Propadnout představě, že právě vy jste ten mesiáš, na kterého se čekalo, není zase tak těžké: stačí mít na to trochu povahu, chtít změnit svět k lepšímu, ať už si pod tím představujete cokoli, být dostatečně tvrdohlavý a mít kolem sebe dost lidí, kteří vás v tom podporují. Stále víc se zdá, že do této kategorie spadá i bývalý předseda spolku Milion chvilek a zakladatel nového politického hnutí Lidé PRO Mikuláš Minář.

Čas od času se to někomu přihodí. Začne brát sám sebe strašně moc vážně, dojímá se nad tím, jak je jediný na celém širém světě, kdo může přinést opravdovou, hlubokou a nefalšovanou změnu. Prožívá se, protože jen on dokáže hnout se vším špatným, co kazí atmosféru ve společnosti a vztahy mezi lidmi. Moc dobře totiž ví, že on jediný dokáže spasit a zachránit úplně všechny a nikdo jiný to za něj neudělá. Se spasiteli a mesiáši je však jedna velká potíž, přitahuje je politika, ale zároveň jsou s ní v příkrém rozporu. Zkrátka a dobře, když se v ní ocitnou, hrozí jeden velký průšvih.

Jak se pozná spasitel či mesiáš od politika? Ten první usiluje o blaho, vykoupení a spasení pro všechny, o změnu, která bude dobrá pro každého, ale primárně se soustředí na ty trpící, zklamané, chudé, nemocné, na ty, na které se zapomnělo, kteří jsou opomíjení, kterých si nikdo nevšímá. Právě ty chce každý správný spasitel vtáhnout do hry, shromáždit je, aby bylo vidět, kolik jich je a jakou mají sílu. Chce jim vrátit hlas, ukázat, že se s nimi musí počítat, a ačkoli nejsou vidět a slyšet a je snadné je přehlédnout, ve skutečnosti je jich většina.

A přesně touhle cestou se chce vydat i Mikuláš Minář se svým hnutím Lidé PRO. Na své facebookové stránce píše: „A já pochopil jednu věc. Chceme změnit svět? Nejdřív musíme změnit sami sebe. Co se stalo? Řekli jsme, že chceme oslovit přehlížené a zklamané lidi. Že jim nabídneme respekt a důstojnost – budeme s nimi mluvit. Ptát se jich. A že jim po volbách doopravdy pomůžeme. Protože jinak je nezískáme. Jinak budeme pořád rozděleni na ‚kavárnu‘ a ‚kobliháře‘. Musíme pochopit, že mají v lecčems pravdu. Musíme si navzájem nabídnout respekt. Protože pro zklamané a naštvané je respekt to, co jim nabízí populisté a extremisté, zatímco opoziční tábor se jim často vysmívá,“ říká Minář.

A pokračuje: „Jít mluvit s lidmi a naslouchat jim, to přece neznamená dělat věci amatérsky. Ale vzít jejich názor v potaz. Nepoučovat je. Nezesměšňovat. Pochopit, že jsou často naštvaní oprávněně. Že je něco jiného kupovat si každý den v posh kavárně na chuť ‚latéčko‘ za stovku a něco jiného za stovku na den živit a šatit dítě. Pochopit, že lidi, kteří v životě neměli tolik štěstí, musíme vtáhnout do hry. Nechat je říct si svoje k tomu, jak má naše země vypadat. Protože když budeme říkat, že to nemá cenu, vtáhne je do hry někdo jiný. A dopadne to zase blbě.“

Opomíjení, přehlížení a zklamaní

V čem spočívá síla a velká moc spasitelů a mesiášů? Ať už to myslí dobře nebo ne, poskytují iluze a naděje, po kterých lidé touží. Jednou z velkých iluzí je například to, že je možné někoho pochopit bez toho, abyste prožívali to samé co on, měli úplně stejné zážitky a zkušenosti jako on.

Dále čtěte

Megalomanství Mikuláše Mináře, podpisoví šampióni a lov bobříků

Je půl milionu moc, nebo málo? Záleží na úhlu pohledu a hlavně na tom, o čem přesně se bavíme. Půl…

Další obrovská iluze je, že lze opomíjené a zklamané vtáhnout do hry – možná na chvíli a zčásti. Politika má svoje vlastní zákonitosti a pravidla; ty si dál půjdou svou cestou a opomíjení a přehlížení se dříve či později stanou znovu opomíjenými a přehlíženými, a to jen s tím rozdílem, že budou ještě o něco více zklamaní.

