Americký prezident Joe Biden vydal příkaz neznámý objekt sestřelit FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Evropané reagovali na příchod prezidenta Bidena pozitivně, stejně jako na další prezidenty z Demokratické strany v posledních třiceti letech. Evropa nevítá demokratické kandidáty kvůli tomu, že jsou správní „Američané“, ale proto, že od nich očekává, že budou tak trochu „Evropany“. Žádný americký prezident ale Evropanem nebude.
Rozdíly mezi USA a Evropou v globální politice jsou jak systémového, tak koncepčního charakteru. Spojené státy po krymské krizi v roce 2014 zásadně změnily svou doktrínu, v jejímž středobodu již není boj s terorismem, ale soupeření s rivaly (adversary). Jasně je deklarována vůle jednat s nimi z pozice síly. Doktríny rozhodujících evropských mocností oproti tomu strategickým posunem neprošly. Transatlantické disonance se proto téměř jistě projeví i za Bidenovy administrativy. V „čínské agendě“ jsme již náznak viděli. Ještě než Joe Biden stihl do Oválné pracovny usednout, dokončila Evropská unie horkou jehlou jednání o kontroverzní investiční dohodě s Čínou.
ZÁKLADNÍ PRINCIPY PŘÍSTUPU USA
Amerika má k dispozici velmi propracovaný systém komplexního hodnocení Číny. Na něj navázaný odborný diskurz ukazuje, že Čína bude jako systémový rival pojímána mnoho následujících let. I americká veřejnost vykazuje nejkritičtější postoj k Číně za posledních 15 roků. Dvě třetiny Američanů hodnotí Říši středu negativně. Jakákoliv inovace strategie vůči Číně tak může přinést posun ve výkonu některých agend, nikoliv však v jejím základním nastavení.
Čelení rivalovi
Republikánští i demokratičtí analytici se shodují v tom, že cílem čínského vedení je za prvé udržení ekonomického růstu při zachování „vlády jedné strany“ a za druhé etablování Číny jako dominantní mocnosti v Indo-Pacifiku s perspektivou budoucí globální dominance. Takový nárůst moci rivala není v souladu se zájmem USA. Americkým cílem tak musí být využití kontradikce mezi oběma čínskými prioritami. Jinými slovy dostat Čínu do pozice, kdy bude nucena si mezi nimi vybrat.
Demokratičtí kritici Trumpově administrativě nevyčítají tvrdost přístupu, ale to, že nebyl dostatečně komplexní a naplánovaný pro střednědobý horizont. Ani „ekonomická válka“ s Čínou není kritizována jako celek, spíše její přílišné zaměření na obchodní deficit. Převažující charakteristikou současného amerického diskurzu o Číně je debata o tom, který z dostupných nástrojů: lákání (seduction), donucování (coercion) a opotřebování rivala (targeted attrition), je třeba v post-trumpovské strategii užívat více a který méně.
Vojensko-bezpečnostní doména – vybavení a strategie
Politika ve vojensko-bezpečnostní oblasti bude nejvíce kontinuální, neboť vychází z faktického hodnocení hrozby. V čínských ozbrojených složkách slouží přes dva miliony lidí. Roční výdaje na obranu činí 225 miliard USD. Od ponorek, přes mezikontinentální balistické střely až po jaderné zbraně má Čína veškeré vojenské vybavení, jakými disponují Spojené státy nebo Rusko. V počtu tanků již Čína početně obě mocnosti převyšuje. Má také nejvíce obrněných bojových vozidel.
Zřetelným vývojovým trendem je přitom zvyšování schopnosti projektovat vojenskou sílu na dálku. Čínská lidová osvobozenecká armáda zlepšuje schopnost provádět integrované vojenské operace kombinující různé druhy sil. Vylepšuje systémy velení a řízení, výcviku personálu i logistiky. Rychlým tempem rozvíjí balistické rakety i střely s plochou dráhou letu, moderní stíhací a bombardovací letouny. Pořizuje letadlové lodě, ponorky, obojživelné útočné lodě, raketové systémy země-vzduch, systémy elektronického boje, antisatelitní rakety a autonomní bezpilotní systémy. Perimetr čínské vojenské hrozby se tak bude postupně rozšiřovat.
