Německý tank Leopard 2A4 má ve své výzbroji například i neutrální Rakousko. FOTO: wikimedia commons / Friedrich Böhringer / CC BY-SA 2.5
FOTO: wikimedia commons / Friedrich Böhringer / CC BY-SA 2.5
Španělsko nabízí Ukrajině dodávku relativně moderních tanků Leopard 2A4. Pokud Berlín schválí reexport vozidel původně vyrobených v Německu, znamenalo by to, že přestane dodržovat údajnou dohodu NATO „nedodávat Ukrajině moderní tanky a bojová vozidla pěchoty západního původu“. Severoatlantická aliance ovšem existenci takové dohody oznámené spolkovým ministerstvem obrany popírá. Na druhé straně Ukrajina dosud opravdu žádné moderní západní tanky ani BVP neobdržela.
Pokud by měla Ukrajina v budoucnu získat moderní západní tanky, mnoho možností se jí nenabízí. Aktuálně totiž v žádné západní zemi výroba nových tanků neprobíhá. Poslední britské stroje Challenger 2 opustily výrobní linky v roce 2002 a Británie čelí potížím s udržením mezinárodních dodavatelských řetězců pro tento typ. Produkce francouzského typu Leclerc skončila v roce 2008. Výroba amerických Abramsů byla ukončena již v roce 1996, v licencovaném závodě v Egyptě pak před deseti lety. A ovšem nevyrábí se už ani zmíněné Leopardy 2, ačkoliv továrny v Německu a Španělsku jsou údajně připraveny v případě zájmu výrobu obnovit.
Tanky Leopard 2 má aktuálně ve výzbroji čtrnáct evropských armád a dostupnost servisu nebo náhradních dílů pro zhruba 3 600 vyrobených kusů bude ještě řadu let velmi dobrá i v případě, že by produkce celých vozidel již nebyla obnovena.
Protože Ukrajina nebude moci v dohledné době restartovat výrobu vlastních tanků v ostřelovaném Charkově, musí se plně spolehnout na zahraniční dodávky. Doposud dostává z postkomunistických zemí včetně Česka různé varianty sovětských strojů T-72. Ty se však již také nikde nevyrábí a postupně se stanou nedostupnými. Německý výrobce tanků Rheinmetall nabízí Kyjevu již zastaralý typ Leopard 1, který by dnes mohl být důstojným soupeřem leda tak Ruskem z mobilizačních skladů vytažených tanků T-62. Dosud ani není jasné, zda Berlín schválí prodej alespoň tohoto typu. A tak Ukrajincům nezbývá než doufat, že španělská nabídka „nějak“ vyjde.
K tomu, aby byla realizována, musí ovšem Berlín také projevit dobrou vůli a rozejít se s dosavadní praxí. Podle ní Německo hodlá dodávat tanky a bojová vozidla pěchoty vlastní výroby výhradně do zemí NATO, které by se v dalším kroku měly zbavit starší sovětské výzbroje jejím odesláním na Ukrajinu. Není žádným překvapením, že Kyjevu se německý zbraňový bazar příliš nelíbí a velice často a nevybíravě jej kritizuje.
Je tank „překonán“?
Ohromné ruské ztráty obrněné techniky vyvolaly rychlé a přemrštěné závěry, včetně debat o údajné „zastaralosti tanku“ jako takového. Zdánlivě takové úvahy podporuje fakt, že americká námořní pěchota, která má napříště operovat především na ostrovech indopacifické oblasti, se tanků hodlá zbavit.
Podobné myšlenkové zkraty odepisující tank už ovšem proběhly mnohokrát – poprvé po vynálezu jaderných zbraní v roce 1945, podruhé po krachu celotankové koncepce izraelské armády během jomkipurské války v roce 1973, znovu po amerických operacích proti Iráku v letech 1991–2003. Ani v jednom případě se pochopitelně konec tanků nekonal. Masivní ztráty tankových vojsk Arménie v bojích s Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu a nyní ruská katastrofa na Ukrajině opětovně oprašují starou písničku o zastaralosti tanku.
Jedná se přitom o nedorozumění. Jaderné zbraně nezpůsobily zastaralost veškeré konvenční výzbroje a špatné zacházení s tanky na bojišti v rámci nedokonalého zvládnutí vševojskových operací nepředstavuje argument proti používání tankové techniky. Poučení z ukrajinské války budou nepochybně poněkud jiného charakteru.
Nelze vyloučit, že někdy v budoucnu převezme od tanku úlohu, kterou ve středověku hrála těžká kavalérie, nějaký jiný mobilní bojový prostředek. Zatím se tak ovšem nestalo a jen tak brzy nestane. Zejména útočné úkoly v dohledné době zůstanou bez náležitě nasazených a chráněných tanků nemyslitelné. Takže pokud má Ukrajina osvobodit svá Ruskem okupovaná území, tanky nezbytně potřebuje.
Zásadní změna postoje v Berlíně?
Pokud by Berlín schválil reexport tanků ze Španělska na Ukrajinu, rozhodnutí by mělo velký symbolický význam. Jednak by Německo ustoupilo od údajné „dohody v NATO“ o nedodávání moderních tanků Ukrajině, k níž se žádná jiná země nezná a kterou Brusel popřel. A oficiálně by připustilo, že počítá s prodloužením konfliktu a je na něj připraveno, místo aby dále naléhalo na „okamžité příměří“.
Moskva by nepochybně nebyla nadšena, vždyť plánuje využít tangenciálních sil v západní koalici. A Berlín, Paříž a Řím (spolu s Budapeští) představují nejlepší šanci na rozklad politiky nastolené Washingtonem po zahájení nové ruské invaze na Ukrajinu.
Pokud by Berlín podporoval pokračování ukrajinského odporu i nad rámec životnosti ex-sovětské výzbroje, ruský plán rozbití konsensu kolektivního Západu by dostal vážné trhliny. Kreml by si musel konečně připustit, že válka a sankce proti němu mohou trvat léta, že žádná cesta zpět k předválečné „normalitě“ není na pořadu dne, dokud jeho vojáci neopustí Ukrajinu.
V současnosti nepochybně spoléhá na další z proslulých „ruských příměří“, které by de facto uznalo jeho okupaci dalších ukrajinských území, přineslo vítanou pauzu v bojích, příležitost reorganizovat zle poničené ozbrojené síly a připravit se na další útok, při němž by se už neopakovaly chyby z letošního února.
Přitom nejlepší šancí Kyjeva je nepochybně nedopřát Moskvě takovou příležitost, porazit okupanty a vyhnat je zpět do Ruska ještě dřív, než bude nepřítel moci účinně zohlednit lekce z první fáze „speciální vojenské operace“. Už nyní je zřejmé, že pouhá obnova ruského arzenálu obrněných vozidel by si vyžádala nejméně 3–5 let, a to ještě jen za předpokladu, že by došlo k obnovení dostupnosti používaných západních součástek. V případě, že tyto komponenty nepřijdou, adaptace na levné čínské náhrady a domácí alternativy může zmíněnou lhůtu klidně prodloužit na dvojnásobek, nebo i více. Jenže ztráta území a milionů spoluobčanů by pro Kyjev nebyla přijatelnou cenou za dočasné vojenské oslabení Moskvy.
Pokud Berlín schválí španělské Leopardy pro Ukrajinu, současně tím ukáže Kremlu, že jeho naděje na „utahání“ západní koalice jsou liché. Předsedkyně obranného výboru Bundestagu Marie-Agnes Strack-Zimmermannová (FDP) tedy zcela po právu požaduje co nejrychlejší schválení španělské žádosti.
Racionální jádro německých výhrad?
Jde o to, že v aktuální válečné situaci by případné (třeba i částečně oprávněné) výhrady Berlína (a Paříže) vůči ukrajinské vládě a kvalitě tamější demokracie v žádném případě neměly být důvodem ke zdržování vitálně důležité vojenské pomoci.
Pravdou však je, že zatímco Česká republika se v Indexu vnímání korupce za rok 2021 umístila na nelichotivém 54. místě, mezi Gruzií a Kyprem, Ukrajina se nachází daleko blíže „vrcholu“, mezi africkými a latinskoamerickými státy, na 32. pozici (a Rusko na 29. místě). Jinak řečeno, prezident Volodymyr Zelenskyj se poněkud liší od nezkorumpovatelného bojovníka Holoboroďka z populárního ukrajinského seriálu Sluha národa. Mnohé ze svých příznivců doma i v zahraničí svým postojem k očistě od korupce vážně zklamal.
Ještě znepokojivější jsou některé tendence, které Zelenskyj projevil dokonce i v době, kdy byla ruská invaze na spadnutí. Místo aby udělal vstřícné gesto vůči svému předchůdci v úřadě a hlavnímu volebnímu konkurentovi Petru Porošenkovi, začal jej naopak perzekvovat. A tento trend, byť mimo pozornost většiny médií, pokračuje i během rusko-ukrajinské války.
