku Percentage, popravenému gilotinou v pouhých dvaadvaceti letech v berlínském Plötzensee. Kromě výše zmíněného převozu filosofa Josefa Fischera z Poličky do Prahy se Pollertové na podzim 1941 podařilo těsně před příchodem gestapa odnést usvědčující důkazy z bytu zatčeného plk. Josefa Churavého. Již v ilegalitě, kde přežila celkem jeden a půl roku, se Anna ujala manželky Ludmily hledaného Rudolfa Mareše z křesťanské organizace YMCA.
Do odbojové činnosti zapojila Pollertová také svého bratra RNDr. Jiřího Bauma (1900–1944), proslaveného svými cestami po Africe, Asii či Americe, stejně jako spoluprací s Národním muzeem. Z množství jeho děl jmenujme například knihy Okolo zeměkoule autem a lodí, Toulky po USA, Holub a Mašukulumbové, V zemi slonů a lvů, V říši pavouků a mnoho dalších. Přispíval také do časopisů Vesmír, Naší přírodou aj. Na svých cestách propagoval Československo i českou „Tatrovku“. V roce 1931 procestoval Afriku od severu na jih s Tatrou 12, s manželkou poté vyzkoušeli nejprve Tatru 54 a později na obytný vůz přestavěnou Tatru 72. Den před Štědrým dnem roku 1934 vyrazili Jiří a Růžena Baumovi na cestu kolem světa, aby se skoro přesně za rok úspěšně vrátili. O čtyři léta později se vydali na africký kontinent znovu, bohužel už ve stínu Mnichova a budoucího válečného konfliktu. Manželé se rozhodli pro návrat z Afriky domů. Stalo se tak pouhé dva dny před vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Oba se záhy zapojili do odbojové činnosti, rozmnožovali ilegální letáky a tiskoviny, ukrývali pronásledované. A fotografovali.
Jiří Baum úspěšně prováděl zmenšování zpráv a pořizoval kopie plánů – například nových typů německých letadel. Kromě toho sledoval práci německých vědců v Praze na Albertově, především jejich pokusy zaměřené na válečné využití atomové energie. V roce 1941 se podařil pěkný kousek: ze strašnické továrny Mikrofona (později n. p. Tesla) vynesl ředitel Rudolf Cipra, jinak též tajný člen odbojové skupiny RU-DA, plány radiopřístrojů pro přistávání letadel v mlze. Přes spojku je odeslal do bytu Baumových. Po ofotografování Baumovi tajné materiály obratem navrátili. V roce 1943 byl RNDr. Jiří Baum kvůli svému židovskému původu zatčen a o rok později zemřel ve varšavském ghettu.
Ani Annu Pollertovou neminul tragický osud. Prostřednictvím konfidenta Antonína Nerada, bývalého štábního rotmistra československé armády, který měl na svědomí stovky obětí, byl v říjnu 1941 dopaden Ing. Josef Friedl, řídící činnost PVVZ ve východních Čechách. Spolu s ním zatkli ve vinohradském Laichterově nakladatelství účetního Jindřicha Krásu, čímž se gestapo dostalo k významné části archivu PVVZ uloženého v Krásově bytě a tím k systému krycích adres Petičního výboru. Bez problémů se pak do konce ledna 1942 podařilo gestapu zlikvidovat většinu organizační sítě a proniknout i do ÚVODu. Získané informace byly použity pro rozsudky nad uvězněnými členy PVVZ.
Anna Pollertová byla zatčena 21. října 1941. Čekalo ji vězení gestapa na Karlově náměstí v Praze, terezínská Malá pevnost a na podzim následujícího roku Lipsko a Drážďany. Berlínský Lidový soud ji 14. listopadu 1944 odsoudil spolu s dalšími členy PVVZ k trestu smrti za přípravu velezrady. Poprava byla vykonána v lednu 1945 v Berlíně-Plötzensee.
Práce pro odboj byla pro Annu Pollertovou činností nejdůležitější, jak sama zmínila v motáku, propašovaném z vězeňské cely na Karlově náměstí. Přijala i to, že zaplatí cenu nejvyšší. A tak se také stalo; jí i mnoha dalším, dnes už zapomenutým odbojářům druhé světové války, náleží náš obdiv a úcta za jejich statečnost.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu