Ozbrojenci z teroristického hnutí Hizballáh, ilustrační foto. FOTO: Tasnim News Agency / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Tasnim News Agency / Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / V úterý večer oznámily americké a izraelské zdroje uzavření dohody o šedesátidenním příměří v Libanonu. Pozorné studium jednotlivých bodů nicméně nevede k optimismu ohledně udržení příměří, dokonce ani během výslovně zmíněné dvouměsíční lhůty.
Osobně si mohu tisíckrát přát, aby válka v Libanonu skončila, nicméně podmínky k tomu spíše nevidím.
Končící americký prezident Joe Biden tvrdí, že příměří je navrženo jako trvalé. Nicméně rezervované vyjádření izraelské vlády ani klíčová role Hizballáhu v íránské vojenské strategii tuto variantu nepodporují.
Ve skutečnosti nehovoříme o jednom dokumentu ohledně příměří, ale o dvou. První se týká samotného zastavení palby v Libanonu, kdežto druhý amerických záruk vůči izraelské straně. Obojí je třeba vnímat jako vzájemně provázaná ustanovení nejnovějšího pokusu o nastolení pořádku na Blízkém východě, nikoliv jako opatření na sobě nezávislá.
První bod dohody o příměří mezi Izraelem a libanonskou vládou stanoví, že Hizballáh ani jiná ozbrojená skupina v Libanonu nebudou provádět žádné ofenzívní akce proti Izraeli. Připomeňme, že Hizballáh napadl Izrael 8. října 2023, čím se připojil k válce rozpoutané den předtím pogromem ozbrojenců Hamásu, organizace Palestinský islámský džihád a dalších gazánských bojůvek.
Za druhé se Izrael zavazuje neprovádět žádné ofenzívní akce vůči Libanonu, a to na zemi, ve vzduchu ani na moři.
Třetí bod se odvolává na rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1701. Podle ní nemá Hizballáh ani další nestátní ozbrojené formace co dělat u izraelské hranice, na území jižně od řeky Lítání.
Zmíněná rezoluce byla schválena v roce 2006, avšak nikdy nedošla naplnění. Slabé libanonské státní ozbrojené síly ji nedokázaly vynutit a politici a občanští aktivisté, kteří vystupovali ve prospěch splnění závazků, se stali terčem vražedné kampaně Hizballáhu. Přestože po této válce je Hizballáh výrazněji oslaben než před osmnácti lety, za jinak stejných okolností nelze očekávat, že by osamocená libanonská armáda dnes byla úspěšnější než v minulosti.
Přinejmenším by snahy o její posílení ze strany Francie nebo umírněných arabských režimů musely být mnohem výraznější než dosud. Takové kroky však nejsou součástí navrhovaného uspořádání.
V oblasti jižně od řeky Lítání byly také osmnáct let umístěny mezinárodní mírové síly mise UNIFIL. Formálně měly dohlížet na splnění rezoluce 1701, k němuž nikdy nedošlo. S jistou dávkou zdrženlivosti lze říci, že někteří představitelé libanonské armády to původně s vymáháním rezoluce mysleli vážně, avšak o vedení UNIFIL totéž říci nelze.
Co je a co není „obrana“?
Hned další bod ovšem uvádí, že všechny zmíněné závazky nepopírají právo Izraele a Libanonu na sebeobranu. Jak široce může být takové právo v praxi vykládáno a nakolik interpretace dokážou přikrýt ve skutečnosti ofenzivní opatření, o tom si netřeba dělat nejmenších iluzí.
Příklad: Írán se pokusí doručit svému klientovi Hizballáhu zásilku nejnovějších zbraní, řekněme ruské systémy protivzdušné obrany získané z Moskvy díky dodávkám íránských dronů a raket do války proti Ukrajině. Izrael to bude považovat za porušení dohody o příměří (viz níže) a provede nálety na území Libanonu, aby nové zbraně zničil. Označí letecký útok za sebeobranu s odůvodněním, že se snaží předejít možnosti Hizballáhu odpalovat rakety na Izrael a schovávat se před odvetou za pokročilé ruské systémy PVO.
