Natáčení filmu Šarlatán FOTO: Marlene Film Production
FOTO: Marlene Film Production
Vítězství íránsko-německo-českého filmu Mohammada Rasoulofa Zlo neexistuje na MFF v Berlíně je jasným důkazem toho, že festival bere svůj boj proti všem formám totality naprosto vážně. Výrazně politický film, propašovaný z Íránu, se skládá ze čtyř povídek, spojených motivem poprav nevinných lidí, disidentů. Jelikož filmový projekt byl nahlášen jako čtyři krátké filmy a jméno režiséra na žádosti nefigurovalo, prošel sítem předběžné cenzury. Vznikal za riskantních okolností a všichni šli do natáčení s tím, že mohou být perzekvováni.
O co ve filmu jde? Ve třetí povídce odjíždí voják na opušťák za svou snoubenkou. Chce ji požádat o ruku. Dívka je deprimovaná, protože právě zemřel muž, jehož si vážila, rodinný přítel, vzdělaný intelektuál, učitel. Na narozeninové party vystaví jeho fotografii a muž vidí, že je to vězeň, kterého osobně popravil. Dostal za to volno k opuštění posádky. To se uděluje pouze za splnění podobných úkolů. Voják se dostane do těžkého neurotického stavu a dívce se přizná. Ta mu v prvním záchvěvu solidarity odpustí. Večer na rodinné oslavě ji voják požádá o ruku.
Ráno odjíždí, snoubenka na něj čeká u jezera a řekne mu, že ho sice miluje, ale když si spočítá, kolikrát u ní byl díky opušťáku, tak nemůže. „Budeš mi chybět,“ říká a odchází. Všechny čtyři povídky jsou propojeny motivem trestu smrti a zabíjení vězňů a poukazují na to, kdo je vykonavatelem a kdo dohlížitelem. Mladí vojáci jsou motivováni k tomu, aby zabití považovali za nutnou součást všedního dne. Zlo jim zevšednělo, ostatně je za něj opušťák. Postavy bezmocných lidí, kteří se znelíbili režimu a musí být proto zlikvidováni, dominují celému filmu jako temný tón.
Moc bezmocných
Člověk stojící sám proti mocenskému soukolí je velké téma filmu odedávna. Pokusila se o něj také polská režisérka Agnieszka Holland ve filmu Šarlatán. Film byl natočen v česko-polsko-irské koprodukci s otcem a synem Trojanovými v hlavní roli. „Nebyl schopen akceptovat bezmoc,“ říkají o titulní postavě léčitele a zahradníka Jana Mikoláška (1889–1973) tvůrci filmu. To zaznělo na tiskové konferenci po skončení filmu, který se na berlínském festivalu promítal ve světové premiéře v mimosoutěžní sekci Berlinale Special Gala. Tuto bezmoc zmiňuje i sám hlavní hrdina v podání Ivana Trojana ve scéně, kdy nemůže pomoct dívce s rakovinou. Tato bezmoc v širším slova smyslu přinesla v Berlíně do diskuze i esej Václava Havla z roku 1978 Moc bezmocných o disidentství a loajalitě vůči režimu. A režisérka poznamenala, že i bezmoc může být inspirací posunout společnost dál, protože pomáhá vytvořit paralelní struktury, které posupně likvidují totalitní režimy i diktatury.
Havlovský duch díky filmu Šarlatán v Berlíně znovu ožil ve zjištění, že bychom měli více důvěřovat přírodě, respektovat odlišnosti a zabránit možnosti vzniku dalších totalitních režimů, řekl Ivan Trojan. „A pokud se mě ptáte na politickou situaci u nás, není tak komplikovaná jako v Polsku nebo Maďarsku. Já vystupuju proti českému premiérovi, snažím se vymezovat proti všem autoritativním šéfům, jako je Putin nebo Erdogan, a jsem rád, že to bylo jedno z témat filmu,“ upřesnil Trojan. Na tiskovou konferenci přišel v tričku s nápisem Václav Havel: „Mimochodem, když jsme v Berlíně, chtěl bych říct, že mám velmi rád kancléřku Angelu Merkelovou, a až ona odejde z politiky, bude to možná stejný problém, jako když u nás odešel Václav Havel.“
Německá kancléřka, bývalý německý ministr zahraničí a dnes prezident Frank Walter Steinmaier, Václav Havel, Džafar Panáhí, Mohammad Rasoulof. Osobnosti, které festival už desetiletí cituje, zve a uvádí. Politici i disidenti bojující za humánní společnost a proti autokratickým režimům tu vždycky našli půdu pro své proslovy nebo svá díla. Džafar Panáhí získal v Berlíně Zlatého medvěda v roce 2015 za film Taxi Teherán. Film musel být z Íránu propašován, zrovna tak jako Zlo neexistuje.