Bývalý šéf Milionu chvilek píše: „Kašlalo se na polovinu národa třicet let. Máme tady skoro milion lidí v exekucích. A další milion jsou jejich rodinní příslušníci. Máme regiony druhé a třetí kategorie. Máme obrovské slepé skvrny plné chudoby nebo lidí na její hranici. Třicet let se jim říkalo, ať sedí na zadku a čekají, co za ně vymyslí a udělá někdo jiný. A teď se znovu říká, že mluvit s nimi nemá smysl? S tím nesouhlasím!“

Co asi lidé v exekucích vymyslí? Co se asi experti, kteří s Minářem spolupracují, dozví, o čem nemají tušení, a upraví podle toho své návrhy v jednotlivých oblastech, které jistě už mají minimálně ve své hlavě připravené? Celé je to jen hra a iluze, jejímž cílem je zapojit zklamané a přehlížené. Stejně tak přímá volba kandidátů Minářova hnutí do sněmovních voleb. Opravdu hrozí, že výrazné a něčím známé osobnosti angažující se v Lidech PRO skončí mimo sněmovnu a politiku? Jaký by to potom vše mělo smysl?

Bohatý Pražák a jeho díl pravdy

Takže jaký je rozdíl mezi politikem a mesiášem? Politik svým lžím sám nevěří. Nemá iluze. Kdežto mesiáš už neví, co je lež a co pravda, a svým iluzím sám propadl. Politik chce také měnit svět, jistě, má své politické cíle a ambice, které vycházejí ze zájmů určitých společenských skupin, a chce je realizovat a naplnit. Nikdy by ho ale nenapadlo o tom mluvit tímto jazykem, který sugeruje, že svět je špatný a je třeba ho jednou provždy změnit a napravit.

Dále čtěte

Minářovo hnutí míří k fiasku. A chce s sebou stáhnout i demokratické strany, tak na ně útočí

Hnutí Lidé PRO Mikuláše Mináře nesbírá podpisy ani zdaleka tak rychle, jak by potřebovalo, aby dosáhlo deklarovaných 500 tisíc v…

Jen si představte, jak by to lezlo z úst třeba takovému Miroslavu Kalouskovi. Je to nesmysl. Hotový nonsens. Má to však jednoduché vysvětlení, Kalousek je politik – se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Mikuláš Minář jím není, mnohem blíž má k náboženským vůdcům. Co z toho plyne? Jedna důležitá věc. Miroslav Kalousek je větší demokrat než Mikuláš Minář, ať se vám to líbí nebo ne.

A nic na tom nemění ani to, že Mikuláš Minář na nás všechny myslel poslední adventní neděli: „Dnes večer myslíme na lidi bez domova. Myslíme na všechny smutné, unavené a zklamané. Myslíme na všechny, kdo mají vztahové či psychické problémy. Na rodiny s dětmi, kterých je někdy v malém prostoru až moc. Na děti, které nemohou být s kamarády v kolektivu. Myslíme na majitele firem, které jdou do insolvence. Myslíme na majitele hospod a obchůdků, které už neotevřou. Myslíme na všechny lidi, kteří přišli o práci. Na všechny ty, kteří se bojí, co bude. Na ty, kdo žijí v ustavičném stresu. Na nemocné. Na ty, kteří stráví svátky v nemocnicích. Na ty, kterým někdo blízký zemřel. Myslíme na Vás a jsme s Vámi.“

Mikuláš Minář se minul povoláním. Jeho posláním je šířit všem dobrým lidem tu krásnou zvěst, že je na světě někdo, kdo na ně všechny myslí. No, není to skvělé? Bohužel, v politice se dříve či později ukáže, že něco takového není možné. V čele náboženského hnutí či sekty by to měl o něco snazší.

Minář chce ale šířit svou zvěst v politice: „Pojďte s námi za všemi zklamanými a naštvanými lidmi v této zemi. V největší kontaktní kampani v historii. Ne proto, abychom jim něco povýšeně vykládali a poučovali je. Ale proto, abychom jim naslouchali, pochopili, že mají kus pravdy, a dali to tady společně s nimi do pořádku,“ píše zakladatel nového politického hnutí. Jenže pochopí oni zklamaní a naštvaní lidé, že i bohatý Pražák má svůj díl pravdy?