Hizballáh následně spustí odpalování balistických raket na Izrael a bude přitom tvrdit, že se pouze brání před izraelským útokem, který byl údajně nevyprovokovaný, atd.
Následující pátý bod dokumentu stanoví, že oficiální libanonské ozbrojené síly jsou jediným subjektem, který má právo nosit zbraně a operovat svými jednotkami jižně od řeky Lítání. To je opět stav, který měl existovat osmnáct let, ale nepodařilo se jej docílit. Co se nyní změnilo natolik, abychom mohli doufat v úspěch, není vůbec jasné. Přinejmenším ne z právě uzavřené dohody.
Šestý bod uvádí, že každý prodej, dodávka nebo výroba zbraní na území Libanonu musí být pod kontrolou libanonské vlády. To je ovšem stav, který neexistuje přinejmenším po dobu devětatřiceti let (když vynechám problém s palestinskými bojůvkami, který vedl k válce s Izraelem už v roce 1982).
Podle dalšího bodu všechna nepovolená zařízení spojená s výrobou zbraní mají být demontována. Jak toho má být dosaženo, pokud Hizballáh nedovolí vládě zničit všechny jeho zbraňové workshopy, se lze pouze dohadovat.
Podle dalšího bodu všechny nepovolené vojenské základny a infrastruktura v Libanonu mají být zrušeny a nepovolená výzbroj konfiskována. O odzbrojení nestátních formací ovšem výslovně hovořily rezoluce RB OSN č. 1559 z roku 2004 a 1680 z roku 2006. Nikdy k tomu nedošlo.
Následující bod zřizuje komisi podléhající schválení Izraelem a Libanonem, která má dohlížet na plnění uvedených závazků. Předpoklad, že dojde k dohodě obou stran na personálním obsazení komise, je ovšem netriviální.
Všechny stížnosti na porušování dohody mají být předkládány komisi a jednotkám mise UNIFIL. Co s nimi komise a UNIFIL udělají už se v dokumentu nepíše.
Podle dalších tří bodů nasadí Libanon v jižní části země armádu ke kontrole tohoto území. V návaznosti na to se Izrael postupně stáhne. Spojené státy budou pak prosazovat nepřímá jednání ohledně přesného vymezení hranice mezi oběma státy. Ve skutečnosti neexistují sporná území s výjimkou tzv. Farem Šibáa, na něž si dělají nároky obě strany.
Nejen a), ale i b)
Americké garance obsažené v separátním dokumentu adresovaném izraelské vládě tvoří nedílnou součást uspořádání prosazovaného dohodou o příměří.
Spojené státy a Izrael mají sdílet zpravodajské informace ohledně porušování dohody o příměří, včetně případných zpráv o infiltraci Hizballáhu do libanonské armády.
USA mohou následně informace předat libanonské vládě, která jich může využít k nápravě situace.
USA mají dále pomáhat s bojem proti íránským destabilizačním operacím v Libanonu, včetně předcházení dodávkám zbraní z Íránu.
Spojené státy uznávají právo Izraele na sebeobranu ve vztahu k libanonskému území, na základě mezinárodního práva.
V příhraničním území na jih od řeky Lítání si Izrael vyhrazuje právo kdykoliv zasáhnout proti porušování dohody o příměří. Severně od zmíněné linie si toto právo vyhrazuje v případě, kdy Libanon nebude schopen či ochoten proti hrozbě zasáhnout.
Izraelské letectvo bude v Libanonu vykonávat pouze průzkumné lety podzvukovými rychlostmi.
Kombinace obou dokumentů, pokud by došlo k jejich naplnění, by znamenala, že libanonský Hizballáh ztratí dosavadní roli klíčového prvku íránského aliančního systému v blízkovýchodním regionu, jehož hlavní funkcí je z libanonského území ohrožovat území Izraele raketami, případně proti němu vést pozemní útok.
To by ovšem pro Teherán představovalo těžkou porážku, s níž se sotva dokáže dlouhodobě smířit.
Budeme moci hovořit o příjemném překvapení, pokud by se právě uzavřené příměří udrželo celých plánovaných šedesát dnů. Podle mého skromného názoru se pak jeho selhávání stane natolik zřejmým, že k pokračování v režimu příměří už se nenajde dostatek politické vůle.