Režiséři nesměli do Berlína přijet kvůli podvratné činnosti proti islámské republice. Rasoulof ve svém filmu Neústupný, oceněném v Cannes, ukazuje na neuvěřitelnou síť korupce, na „banalitu zla“, složenou z peněz, moci a náboženství, která zabraňuje bezmocnému člověku (v tomto případě farmáři) pokračovat v práci na pozemku, na nějž mají zálusk „ti nahoře“. Je lepší sklopit hlavu a žít tak, jak to jde? Otázky, které tváří v tvář stále víc se rozpínajícímu autoritářství řeší i dnes postkomunistické země právě tak, jako se řešily v dobách socialismu.
Co vlastně chtějí diváci?
Rasoulof je ve svém novém filmu politicky mnohem vyhraněnější. Lidé jsou popravováni nebo prostě mizí jen proto, že nesouhlasí s režimem. A snaží se ukázat ty, kdo tváří v tvář despotickým praktikám udržují svou morální integritu. „Rozhodl jsem se promluvit, ať už to bude mít jakékoli důsledky,“ řekl režisér v rozhovoru přes Skype během Berlinale. U íránského filmu jsme byli dosud zvyklí na jemné alegorie. Politický vzdor byl potlačen do náznaku. „Tento alegorický styl má kořeny v naší kultuře, v poezii, po staletí tu je tendence neříkat věci přímo. Ale od toho se chci odstřihnout, protože si myslím, že alegorická estetika se stala formou podřízenosti a akceptace autoritářského režimu,“ řekl režisér.
Podobně v nitru socialistického filmu vznikaly alegorie Věry Chytilové a Jiřího Menzela. Teprve po sametové revoluci začaly vznikat filmy, které dobu socialismu pojmenovaly přímo. A vznikají dosud. Že by Rasoulofův film byl příznakem toho, že íránský režim má skutečný problém s demonstracemi, s disidenty, se stavem ekonomiky? Dnes se u nás děje něco podobného, i když ve slabší míře: náš současný film není vysloveně prorežimní, ale režim podporuje tím, že divákům servíruje sladkou limonádu v podobě tuctů romantických komedií. Kritické filmy vlastně v důsledku toho nikdo nechce, a tak končí pár dnů po premiéře s minimem diváků. I to je jedním z principů totality: lidé si vlastně nepřejí, aby režim byl kritizován. Na tom je postaven i princip jménem Babiš, i když on sám nikomu nic nezakazuje a tváří se jako demokrat. Masu je přece možné „vychovat“. Proto Íránci patrně nebudou postrádat film Zlo neexistuje, jehož uvedení je v Íránu zakázáno.
Člověk proti režimu
Jan Mikolášek je skutečná postava léčitele (1889–1973), který upřednostňoval sílu přírody. Vážné případy posílal k lékaři. Neklamal, neriskoval. Jako mladý v sobě zjistil mimořádné schopnosti, začal studovat byliny u léčitelů i lékařů a stal se „šarlatánem“. Sám medicínské vzdělání neměl a vždy to přiznával. Léčil prosté lidi i prominenty totalitních režimů, mezi něž patřili například vysoký nacistický činitel Martin Bormann nebo druhý „dělnický“ prezident Antonín Zápotocký, jemuž zachránil nohu před amputací. Ovšem po smrti Zápotockého nad ním přestala bdít ochranná ruka a ve vykonstruovaném procesu v 50. letech byl odsouzen do vězení a zbaven majetku. Pak už se k léčitelství nevrátil.