Porošenko se sice osobně zapojil do obrany Kyjeva, ale nebylo mu to nic platné. Vláda vypnula všechny televizní kanály spojené s jeho politickou stranou Evropská solidarita a poslanec nesměl odjet do Bruselu na již schválenou pracovní cestu, přičemž byl koncem května zadržen na polské hranici s absurdním obviněním, že prý chtěl „opustit zemi“. A ať už si o výkonech Volodymyra Zelenského coby válečného lídra myslíme cokoliv, jako demokratický politik působí mnohem méně impozantně.
Ostražitost vůči vadám ukrajinské politiky je plně namístě a pochopit lze i vlažný postoj ohledně perspektivy vstupu do EU. Je možno ironizovat tvrzení, že ukrajinská armáda „ještě neplní“ standardy NATO, ale nikoliv výhrady ke kvalitě tamní demokracie a právního státu. A jak je názorně vidět v Rusku, systematické umlčování kritiky může mít i pro vedení války doslova fatální následky. Až se podaří odrazit ruskou agresi, čeká ukrajinské reformní politiky a občanskou společnost kromě obnovy země také neuvěřitelné množství práce na očistě politické kultury.
Bašta východního křídla NATO?
Otázka ohledně možností vstupu Ukrajiny do NATO je vysoce komplexní a nehledě k osobním preferencím je zřejmé, že mnohé členské státy Aliance by plnohodnotné členství nadále viděly jako problém. Nicméně zádrhel nemusí být neřešitelný, jak se někteří domnívají. A nebyl by ani docela bezprecedentní.
Po roztržce mezi Stalinem a Titem v roce 1948 začala Jugoslávie mimo rámec Marshallova plánu dostávat ze Západu i ekonomickou a vojenskou pomoc. Než se Tito po usmíření s Chruščovem od roku 1961 začal angažovat v Hnutí zemí nezúčastněných ve vojenských blocích, tváří v tvář stalinské hrozbě agrese akceptoval úzkou spolupráci s NATO. A její součástí bylo i faktické začlenění obrany Slovinska do plánů obrany severní Itálie před útokem armád sovětského bloku.
Jugoslávie tak řadu let sice formálně stála mimo Severoatlantickou alianci, ale fakticky byla klíčovou součástí jejího vojenského plánování. Od roku 1951 dostávala titovská Jugoslávie zcela otevřeně americkou vojenskou pomoc, která za deset let dosáhla objemu 750 milionů dolarů, a za další miliardu dolarů země výhodně nakoupila americké zbraně. Při tehdejších cenách šlo o zásadní částky. A vojenská spolupráce s Američany v podstatné míře pokračovala i později.
NATO má samozřejmě eminentní zájem na tom, aby ruský imperialismus neovládl území a nemalé zdroje Ukrajiny a aby ruská vojska nestála na hranicích dalších tří členských států. Kyjev je připraven na to, že plné členství v Alianci zůstane nadlouho mimo jeho dosah. Otázka tedy zní, zda se podaří vyvinout uspokojivý model vzájemné kooperace nastavený třeba právě na příkladu dlouhodobé spolupráce NATO s Jugoslávií. Ta, jak známo, až do svého rozpadu udržovala zahraniční politiku nezávislou na NATO, což jí ale nijak nebránilo s ním úzce spolupracovat dokonce i po uhlazení nejhorších sporů s Moskvou.
Nad samotný rámec probíhající války je zřejmé, že poválečná Ukrajina bude muset obnovovat poničený obranný průmysl v západní, nikoliv ve východní a centrální části země, a tato obnova si každopádně vyžádá značný čas a prostředky. Ani poté ale nebude reálné očekávat, že by si jediný stát dokázal zajistit veškeré potřebné zbraně a vybavení výhradně vlastní produkcí. To už dnes neplatí o žádné armádě, ani americké, která běžně používá například vybavení britského, německého, švýcarského či kanadského původu.
Nezbytnost obnovit ukrajinský systém protivzdušné (a protiraketové) obrany, letectvo, obrněné jednotky či dělostřelectvo plně na základě západní techniky je mimo jakoukoliv debatu. Nikdo jiný než západní státy sdružené v NATO nedokáže Ukrajině s tímto úkolem účinně pomoci. Politické neshody musejí na čas stranou, když jde o zajištění obrany celého kontinentu.
Historka vypravuje, že když v časech americké občanské války před prezidentem Lincolnem, vychovaným přísně baptisticky v odporu k alkoholu, kdosi obvinil vítězícího generála Granta, že pije, prohlásil prý v žertu, že v tom případě hodlá poslat každému generálovi soudek whisky, již tento velitel konzumuje. Bylo by opravdu smutné, kdyby dnešní Evropa nedovedla najít v krizové době ani tolik politického pragmatismu, kolik ho v roce 1863 prokázal jinak značně úzkoprsý abbé Lincoln.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
