Průkopník spiritismu v Evropě Allan Kardec (1804-1869) FOTO: Dan Hrubý / se souhlasem
FOTO: Dan Hrubý / se souhlasem
Šlo o jeden z největších skandálů druhé poloviny 19. století a zasahoval do nejvyšších kruhů pražské společnosti. Za vším stál spiritismus, tehdy čerstvě importovaný do Evropy ze Spojených států, v tomto případě však využitý jako zástěrka pro krádež obrovského majetku z pokladen českých šlechticů.
Dlouhých deset let se v malostranských bytech MUDr. Franze Horsta – nejprve v Nerudově ulici, později v Mostecké – scházela uzavřená spiritistická společnost. Tvořilo ji sedm členů. Hostitel a hlavní hybatel či praktik kroužku, zmíněný Franz Horst, dvorní kaplan a osobní zpovědník odstaveného císaře Ferdinanda I. Dobrotivého Hermann Dichtl, farář z kostela U svatého Ducha na Starém Městě, později katecheta Staroměstského gymnázia Antonín Peroutka, správce šlechtických statků Josef Kiesel, Horstův synovec Karel Hass a dvě somnambulky – Horstova sestra Terezie Spannbauerová a služka Aloisie (Louisa) Hallerová.
Dlouhých deset let, konkrétně od roku 1854, rozmlouvala tato společnost prostřednictvím dřevěného stolku, později zmíněných somnambulek Spannbauerové a Hallerové s nadpřirozenými bytostmi, než bylo při kontrole zjištěno, že v pokladnách hraběcích rodin Kolowratů a Lützowů chybí 85 419, respektive 27 752 zlatých, které pohltil nákladný životní styl organizátora celé skupiny – MUDr. Franze Horsta. Kdo byl tento přičinlivý lékař?
Rozmařilý magnetizér a hrdá somnambulka
František Horst se narodil v roce 1808. Jeho otec, dvorní rada Josef Horst, byl pražský lékař, jenž proslul výrobou „Horstovy oční vody“. Franz absolvoval v Praze gymnázium a začal se studiem filozofie. Poté přešel na medicínu do Vídně a studia dokončil v Pešti.
V hlavním městě Uherského království žil Horst do roku 1846. Potkal tu svou ženu Terezii, později přesídlil do Rakouska a působil jako policejní lékař v Hietzingu (nynější vídeňská čtvrť byla v té době převážně rezidenčním letoviskem, jež vyrostlo okolo císařského zámku Schonbrünn). V roce 1850 se doktor Horst odstěhoval i s manželkou do Prahy. Bylo mu 42 let. Mezi lety 1847 a 1850 se manželům narodily tři děti – dva chlapci (Emerich, Josef) a dívka (Alexandrine).
O Horstově pobytu ve Vídni mnoho nevíme. Snad jen to, že právě zde objevil své léčitelské schopnosti, a jak sám později tvrdil, provedl několik „magnetických intervencí“ obvykle ve šlechtických kruzích a s úspěšnými výsledky.
Po přesídlení do Prahy se usadil na Malé Straně. O klientelu a výkon lékařské praxe se příliš nestaral. Zato si vydržoval dvě služky, velkou domácnost, před domem stála dle dobových svědectví po celý den připravená drožka.
Nákladný životní styl Franze Horsta financoval zpočátku jeho starší bratr Kašpar, záhy však odmítl v podpoře rozhazovačného sourozence pokračovat. Jenže jak si opatřit další peníze?
Tuto otázku pomohla Horstovi rozřešit časová shoda hned několika událostí, které zasáhly do jeho života. V prvé řadě to byla nečekaná smrt manželky Terezie (došlo k ní v srpnu 1854, lékařově ženě bylo pouhých 29 let). Vlády nad Horstovou domácností se ujala služka Louisa Hallerová, v té době šestatřicetiletá nepochybně inteligentní a cílevědomá žena, jež se navzdory původně podřízenému postavení stala jednou z nejdůležitějších aktérek dalšího dění. To když přijala úlohu média či somnambulky, tlumočící poselství nadpřirozených bytostí.
Pražský tisk charakterizoval posléze Horstovu služku takto: „Luisa Hallerova jest postavy nadmíru drobné, možno říci vyzáblé. Oděna jest černě, kterážto barva jest toliko rušena bílým krajkovým límcem na krku. V tváři jest snědá, vlasů a očí černých. Výraz obličeje jest ostrý. Pozoruješ-li její chování, musíš se podivit bezmeznému jejímu poklidu, jejž ničím vyrušiti nelze. Mluví-li, tělo sebou ani nehne, ruce jen v pramalém kruhu pomáhají mluvě k živějšímu výrazu. Její mluva jest odměřena, nikdy ani o slovo víc, nikdy míň. Věty její jsou krátké, přesné… Mohl bys je tisknout.“
Poté redaktor končí: „Vědomí, že jest somnambulkou, naplňuje ji hrdostí. Tvrdí o sobě s pevným uvědoměním: Byla jsem somnambulkou, jsem a zůstanu jí!“
Zázračné uzdravení Kateřiny Sochové
Krátce po úmrtí manželky byl Horst povolán do Kolowratského paláce na Ovocném trhu, kde žil se svou rodinou Josef Kiesel, správce či inspektor majetků hraběte Kolowrata a hraběte Lützowa. Jak se později ukázalo, byla to druhá z událostí, které svým souběhem tak výrazně ovlivnily nejen život Franze Horsta, ale i několika dalších lidí.
