Různé pumové útoky, střílení nebo napadání noži či sekáčky na maso jsou v zemích s nezanedbatelnou islámskou menšinou dnes již na denním pořádku, takže už ztrácím přehled, kde došlo k posledním útokům a o jaké zbraně šlo. V době, kdy píšu tento článek, se mluví o dvou pobodaných policistkách v belgickém městě Charleroi, ale nikdo z nás neví, zda v posledních hodinách nedošlo k dalšímu útoku někde jinde, a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby v okamžiku, kdy čtete tento článek, nebyla pozornost upřena opět k jiné zemi a k jinému městu.

Po oznámení, že došlo k dalšímu útoku, zpravidla následuje jedna či dvě věty o tom, že se zatím neví, zda se jedná o terorismus, a zda měl pachatel nějaké kontakty s Islámským státem. V několika případech se policie nejprve klonila k hypotéze, že šlo o akci „osamělého vlka“, ale později se ukázalo, že pachatel nejednal na vlastní pěst, ale že útok byl delší dobu plánován.

Několikrát jsem slyšel větu, že patrně nešlo o terorismus, ale akci člověka, který měl psychické problémy. Je to zvláštní. Když někdo postřílí pět nebo devět lidí, to není terorismus? Chápal bych ještě, kdyby někdo tvrdil, že to není „islámský terorismus“, protože se občas opravdu stane, že někomu „rupne v bedně“ a začne zabíjet. Nevím ale, proč by zabití většího počtu lidí nemohlo být označeno jako terorismus. Teror je latinsky hrůza, a vrah zabíjející náhodné lidi prostě vyvolává hrůzu, ať už své počínání zdůvodňuje jakkoli, případně nezdůvodňuje vůbec. Ostatně pozůstalým po zabitých je asi úplně jedno, zda vrah při svém hrůzném konání křičel „Alláhu akbar“ či zda jednal mlčky. Motivace vraha jistě musí zajímat vyšetřovatele; pozůstalé po obětech asi tolik ne – mrtvým již není pomoci.

Ostatně jsem dodnes nepochopil, zda zjištění, že šlo o „islámský terorismus“, má být okolností polehčující či přitěžující. Máme se víc bát, když vrah křičí „Alláhu akbar“, nebo se naopak máme bát méně?

Prakticky po každém útoku se k němu přihlásí Islámský stát, a zřejmě ve většině případů právem, jak zjišťují sami vyšetřovatelé, ovšem soudnému člověku je jasné, že Islámský stát by se k takovému útoku jistě hlásil i v případě, že by v něm prsty neměl.

Někteří politici už nám oznámili, že si na „soužití“ s terorismem budeme muset zvyknout. Jiní politici se na tyto politiky za taková prohlášení zlobí. Mám obavy, že pravdu mají ti i oni.

Levicoví politici hořekují, že teroristické útoky „nahrávají“ krajní pravici. Sloveso „nahrávat“ je dosti záludné a podpásové, protože sugeruje představu, že si tyto útoky někdo přál. Já jsem si je nepřál, ale přiznám se, že by mi vůbec nevadilo, kdyby někteří příznivci vítací kultury uznali, že se alespoň v něčem mýlili. Mám na mysli zejména tyto body:

1. Mnozí tvrdili, že teroristé nepřicházeli s migrační vlnou, jež se vydala přes Balkán do Německa a Švédska. Teroristé si prý dokáží zajistit pohodlnější cestu do zemí, na které chtějí zaútočit. Dnes už je jisté, že přicházeli i v rámci migrační vlny. Ano, mnozí by si patrně mohli zajistit pohodlnější cestu. Jenže nechtěli. Proč asi? Chytrému napověz, hloupého kopni. Ano, cestou verbovali další.

2. Mnozí tvrdili, že pachatelé atentátů nemají mezi muslimy, žijícími v evropských zemích, žádnou výraznou podporu, protože naprostá většina muslimů jsou mírumilovní lidé, odsuzující terorismus.

Jenže podle letošního výzkumu si 20 % německých muslimů myslí, že Západ ohrožuje islám natolik, že to ospravedlňuje násilný boj muslimů proti Západu. A podle loňských průzkumů souhlasí zhruba 100 000 britských muslimů s útoky džihádistů.

Takže ano, muslimů ochotných zemřít v boji proti prohnilému Západu je jen několik málo tisíc. Jenže zázemí mezi muslimy, kteří by sami sice zabíjet nešli, nicméně s vrahy tak či onak sympatizují, mají více než dostatečné.

3. Nejvíce se mě osobně dotýkala výtka, že pokud nepřitakáme příchodu všech migrantů, jsme necitelní lidé. Troufám si tvrdit, že za mým opatrným postojem k přijímání migrantů byl soucit s budoucími obětmi teroristů. A půjdu ještě dál: Ti, kdo pro mě měli jen nálepku xenofoba nebo islamofoba, nechť se neomlouvají mně. Nechť se omluví pozůstalým po obětech islámských teroristů.

Ano, jsem přesvědčen, že každá vláda je zodpovědná především za bezpečnost vlastních obyvatel. V druhé řadě je zodpovědná za to, aby obyvatelé jejich země neohrožovali druhé. To neznamená, že bychom neměli přijímat žádné migranty. Sám jsem se o příchod alespoň některých postaral – a nadále starám, a to nikoli za státní peníze, jak je nám často předhazováno. A dokonce si myslím, že po získání prvních zkušeností bych už věděl, jak na to jinak a lépe.

Návod mám jednoduchý: Ať si jednotlivé křesťanské farnosti či sbory, či nějaké občanské organizace, promyslí, zda a kolik uprchlíků chtějí přijmout. (Z vlastní zkušenosti radím, neberte si více než jednu rodinu, budete mít práce i nákladů dost a dost.) A tato farnost či sbor – či nějaký občanský spolek – nechť si nechá doporučit uprchlickou rodinu, která bude ještě v místě svého pobytu prověřena. Pak bychom už předem na naší straně věděli, koho k nám zveme a proč. A „naši“ uprchlíci by věděli, kdo se o ně bude starat. Nyní už mám dostatečné zkušeností, abych dokázal poradit, kolik to stojí a co to všechno obnáší. Připravte se na to, že to nebude málo. Ale vydáme-li se touto cestou – pochopitelně by to znamenalo získat souhlas vlády – nebudeme vést jen plané řeči bez znalosti problému. A při prověřování zjistíte, že křesťané nebo jezídové z Blízkého východu jsou obecně skutečně menším bezpečnostním rizikem než muslimové. (Jo, pardon, zapomněl jsem, že tohle se sice dá snadno statisticky dokázat, ale nesmí se o tom moc mluvit.)

Domnívám se, že zdravý selský rozum, prozíravost a soucit se navzájem nevylučují. Pokud přijdeme o zdravý selský rozum, džihádisté nás vyřídí. Pokud přijdeme o soucit, budeme jim nakonec podobní.

Dan Drápal

Autor je evangelikální teolog a publicista. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem. Působí například v Nadačním fondu Generace 21, který inicioval a zorganizoval přesídlení 153 iráckých křesťanů do České republiky.

Článek vyšel na autorově webu.