Adolf Hitler FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Němka Margot Wölková si mohla za války dopřávat jídla, která ostatní už dávno neměli na stole. Třeba porci bílého chřestu, který byl oloupaný, dušený a podávaný s lahodnou omáčkou, jak ho Němci tradičně jedí. A s pravým máslem, které bylo v době války nedostatkovým zbožím. Dobré vegetariánské jídlo. Neměla ale na něj chuť. Musela ho totiž ochutnávat předtím, než bylo podáváno Adolfu Hitlerovi.
Zatímco zbytek země si musel mazat chleba margarínem zředěným moukou, Margot jedla dobře, jen se stále musela obávat, že to bude její poslední jídlo a že při něm zemře. Byla totiž jednou z patnácti mladých žen, které byly během druhé světové války nuceny zhruba dva a půl roku ochutnávat jídlo nacistického vůdce.
Její neobvyklé válečné zážitky zachytil v roce 2013 článek na německém webu Spiegel International.
Jak to začalo? Čtyřiadvacetiletá sekretářka utekla v zimě 1941 z rozbombardovaného berlínského bytu svých rodičů a odcestovala do domu své tchyně ve východopruské vesnici Gross-Partsch, což je dnešní Parcz v Polsku. Bydlela v domě s velkou zahradou. Necelé tři kilometry odtud se však nacházelo místo, které si Hitler vybral pro své velitelství na východní frontě – Vlčí doupě.
„Starosta toho malého hnízda byl starý nacista,“ vzpomíná. „Sotva jsem dorazila, objevili se ve dveřích esesáci a požadovali: ‚Pojďte s námi!‘“
Margot a další mladé ženy přivedli do kasáren v nedalekém Krausendorfu, kde kuchaři ve dvoupatrové budově připravovali jídlo pro Vlčí doupě. „Obsluha plnila talíře zeleninou, omáčkami, nudlovými pokrmy a exotickým ovocem a umisťovala je do místnosti s velkým dřevěným stolem, kde se jídlo muselo ochutnávat. ‚Nikdy tam nebylo maso, protože Hitler byl vegetarián,‘ vzpomíná Wölková. ‚Jídlo bylo dobré – velmi dobré. Ale nemohli jsme si na něm pochutnat.‘“
Tehdy se nacisté obávali, že spojenci mají v plánu Hitlera otrávit. Když ženy potvrdily, že jídlo je bezpečné, přivezli ho příslušníci SS v bednách na hlavní velitelství. Každé ráno v osm hodin burcovali esesáci Wölkovou z postele a křičeli na ni zpod okna: „Margot, vstávej!“
Ačkoliv za Hitlera vlastně nasazovala život, říká, že ho nikdy na vlastní oči neviděla. Paradoxem je, že se k této vynucené službě dostala žena, která odmítla vstoupit do Svazu německých dívek (BDM), což byla dívčí verze Hitlerjugend. Její otec odmítl vstoupit do nacistické strany a byl kvůli tomu odvlečen do koncentračního tábora.
Útěk nebyl možný, spojenecké bomby poškodily její původní byt, její manžel Karl byl ve válce a dva roky o něm neslyšela. Domnívala se, že je mrtvý.
Ve Vlčím doupěti zažila i 20. červenec 1944. „Několik vojáků pozvalo ženy z okolí na promítání filmu do stanu poblíž velitelství, když vtom vybuchla bomba plukovníka Clause von Stauffenberga. ‚Výbuch nás strhl z dřevěných lavic,‘ vzpomíná Wölková. Pak někdo vykřikl: ‚Hitler je mrtvý!‘ Atentát se však nezdařil. ‚Vyvázl s několika modřinami,‘ říká žena suše.“
Nakonec nacisté ochutnávačky ubytovali v nedaleké prázdné škole. „Hlídali nás jako zvířata v kleci.“
Jednou v noci se důstojník SS po žebříku dostal do pokoje, kde spala, a znásilnil ji. Říká, že během útoku mlčela.
„Když sovětská armáda byla jen několik kilometrů od dosažení Vlčího doupěte, vzal si ji poručík stranou a řekl jí: ‚Běžte, vypadněte odsud!‘ Posadil ji do vlaku do Berlína, a to jí zachránilo život. Po válce se tam s ním znovu setkala a on jí řekl, že všechny ostatní ochutnávačky jídla zastřelili sovětští vojáci.“
Ve Schmargendorfu padla do rukou sovětské armády. Dva týdny ji vojáci opakovaně znásilňovali a způsobili jí taková poranění, že pak už nemohla mít děti. „Byla jsem tak zoufalá,“ vyprávěla 95letá žena. „Už jsem nechtěla žít.“
V roce 1946 se znovu setkala se svým manželem Karlem a manželé spolu strávili dalších 34 šťastných let. Navzdory minulosti se prý vždy snažila být šťastná. „Neztratila jsem humor, i když se stal více sarkastickým.“
O svém příběhu vyprávěla poprvé, až když za ní při jejích 95. narozeninám přišel místní novinář. „Chtěla jsem prostě říct, co se tam stalo,“ říká. „Že Hitler byl opravdu odporný člověk. A prase.“
Kolem tohoto příběhu panují některé nejasnosti. Není zřejmé, kam ochutnávané jídlo přesně putovalo, protože sama paní Margot se do nejbližšího kruhu osob kolem Hitlera nikdy nedostala a jídlo pro Hitlera se připravovalo právě v této nejstřeženější zóně. Bylo by nutné ho pro ochutnávání vynášet ven. Nebo se jednalo o nějaký předběžný test dodávaných surovin? Klame ženu paměť, nebo vycházela z toho, co jí tehdy řekli? To už se asi nikdy nedozvíme.
