Přímá volba prezidenta je systémový problém, který bychom neměli vztahovat pouze k prezidentu Zemanovi. Přesto je jeho role klíčová. Zemanův mocenský pud a snaha obsadit veškerý dostupný prostor je obří zátěžovou zkouškou českého ústavního pořádku. Miloš Zeman testuje pravidla české demokracie podobně jako David Rath léta testoval české trestní právo procesní. Ušetřil nám tím spoustu teoretických diskusí, protože všechna rizika názorně ukazuje v přímém přenosu (v synchronizaci s Andrejem Babišem a Janem Hamáčkem, kteří jeho zálibu podporují).

Předseda ODS Petr Fiala tedy nechce měnit pravidla, protože „lidé volili špatně“, ale jednoduše proto, že tradiční systém podle všeho fungoval lépe než ten dnešní. Důvodem není jednání prezidenta Zemana, to nám jen prakticky ilustruje, proč je tento požadavek relevantní.

Každý si nese své břímě

Většina novinářů s Petrem Fialou nesouhlasí a ukazují při tom na Rakousko a Slovensko, kde přímo volené hlavy států vládnou bez problémů. To by jako argument stačilo, kdyby Rakousko a Slovensko byly úplně stejné jako Česko. Jenže nejsou. Každá demokratická země vychází ze své konkrétní zkušenosti a vytváří si taková pravidla, která by zabránila minulým chybám, nebo alespoň minimalizovala jejich riziko. Není třeba náhoda, že francouzský prezident je mimořádně silný a ten německý naopak jeden z nejslabších. (Každý chápe, proč Němci po válce prostě nepřevzali prezidentský systém odjinud.) Rakousko je nám sice blíž, ale i jeho politické tradice jsou od těch našich vzdálenější, než si čeští komentátoři myslí.

Slováci při zavádění přímé volby prezidenta výrazně omezili jeho pravomoci. Ve sporech slovenských prezidentů s parlamentem také dosud převládaly debaty o obsah politiky, nikoli o pravidla hry a pravomoci institucí. Právě to je dlouhodobě náš hlavní problém, který přímá volba zbytečně posílila, a který se sám nejspíš nevyřeší. V politice totiž dost jasně platí, že s jídlem roste chuť. Miloš Zeman dnes vytváří nebezpečné precedenty do budoucna, a sám při tom čerpá z precedentů Václava Havla a Václava Klause. Už oni si prezidentské pravomoci vykládali široce, omezovala je nicméně nepřímá legitimita.

Špína tu bude vždycky. Jde o to kde

Dále se často opakuje teze, že přímá volba je čistší než nepřímá. Komentátoři při tom narážejí na neslavnou volbu prezidenta v roce 2008. Tady si ale musíme dobře rozmyslet priority. Mezi hlavní potíže České republiky patří společenská polarizace a vyprázdnění politiky, a k tomu dosavadní přímé volby přispěly mnohem víc než předchozí handlování v parlamentu. Chceme raději špinavou vysokou politiku, ostré vyjednávání a tlak na poslance a senátory (což je v zastupitelské demokracii jejich běžná práce, se kterou by si měli umět poradit), nebo dáme přednost pochybné hře s voliči, nereálným slibům a dalšímu prohlubování společenských příkopů? Tohle všechno totiž vyplývá z toho, že systém teď má dvě centra legitimity, a z toho, že kandidát na prezidenta vede politickou kampaň, ačkoli mu ústava nedává možnost prosazovat jakýkoli pozitivní program. Jediné, co prezident může, je něčemu bránit.

Soud mimochodem po první přímé volbě došel k závěru, že Miloš Zeman v kampani lhal, volba tedy nebyla férová, ale k ničemu to reálně nevedlo. Je to opravdu čistší řešení? Má pro společnost méně závažné důsledky než dřívější výhružné dopisy několika poslancům?

Čas otevřít debatu

Jistě, přímá volba má svá pozitiva. Petr Honzejk z Hospodářských novin jako příklad zmiňuje větší angažmá občanů v politice. Českou republiku ale dlouhodobě pálí něco jiného než nedostatek politické participace. Patří sem slabost vlád, kterou přímá volba logicky neřeší, ale zhoršuje. Patří sem absence moderátora. Tuto roli má zajišťovat právě prezident republiky, kterého však přímá volba dále posouvá do role účastníka každodenního politického konfliktu (a počet potenciálních konfliktních bodů dokonce násobí).

Přímá volba prezidenta je z hlediska českých demokratických tradic vybočení z normálu. Experiment, který se prostě nepovedl. To, že před ní před deseti lety varovali téměř všichni ústavní právníci, o něčem svědčí. Jejím neuváženým zavedením jsme prohloubili latentní společenský konflikt a dali prezidentovi do ruky ještě větší hůl na předsedu vlády, i když v našem zájmu je v obou případech opak. Zbytečně jsme vytvořili nové problémy, a žádný stávající nevyřešili. Je načase to přehodnotit.