RECENZE / První tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971) bušící zutou botou do řečnického pultu při projevu ve Valném shromáždění OSN 12. října 1960, to je ikonická vzpomínka každého pamětníka. Ve hře Dejvického divadla Ztratili jsme Stalina (premiéra 3. a 5. března) je stejná situace přenesena do březnových dnů roku 1953, kdy zemřel Stalin a kolem jeho smrti se rozpoutal servilní i hrůzně vražedný zápas o jeho nástupnictví. Dodnes se neví, jak to vlastně s tou botou bylo, v divadelní inscenaci slouží však epizoda jako výstižná metafora situace, kdy o moc soupeří kohorta primitivů, slabochů, notorických opilců a masových vrahů.

Chruščov jako ten, kdo v roce 1956 odhalil na XX. sjezdu KSSS Stalinovy zločiny, slul mezi nimi pro historii ještě tou nejlepší pověstí. Tu však inscenace nemilosrdně demaskuje, když ho ukazuje nejen jako přímého podílníka na stalinistickém teroru, ale především jako jen zdatnějšího intrikána mezi ostatními uchazeči o moc.

Nas mnogo

Kdo by ovšem čekal analytické historické drama, měl by si všimnout podtitulu „groteska z Kremlu“. Ten dává tušit, že i na morbidním pozadí milionů mrtvých lze rozehrát svrchovaně podvratnou šarádu, jakkoli při ní občas mrzne smích na rtech. Metafora Zdeňka Mlynáře z názvu jeho vzpomínek Mráz přichází z Kremlu (1978) jako by tu dostávala konkrétní výraz. A pokud si dobře vzpomínám, byl to také právě on, kdo popsal apokalyptické scény z moskevských ulic po Stalinově smrti. Ty nacházejí ve hře konkrétní výraz v bizarním sporu o to, kdo zavinil smrt půl druhého tisíce lidí, kteří přijeli na Stalinův pohřeb a byli postříleni vlastními pořádkovými silami.

Dále čtěte

Co nevíte o filmu Vesničko má středisková: Svěrák ho napsal omylem a chtěl, aby tam hrál Nárožný

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Bezprostředně po premiéře viděli mnozí ve Vesničce mé střediskové (1985) zesměšnění socialismu, po listopadu 1989 někteří…

„Nas mnogo“, vybavuje se člověku ruské rčení a stejně tak se s „lidským materiálem“ zachází i v hysterických debatách ústředního výboru, co dělat. Jedinec tu není nic, a když už ano, právě jeho jsou protagonisté ochotni nechat propadnout peklu. Tak jako Molotov, bývalý a pozdější ministr zahraničí, který i po smrti diktátora váhá, zda se má zastat své vlastní uvězněné manželky Poliny (Eva Suková ml.). Poznávat v mohutné postavě jeho představitele Pavla Šimčíka tak ubohou a ustrašenou duši, stejně jako v pyknikovi Tomáše Jeřábka s úřednickou fasádou a s nezbytnou aktovkou znásilňovače žen a katyňského vraha Lavrentije Beriju, je čirý danse macabre.

Paranoia moci

Snad proto při druhé premiéře nebylo smíchu nijak mnoho, což ale nevypovídá nic o kvalitě představení, nýbrž na jaké hraně se tu tancuje. Ostatně taková je už předloha hry, francouzský komiksový román Smrt Stalina (2010) Fabiena Nuryho a Thierryho Robina, i její zpracování v britsko-francouzské filmové  komedii Armanda Iannucciho Ztratili jsme Stalina (2017). Uvádění filmu bylo v jeho dějišti hned v roce 2018 zakázáno, a to pro podezření ze „západního spiknutí destabilizovat Rusko“.

Pro Dejvické divadlo adaptoval původní komiks Daniel Majling (*1980) jako svou už šestou spolupráci se souborem (první byl Ucpanej systém, 2012) a zároveň i se zdejším režisérem Michalem Vajdičkou (*1976). Malé jeviště i při patnácti jednajících postavách (včetně umírajícího a mrtvého Stalina Jana Davídka) inscenaci svědčí. V jedné dekoraci s procovským dřevěným obložením stěn a několika východy tvoří paranoicky stísněný prostor, z něhož není cesty, a když už, pletou si aktéři únikové trasy až fatálně.

Scénu Pavla Andraška doplňují pak kongeniálně kostýmy Kataríny Hollé pro členy ústředního výboru. Při pohledu na ně se člověku vybaví přesmyčka „výstřední úbor“, kterou používal Kamil Lhoták pro podobenky někdejšího československého ÚV.  Vyniká zejména bělostná maršálská uniforma, jíž se okamžitě zmocní švihlý Malenkov Lukáše Příkazského, a měšťanský oděv Chruščova, který spolu s maskou Lukáše Vlčka a Martiny Buhrové dává hlavní postavě hry mimořádnou originalitu.

Dostali jsme Chruščova

Samozřejmě jako třešničku na dortu výkonu Jaroslava Plesla v chruščovovské kreaci, která se odehrává kdesi mezi Vladimírem Šmeralem v roli polosenilního Zdeňka Nejedlého ve Skřiváncích na niti (1969) a bodrým Františkem Kováříkem v Marečku, podejte mi pero! (1976). Plesl podává Chruščova mezi jeho soudruhy jako bezmála poslední výspu rozumu i jakési humanity, o to hrozivější je pak postupné sebeobnažování postavy, které zcela nabourává možná ještě přetrvávající auru Chruščova jako antistalinského reformátora.

Dále čtěte

Plakát rozděleného Ruska vydělává Ukrajině na zbraně. Už máme 100 tisíc, přidejte se!

Tahle mapa, kterou vytvořil historik Petr Hlaváček, vzbudila velkou pozornost. Jedná se o přehled států severní Asie, v té chvíli…

Stačí všímat si takových detailů, jako je napěchovaná Berijova aktovka, jíž se Chruščov po jeho likvidaci okamžitě zmocní – vždyť právě tam jako by vězelo všechno udavačské vědění někdejšího všemocného šéfa NKVD. A nevadí ani, že historické souvislosti a posloupnosti nesedí. Toto není dokuhra, ale obludné podobenství mafiánsko-teroristického pojetí politiky, která jen z jedné etapy své existence přechází do druhé.

Proto by se spíše než Ztratili jsme Stalina mohla hra jmenovat Dostali jsme Chruščova. A scéna s úžasným cizím vynálezem, propisovací tužkou, se kterou se na výboru vytahuje Berija, načež mu ji ruče odcizí Malenkov, jako by celé to krvavé mocenské balábile posouvala až někam do našich časů.