Bipartijní shoda v hodnocení čínské hrozby implikuje kontinuitu v posilování amerických vojenských schopností. Nová administrativa nebude zpochybňovat nutnost masivních investic do námořních kapacit. Pozitivně se Biden a jeho stratégové vyjadřují i o investicích do drahých hypersonických raket a stíhaček páté generace F35. Shoda je i na potřebě zvýšení rychlosti reakce na počátku konfliktu a efektivnější schopnosti narušovat protiletecký a protiraketový deštník, který hodlá Čína nad dobytým územím (například Tchaj-wanu) rozvinout.
To vyžaduje zásadní technologickou změnu. Stíhačky krátkého doletu a robustní obojživelná plavidla jsou zranitelná vůči zlepšujícím se raketovým a dělostřeleckým schopnostem Číny. USA musí investovat do neviditelných bombardérů dlouhého doletu, ponorek, bezpilotních letadel, bezposádkových lodí, pozemních raket dlouhého doletu, dalekonosného dělostřelectva a velkých předsunutých zásob přesné munice s vysokou průrazností. To vše s cílem snížit nákladnost vojenské odvety na čínskou agresi. Čím méně lidských ztrát bude při této odvetě Spojeným státům hrozit, tím snadněji o ní budou moci administrativa a Kongres rozhodnout.
Kromě adekvátní výzbroje je důležitá i náležitá strategie. Její stanovení je v případě čínské hrozby obtížnější než v případě Ruska. Síla ruské armády i vojenská strategie jsou známy. Do budoucna se neočekávají příliš velké posuny s ohledem na limitované zdroje. To ale u Číny neplatí. USA musí proto plánovat v mnohem delším horizontu.
Experti přicházející nyní do Pentagonu se shodují v tom, že nejde o odstrašení Číny samotnou mohutností vojenského arzenálu, ale o zajištění jeho co největší mobility v případě konfliktu. Velké vzdálenosti v Pacifiku způsobí, že po jeho vypuknutí bude velmi málo času na přesouvání robustních zbraňových systémů jak na moři, tak ve vzduchu. Z tohoto důvodu sdílejí stratégové se svými republikánskými předchůdci názor, že je zapotřebí vypracovat indo-pacifickou obdobu Evropské odstrašovací iniciativy vzniklé po anexi Krymu. Měla by se soustředit na schopnost rychlého navýšení sil v oblasti kolem Číny, jakmile to bude zapotřebí. K tomu je nutné plánovat a financovat adekvátní infrastrukturu (rozšíření přistávacích drah, budování předsunutých skladů munice, rozmístění páteřních komponent mobilních leteckých základen).
Důležitá je interoperabilita amerických sil s místními spojenci. Jednou z priorit je posílení integrace japonských a amerických kontingenčních a operačních plánů pro období míru (pravidelné americké námořní mise na podporu svobody plavby) i války. Japonci vědí, že čelit Číně sami nemohou, a pořízení některých zbraňových systémů limituje jejich vnitřní zákonodárství. Na modalitách americko-japonské spolupráce pracuje z pověření Pentagonu výzkumná instituce RAND Corp., jejíž experti jsou i v tranzičním týmu Joe Bidena.
V tomto kontextu lze v nejbližším období očekávat spíše menší změny ve zbraňových technologiích. Aktuální je například úprava raketových schopností kalibrovaných převážně na ruskou hrozbu. (Konflikt s Ruskem by byl pozemní operací, což znamená tisíce vojenských cílů v podobě odpalovačů raket, velitelských vozidel, tanků, transportních a zásobovacích vozidel v kratší vzdálenosti. V případě Číny se raketová strategie musí soustředit na zhruba 150 čínských plavidel, které by bylo potřeba zasáhnout v Pacifiku na velké vzdálenosti.) Zároveň ale bude po několik dalších měsíců vedena debata o kalibraci vojenské strategie, která určí další směr pořizování výzbroje.
Obranyschopnost
Vedle bojových kapacit je důležitým prvkem čelení Číně vlastní obranyschopnost USA. Bidenova administrativa převezme od té Trumpovy nekompromisní ochranu amerických technologií. Nový akcent přinesou Demokrati v odolnosti vzdělávacího a zdravotního systému oproti Trumpově důrazu na návrat výrobních kapacit zpět do Ameriky.