Film Šarlatán je klasicky vyprávěný příběh o člověku, který se znelíbil autoritářským režimům (nacismu a komunismu). Vyprávění se děje v retrospektivách – výslech v 50. letech vrací hlavního hrdinu do různých období jeho života. Zaměří se také na homosexuální vztah léčitele a jeho asistenta, což pro hrdinu znamenalo v totalitních režimech hrozbu, protože nacisté i komunisté činili z homosexuality věc neveřejnou, ne-li trestnou. Motiv homosexuality je pro film poněkud zrádný. Jednak nebyla u skutečného Mikoláška prokázána, jednak ji jinak vynikající Ivan Trojan příliš neumí zahrát. Jeho milenec František (Juraj Loj) je úspěšný slovenský seriálový herec, ale na mnohoznačnou postavu homosexuálního asistenta, zamilovaného do svého vzoru, se příliš nehodí. A jsou tu i další momenty, které celek filmu ruší: ve filmu je Mikolášek odsouzen k trestu smrti za vykonstruovanou smrt pacienta, zatímco ve skutečnosti byl obviněn z krácení daní, korupce a předražování bylin.
Léčitel Mikolášek má něco společného s Janinou Dušejkovou z filmu Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých. Ta fanaticky miluje přírodu, což jí ve filmu věříme. Láska k přírodě u Mikoláška je motivovaná trochu chudě. Ekoložka a učitelka Janina stojí nakonec proti přesile masy, proti lesníkům, kteří chtějí kácet, proti lovcům, kteří chtějí lovit. Léčitel stojí proti aparátu, který mu nedůvěřuje. Byl vinen, nebyl? Byl nezištný jako Janina, nebyl? Byl to obchodník s deštěm? Byl to idealista, který platil nemocným dětem pobyty v horách? Proč tento asketa trpí občasnými záchvaty zuřivosti a čím je jeho vztek motivován? Mnoho otázek, které film klade, zůstávají nezodpovězené.
Člověk proti systému
Člověk se proti režimu obrací, když má příliš dlouho pocit, že politici z něho dělají vola, jak řekl Miloš Forman. Rasoulof se obrací proti institucionálnímu, nábožensky zakotvenému zlu, které těžce dopadá obecně na Střední východ. Ale kdo je nepřítel v zemích, kde Kurd žije vedle Jezída, vedle sunnitského Araba nebo šíitského Peršana, vedle vyznavače konzervativního klerika Muqtady Sadra i vedle příznivce postsocialistické strany Ba’ath? V zemích, které vyzbrojuje Východ i Západ, a pak humanisticky kleje, že nás islamisté ohrožují.
Pro nás jsou zatím nepředstavitelné scény demonstrací v Iráku, kdy do demonstrantů proti americkému, saúdskému nebo íránskému vlivu v zemi prostě začne střílet vojsko ostrými. Systematické represe v Íránu, zprvu utajené sestřelení ukrajinského letadla s íránskými občany, malé i velké lži ze strany revolučních gard vyhánějící lidi do ulic. To ale není sametová revoluce, tady jde o krk. Demonstranti, kteří čtrnáct dní předtím demonstrovali proti zabití generála Kásema Solejmáního americkým dronem, se znovu vydali do ulic, když jim vláda neřekla o sestřelení letadla pravdu. Proti nim nastoupily revoluční gardy. Tohle nebude sametová revoluce, tohle bude krvavý boj. „Revoluční gardy stále více podporují kulturu, která se dá využít k ideologickým účelům, a mnoho umělců a režisérů si myslí, že nemají jinou šanci než se systému podřídit, když jim dává peníze,“ řekl režisér Rasoulof přes Skype. „Nezávislí režiséři podstupují velká rizika a hrozí jim represe. Režim netoleruje jiné názory nebo kritiku,“ dodal.
Nicméně Rasoulof vidí jistou naději v protestech, které vyhánějí lidi do ulic. Opozice v zemi je viditelně silná, v okolních zemích Středního východu také. Řešení nemá ani Rasoulof, ani Agniezska Holland. Režisérka ve svých filmech bojuje proti všem formám totality, proti nacistickým i komunistickým lágrům. Ve svém profesním životě jako předsedkyně Evropské filmové akademie se například zasadila o osvobození ukrajinského filmaře Oleha Sencova.
Věří v lidská práva, věří, že francouzský prezident chce vytvořit nový typ demokracie. Nicméně různé formy totality nebo totalitního myšlení se objevují stále znovu i u nás. Kdo není s námi, je proti nám, je vlastizrádce. Právě o právu těchto „vlastizrádců“ na názor jsou jejich filmy, i když proti nim stojí jednou revoluční gardy, podruhé komunistický soud… nebo dobře promazaná mašinerie PR aparátu s armádou poslušných trollů.
