Evropská unie plánuje rekordní výdaje, které budou způsobené především programem Next Generation EU. Ten by měl podpořit ekonomickou obnovu po pandemii a měl by vyjít na více než 800 miliard eur, z čehož většina bude hrazena na dluh – EU již před několika měsíci oznámila plány zahájit historicky první emisi dluhopisů, za které budou ručit evropské země jako celek. S bezprecedentním zadlužením však přichází otázka, jak v budoucnu zajistit prostředky na splacení těchto astronomických částek. Hlavním bodem diskuzí je momentálně zavedení nových daní na úrovni celé EU. To je však pro většinu členských států relativně citlivé téma.

Evropští politici přišli hned s několika nápady na nové možnosti zdanění. Prvním z nich je již několik let diskutovaná a v několika státech dokonce již samostatně zavedená „digitální daň“. Ta stojí na myšlence zdanění těch příjmů technologických gigantů, jako je Google či Facebook, které pochází ze zemí EU. Společnosti zde totiž vytvářejí značné příjmy, avšak veškeré daně odvádí v zemi, kde sídlí, často v USA nebo některém daňovém ráji.

Většina nynějších návrhů hovoří o zavedení tří-, popřípadě pětiprocentní daně na společnosti s obratem přesahujícím 750 milionů eur. O prosazení daně se však evropští zákonodárci neúspěšně pokouší už tři roky. Na vině je nutnost jednomyslného schválení všemi členy. V roce 2019 zavedení daně znemožnily Irsko, Švédsko a Finsko, přičemž lze jen těžko předpokládat, že Irsko svůj názor změní, a to kvůli velkému počtu softwarových společností, které v Irsku mají své sídlo a odvádí do irské státní pokladny nemalé částky.

Existuje však možnost využít mezery ve schvalovacích procedurách a prosadit novou daň na základě pravidla kvalifikované většiny. Ke schválení by pak stačily hlasy pouze 55 % členských států, které zároveň musí zastupovat nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. Pravidlo komise využila již letos v březnu, když se hlasovalo o zavedení nových daňových pravidel vyžadujících vyšší transparentnost daňových výkazů velkých firem.

S návrhem tehdy nesouhlasilo pět menších států včetně České republiky, což by běžně u daňových otázek stačilo k zamítnutí návrhu. Přesto však nakonec došlo k jeho prosazení právě na základě pravidla kvalifikované většiny. Nešlo ani zdaleka o návrh tak zásadní jako digitální daň, přesto však poukazuje na způsob, kterým by EU v budoucnu mohla prosadit nové daně i přes nesouhlas některých členů.

Technologická daň ale není jediným způsobem, kterým chce EU navýšit své příjmy. Diskutuje se také o tzv. uhlíkové dani. Ta by se vztahovala na importované zboží, při jehož výrobě docházelo ke znečišťování životního prostředí. Evropská unie tak chce srovnat podmínky platící pro domácí společnosti, které za uhlíkové emise musí platit vysoké poplatky, s těmi zahraničními, které většinou nebývají podobnými pravidly omezovány a jsou tak zpravidla schopné vyrábět s nižšími náklady a následně díky tomu na evropském trhu své výrobky nabízet za nižší ceny než evropští výrobci.

Tato nesrovnalost dokonce přiměla některé společnosti přesunout svou výrobu mimo EU a následně výrobky do Evropy dovážet. Činily tak právě proto, aby se vyhnuly poplatkům za znečišťování. Tzv. „off-shoring“ je tak jedním z dalších problémů, který má tato daň za cíl vyřešit. Stejně jako u digitální daně však není jasné, zda se ji podaří prosadit, i když by do hry opět mohlo vstoupit již zmiňované pravidlo kvalifikované většiny.

Fiskální unie se nenápadně plíží

Přestože se nové daně i plán obnovy jeví jako smysluplné kroky, nenápadně s sebou přináší citelné změny ve fungování Evropské unie, s kterými nemalá část členů plně nesouhlasí. Citelně totiž prohlubují evropskou integraci v otázce fiskální politiky a zásadně zvyšují moc a vliv Evropské komise, která má silnou kontrolu nad tím, jak se budou vybrané peníze využívat.

Dále čtěte

Zastírací manévr ministryně financí: Investicemi a drobnými úsporami se snaží zakrýt díru, která po ní zůstane

Už teď je jasné, že za sebou ministryně financí Alena Schillerová, co se týče státní pokladny, zanechá učiněnou spoušť. Stačí…

Obzvláště velký vliv má na fungování Next Generation EU fondu, který by měl tvořit páteř evropské postpandemické obnovy. Kontroluje například to, do jakých hospodářských sektorů a zemí tyto prostředky poputují. Kromě toho s sebou nový způsob hospodaření nese první náznaky fiskální unie, což je v rámci EU také relativně citlivé téma, s kterým zdaleka nesouhlasí všechny státy. Daně byly totiž donedávna chápány jako otázka čistě národní, která byla v různých částech Evropy řešena značně odlišně dle potřeb a tradic jednotlivých států.

Nevítanou novinkou, kterou s sebou zavádění nových daní na celoevropské úrovni rovněž přináší, je zvýšení již tak vysoké daňové zátěže. Na rozdíl od nových daní zavedených na národní úrovni se však státy ani nemohou svobodně rozhodovat, jak získané prostředky využijí.

Přestože tedy plán Next Generation EU beze sporu pomůže zemím EU znovu nastartovat své ekonomiky, přináší s sebou zároveň na první pohled nepatrné pošťouchnutí k novému řádu v EU, která by se stále více blížila federativnímu státu se společnou fiskální politikou a centrálními daněmi.