RIZIKA NOVÉHO PŘÍSTUPU K ČÍNĚ
Multilateralismus
Zatímco Trumpova administrativa preferovala bilaterální spojenectví, Demokrati se vyslovují pro obnovu regionálních partnerství (ASEAN, TPP, EU). Joe Biden hodlá svolat summit vůdců světových demokracií, jehož cílem má být obnova „vlivu multilaterálních institucí“ na globální záležitosti. Budování multilaterálních partnerství ostatně zasvětil část kariéry (globální koalice proti ISIS, TPP, dohoda JCPOA o íránském jaderném programu).
Uplatnění multilaterálního přístupu v regionu má smysl, ale může se ukázat těžší než bilaterální získávání spojenců. Většina asijských zemí se chce vyhnout nutnosti volby mezi USA a Čínou. Projevilo se to v uzavření dohody o Regionálním ekonomickém partnerství (RCEP), která zakládá volnou ekonomickou zónu mezi deseti zeměmi ASEAN (Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Myanmar, Singapur, Thajsko a Vietnam), Austrálií, Novým Zélandem, Čínou, Japonskem a Jižní Koreou. Toto uskupení bude výzvou pro uplatňování ekonomické moci Washingtonu v Indo-Pacifiku. Asijské země jednají pragmaticky. Vůči Čínou dominovaným iniciativám jako Pás a stezka jsou rezervované. Proti účasti v uskupeních, v nichž je Čína zdánlivě rovným členem, ale nic nemají. Pro Bidenovu administrativu bude obtížné získat podporu asijských členů RCEP pro případné sankce nebo jiná donucovací opatření vůči Číně. Preference multilaterálních řešení před bilaterálními se může ukázat jako neefektivní.
Stejně tak to platí pro vztah USA-EU. Evropa nedisponuje funkční a jednotnou politikou vůči Číně a je náchylná k akceptaci čínských ekonomických vějiček. Nebezpečí představoval kdysi „Junckerův plán“, který měl za cíl vygenerovat 315 miliard EUR na investice. Čínský kapitál představoval pro Junckerovu komisi vítanou možnost, jak část těchto zdrojů zajistit. Jednalo se vážně o tom, že by Čína do investičního plánu přispěla částkou 5 až 10 miliard EUR. Číně byl v té době umožněn i vstup do Evropské́ banky pro obnovu a rozvoj.
Koncem minulého roku ukončila EU jednání s Čínou o investiční dohodě. Text neobsahuje závazky Číny ke skutečnému otevření čínského trhu či dodržování standardů Mezinárodní organizace práce. Není v něm ani mechanismus, který by umožnil Čínu sankcionovat, pokud začne ekonomicky vydírat některý z unijních států, jako tomu bylo v případě Švédska či České republiky. EU se rozhodla takto zásadní dohodu finalizovat bez konzultace s nastupující americkou administrativou, což není v souladu s principy spojenectví a multilaterálního přístupu.
Obecně bude Evropa vždy odolnější vůči cizím vlivům, nebude-li hospodářský růst stavět na masivních fiskálních injekcích, ale soustředí se na fungující vnitřní trh, rozpočtovou kázeň a investice do moderních technologií. Ekonomické střídmosti však doba postcovidových záchranných plánů zrovna nepřeje.
Odzbrojovací agenda
Joe Biden nezpochybňuje modernizační zbrojní plány, a to včetně jaderné komponenty. Zároveň ale mluví o oživení odzbrojovací agendy, prodloužení smlouvy New START s možnou účastí Číny, zachování moratoria na jaderné testy a vyjadřuje skepsi vůči taktickým jaderným zbraním.
Odzbrojování je morálně správné. Nemělo by ale snižovat technologickou převahu Spojených států. Obezřetnost souvisí s charakterem čínského a ruského taktického uvažování. V případě Ruska se odzbrojovací agenda dávno stala součástí taktiky, jak zamezit technologickému zaostávání za Západem. Rusové Západ unavují zdlouhavými odzbrojovacími jednáními, která někdy vyústí v právně závaznou dohodu, jindy ne. Bez ohledu na podepsané dohody však zakázané druhy zbraní vyrábějí dále. Kalkulují s tím, že protistrana dohody dodrží a limituje tím svůj zbrojní program. Byli jsme toho svědky například u dohody INF. Lze předpokládat, že se Čína bude chovat stejně, bude-li zahrnuta do ustanovení budoucích odzbrojovacích dohod.
