Již dvakrát volili občané České republiky prezidenta v přímé volbě (2013, 2018). Tato zkušenost potvrdila, že měli pravdu ti, kteří před přímou volbou varovali. Patřily k nim tak rozdílné osobnosti jako Jan Sokol, Václav Klaus nebo Petr Pithart, mnoho právníků, politologů, filozofů i historiků. Tehdejší členové Parlamentu ČR odleva doprava však odsouhlasili změnu, jejíž uskutečňování ukázalo, jak byla nedomyšlená a problematická.

Můžeme se ptát, zda je přímá volba skutečně důstojnější a lepší, než byla volba nepřímá, prostřednictvím parlamentu. Minulé volby a následné události jednoznačně prokázaly, že tomu tak není. Přímá volba prezidenta znamená nejen náročnou proceduru, ale nové jevy, které ničí politickou kulturu. Z nich jsou nejdůležitější:

• Přehnané a nerealistické sliby „přímých“ kandidátů, usilujících o úspěch u voličských mas.
• Možnost volby amatérských outsiderů, kteří jsou ale natolik bohatí, že si mohou dovolit náročnou kampaň, nebo to mohou být známí mediální mágové.
• V rámci kampaně se objevuje mnohem více negativních prvků, než bylo v případě volby nepřímé: vzájemné útoky, očerňování konkurentů, pověstné „rány pod pás“, mediální lži a polopravdy.
• Zvýšená polarizace společnosti, která zůstává i po uskutečněné volbě a která znemožňuje „spojovací úlohy“ prezidenta – takovou roli si představovali tvůrcové ústavy v 90. letech.
• Projevy veřejného mínění, které se projevuje zvýšením nálad a emocí, projevy sympatií a především antipatií. Politika se ocitá „na ulici“, což nemusí být vždy pozitivní jev, jak dokládají pohnuté dějiny 20. století.

Dnešní diskuse se projevuje nepochopením. Problém prezidenta se prezentuje jako charakterový problém Miloše Zemana. To je jen část pravdy, i když machiavelistické akcenty této osobnosti nelze přehlédnout. Miloš Zeman prostě využívá systémové změny a toho, že byl zvolen „lidem“. Povahové vlastnosti jedné osobnosti jsou umocněny odlišným charakterem mandátu.

Došlo na slova právníka Jana Kysely, který mluvil před několika lety o vytvoření nového mocenského centra v podobě „Hradu“, který v podstatě oponuje nejen vládě, ale proti institucím zastupitelské demokracie, tj. parlamentu a politickým stranám.

Došlo na slova politologa Stanislava Balíka, který mluvil v souvislosti se změnou ústavy o kombinaci silné politické postavy, silného (přímého) mandátu a standardních (spíše slabších) prezidentských pravomocí. Další právníci upozorňovali už před osmi lety na možnost prezidenta „nic nedělat“ – nejmenovat velvyslance, neratifikovat smlouvy, okolkovat se jmenováním ministrů. To vše se nyní děje, ale nikoli pouze v souvislosti s osobou Miloše Zemana, ale v kontextu projevení následků přímé volby hlavy státu.

Příznivci přímé volby, tehdy Věci veřejné, dnes zejména SPD, argumentují přáním občanů. Tuto argumentaci je možno označit jako jeden z populistických argumentů, který je součástí nejen aktuální politické situace v České republice, ale je součástí vývoje v Evropě v moderní době.

Je velmi těžké čelit tomuto způsobu „podlézání“ údajné vůli lidu a je velmi těžké měnit představu, že úpravy ústavy tímto směrem přispívají k pokroku společnosti. Je to bohužel reálně naopak – nepromyšlená přímá volba (nejen aktuálně hlavy státu, ale například starostů) přináší spíše destrukci stabilního politického systému, který potřebuje spíše „vyvážit moc“ než ji „znevážit“, nehledě k tomu, že aplikovaný dvoukolový systém představuje pro voliče značné nároky, což může vytvářet problémy ve chvíli, kdy se zájem občanů o politiku spíše zeslabuje.

Hledání evropských analogií přímé prezidentské volby nemá také smysl. Každá země je svým způsobem jedinečná a musí hledat vlastní způsob, jak zohlednit tradici zastupitelského vládnutí s aktuálními potřebami. V Evropě existují různé systémy, například i konstituční monarchie, přičemž se nedá říci, že kvalita demokracie a ústavnosti je v nich horší.

Ne všechny experimenty jsou zdařilé. Zákonodárci České republiky, dostatečně poučení z chyby, kterých se dopustili jejich předchůdci nebo oni sami, když hlasovali pro přímou volbu prezidenta ČR, by mohli jednat. Je namístě, aby tento experiment a jeho důsledky zvážili a zauvažovali o návratu ke starší a osvědčené tradici – mohou se přitom zamyslet, jak odstranit některé nedokonalosti volby nepřímé. Ty sice existují, jejich počet a nebezpečnost ani zdaleka nedosahují počtu a nebezpečí současné praxe.

Jiří Hanuš, Pravý břeh, Brno