Tak mi odpověděla dcera na dotaz, proč nečte některé texty v novinách a na sociálních sítích. Trochu mne to ranilo, ale pak jsem pochopil, že má pravdu. Není to její chyba, pokud vůbec to chyba je.

Moje generace a ty ještě starší jsou přesvědčeny, že něco není v pořádku, když „naše děti“ nečtou knihy, tráví čas „na sítích“ a i v metru drží telefon a svižně dvěma prsty esemeskují kamarádům. To nejsou projevy jejich povrchnosti a uspěchanosti. Jsou to jen jiné projevy toho, co jsme my a naši předchůdci dělali, když jsme četli noviny, psali dopisy nebo se vztekali nad obsazenou telefonní linkou.

Rychlost, pohodlí a metaforická bohatost zkratkovité komunikace jsou přesně to, co potřebují ve světě, který jsme sami pomáhali vytvořit. Informace, které jsme pomalu a komplikovaně hledali v knihách a v diskusi, mají před očima téměř okamžitě tehdy, kdy je potřebují. Ve svém současném světě potřebují jinak organizované a přístupné použitelné znalosti.

Jistě, můžeme si myslet, že taková informace nestojí za mnoho, že je plná chyb a že je povrchní. Jenomže když zapátráte v paměti, pak při troše objektivity asi dojdete ke stejnému závěru jako já: vědomosti nabyté ve škole a trpělivou četbou se v čase a v mysli promění ve změť útržků. Máme jich plnou hlavu a v případě potřeby je dokážeme vyvolat a použít. Obyčejně do té doby, než se dostaví proslulý německý doktor, všechno nám někam poschovává a naší mysli se zmocní šťastná amnézie.

To je ta lepší část příběhu, platná v běžné každodennosti. Podle mé zkušenosti jsou „mladí“ v profesním životě stejně nároční na spolehlivost a komplexnost informace, jako jsme bývali my. Dobře vědí, kdy jim stačí spolehnout se třeba na Wikipedii nebo tlachy na Facebooku a kdy je třeba „jít do pramenů“ a zjistit, jak je to doopravdy.

Horší část příběhu je aplikace rychlé a nepřesné komunikace ve veřejném prostoru. Jsou média a osoby, od kterých očekáváte právě tu spolehlivou a pravdě se blížící informaci ve formě, která nepostrádá estetickou stránku. To znamená hezký jazyk, dobrý styl a skrytou, nicméně zřetelnou znalost tématu.

Naneštěstí právě toho se nám, čtenářům, divákům, posluchačům a voličům, zoufale nedostává. Nezbytným důsledkem dlouhodobé masáže mediálními a rádoby erudovanými výroky politiků a jiných veřejně činných osob je masakr jazyka, masakr vědomostí a masakr vzdělanosti. Obvyklou reakcí obecenstva bývá nářek a pohoršení nad „mladými, kteří nečtou“, nad novináři, kteří „neumějí pořádně česky“ a nad zhrubnutím veřejného diskursu. Ten začíná připomínat spíš hospodský tlach a hádku než veřejnou diskusi.

Rychle si zvykáme (starší pomaleji, mladší rychleji) na ledabylost jazyka i významu slov. „Vždyť je to jedno“, „Chleba levnější nebude“ – takové jsou obvyklé reakce na údajně hnidopišské upozorňování na zavádějící nepřesnosti a hloupou vulgaritu mnoha veřejných projevů mluvených i psaných. Zde nabídnu jen dva vcelku nevinné, ale příznačné příklady.

Před časem se vedl spor o to, kdo „jmenuje velvyslance“. Zda prezident, nebo vláda. Skutečnost je složitější – nejmenuje je nikdo, na to si stačí přečíst dvě věty v naší Ústavě. Velvyslance pověřuje prezident republiky, který je sice odvolává zpět do vlasti, ale až nástupem nového velvyslance písemně ukončuje jejich pověření. Mezi pověřením a jmenováním je významový rozdíl, ale to nikoho netrápilo.

Včera jsem se v rozhlase doslechl, že „Turecko zavřelo nizozemské velvyslanectví“ v Ankaře. Nezavřelo, protože nemůže. Nejen proto, že je neotevíralo, ale hlavně proto, že „otevřít velvyslanectví“ je výsostné právo země, kterou ono velvyslanectví zastupuje. Dokonce i po okupaci Československa naše velvyslanectví zavírala protektorátní vláda, a nikoli Německo nebo hostitelské země. Zavřít se dají dveře nebo vjezd do ulice (což se stalo), ale ne velvyslanectví.

Kdo vychoval ta nemehla, která tohle říkají a píší? Přece my starší. Kdo je doslova tlačí do produkování zjednodušených a nepřesných informací? Doba? Nebo spíš ta velká část veřejnosti, která zlenivěla a blahobytně sleduje jen titulky a obrázky?

P. S.: Oproti většině svých textů jsem zde ubral asi tisíc písmen; mezery nepočítám.

Vyšlo na blogu autora.