V návaznosti na vyhlášení vize světa bez jaderných zbraní prezidentem Obamou byl zahájen proces vyjednávání dohody o limitaci počtu strategických jaderných zbraních – New START. Příprava dohody a mnohaletý proces kontroly jejího dodržování vedly k tomu, že USA podcenily oblast taktických jaderných zbraní. Ty přitom mají nízkou nálož a eventualita jejich užití je představitelnější než u zbraní strategických. V důsledku toho získalo Rusko v této kategorii převahu a dnes nacvičuje užití taktických jaderných zbraní proti Polsku, Švédsku a vyhrožovalo jimi Ukrajině. Je to poučení pro Bidenovu administrativu, aby přistupovala k odzbrojovací agendě s důkladnou rozvahou.
Triangulární diplomacie
Nebezpečí pro naši část Evropy skýtá myšlenka na jakousi inovovanou „triangulární diplomacii“, tedy americké vyvažování čínského a ruského nebezpečí. Její proponenti hovoří o zapojení Ruska do spolupráce vůči Číně. Spolupracovat s Ruskem proti Číně by ale byla obrovská chyba. Obě země jsou systémovými rivaly Západu. Rusko cíleně využívá souběhu ruské a čínské vojenské hrozby, který vede k přetížení námořnictva Spojených států. Obkličuje systematicky NATO svými námořními silami. Tuto taktiku uplatňuje ve Středomoří, kam vysílá ponorky vyzbrojené balistickými raketami, a v Černomoří, kde od roku 2014 enormně posiluje svou krymskou flotilu. Stranou ruské pozornosti nezůstává ani Arktik, kde jsou rozmisťovány vyzbrojené ruské ledoborce, stejně jako indo-pacifický region. Rozvolnění pozornosti Západu vůči ruské hrozbě kvůli Číně je přesně to, co by si Rusko přálo.
Odhad chování rivala
Část stratégů kolem prezidenta Bidena věří tomu, že lze kombinací donucovací politiky a pobídek ke spolupráci přimět Čínu ke změně chování. Radí zachovat vojenské kapacity USA v Indo-Pacifiku a paralelně vypracovat obchodní, investiční a technologická pravidla, která „odmění Čínu za dodržování dvoustranných a mnohostranných dohod a potrestají ji za jejich porušování“. Je na znalcích Číny a jejích kulturně-společenských hodnot, aby analyzovali, zda je změna chování Číny možná. Nicméně stávající skepticismus ohledně funkčnosti tzv. engagementu, zakotvený v aktuální americké doktríně, je historicky podložený.
ZÁVĚR
Kontinuita mezi Trumpovou a Bidenovou administrativou bude u Číny větší než v jiných případech. Klíčoví poradci Bidena, jako Ely Ratner či Kurt Campbell, vědí, že Čína je dnes jinou zemí než před deseti lety. Otevřené zůstávají dvě otázky: Zaprvé efektivita nového přístupu; zadruhé možnost a účinnost spolupráce USA – Evropa.
Odklon od upřednostňování masivní vojenské síly a pragmatických bilaterálních vazeb ve prospěch „progresivních prostředků“, jako jsou moderní technologie, multilaterální regionální ujednání a nastavení normativních pravidel přináší kvalitativní změnu. Proto je zapotřebí definovat rizika, která s sebou každá inovace přináší.
Myslela-li to Evropa s definicí Číny jako „systémového rivala“ vážně, musí začít s USA spolupracovat na základě komplementarity a respektovat americkou superioritu ve vojenské oblasti. Nedojde-li k tomu, USA rychle pochopí, že investice do vzývaného „multilateralismu“ je neefektivní.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
Analýza vyšla v revue The Conservative (18. 1. 2021) – zde ji publikujeme v mírně upravené verzi s laskavým svolením autora a redakce.