Kiesel trpěl chronickými bolestmi hlavy, od nichž mu lékaři nedokázali pomoci. Doslechl se o zvláštních schopnostech, jak je ve Vídni i v Praze (obvykle v šlechtických kruzích) demonstroval Franz Horst, a požádal ho, zda by se mohl jeho případem zabývat.
Horst poté šlechtického správce „magneticky natíral“. Alespoň tak označoval činnost, při níž přikládal dlaně na místa spojená s bolestí, v tomto případě na Kieslovu hlavu, třel je a zahříval. Kieslovy bolesti ustoupily a Franz Horst začal do správcovy domácnosti v Kolowratském paláci přicházet pravidelně.
Od zámožného správce šlechtických statků si také půjčil první, zatím ještě nevysokou částku. Zároveň ho zasvěcoval do tajů magnetismu a dalších okultních tajemství, jejichž zkoumání se v té době rychle šířilo Evropou.
Josef Kiesel, člověk nábožensky vášnivý, pravděpodobně až bigotní, zároveň velice senzitivní, výkladům doktora Horsta uvěřil. Lépe řečeno… byl doslova u vytržení. V jeho přesvědčení o výjimečných Horstových schopnostech ho pak jen utvrdilo, když viděl, jakému uznání se magnetizér těší u dvou předních příslušníků pražského katolického kléru – učitele náboženství na Staroměstském gymnáziu Antonína Peroutky a osobního zpovědníka Ferdinanda I. Dobrotivého Hermanna Dichtla.
S oběma preláty se Horst seznámil u probošta Bittnera, kam byl lékař pozván, aby přednášel o zázračných účincích magnetismu. Páter Peroutka ho poté vyzval, aby navštívil jistou Kateřinu Sochovou, dceru krejčího, která ztratila řeč a zůstávala již několik let připoutána na lůžko, bez toho, že by jí lékaři dokázali pomoci, či alespoň její nemoc diagnostikovali. Další události zaznamenali svědci následovně…
„Však ona mluví, ale musejí být u ní ti, kteří jí rozumějí. Veďte mě k ní,“ prohlásil údajně Horst. Farář Peroutka ho skutečně odvedl k Sochové, Horst ji „několikrát magneticky natřel prsty, načež dívenka upadla v spánek“. Poté jí Horst kladl otázky a Sochová – k fascinovanému údivu Peroutky, Dichtla i dalších přítomných – srozumitelnými slovy odpovídala. „Vidíte, mluví, je jen třeba lidí, kteří jí rozumějí,“ ukončil demonstraci svých schopností Franz Horst. Kateřina Sochová se během následujících měsíců, alespoň podle českého i německého tisku, uzdravila a oba kněží se stali vedle správce šlechtických statků Kiesla pravidelnými hosty v Horstově malostranském příbytku.
Archanděl polyglot
Co se zde odehrávalo, vyšlo najevo po dlouhých deseti letech, během vyšetřování a následného soudního procesu. Počínaje rokem 1854 se celá společnost sestávající z lékaře Horsta, správce hraběcího majetku Kiesela, dvou kněží, Horstovy sestry Terezie Spannbauerové, jejího syna Karla Haase a služky Louisy Hallerové scházela často i dvakrát týdně kolem stolu, jenž svým pohybem odpovídal na otázky přítomných.
Stůl, respektive archanděl Nael, jenž měl jeho prostřednictvím promlouvat (v bibli se žádný takový anděl přirozeně nevyskytuje), komunikoval prostřednictvím olova. To se v důsledku třeba jen nepatrných otřesů a pohybů rozestřelo do útvarů složených z jemných rozechvělých krupiček, z nichž bylo možné vyčíst slova i celé věty. Pozoruhodné přitom bylo, že stůl nehovořil či nepsal jen německy, ale také česky, italsky, francouzsky, španělsky, rumunsky, polsky, chorvatsky, maďarsky, dokonce i chaldejsky a hebrejsky.
Tím, kdo nejčastěji kladl dřevěnému stolu otázky a takřka výhradně tlumočil odpovědi vyčtené z rozlitého olova, případně rtuti, byl MUDr. Horst. Při jedné z prvních seancí v roce 1854 odhalil také odpovídajícího, s nímž měli účastníci seancí prožít nadcházejících deset let – právě křesťanské teologii dosud neznámého archanděla Naela.
„Kdo z tebe mluví?“ otázal se Horst nábytku.
„Nael!“ odpověděl stůl.
„Kdo jest Nael?“ ptal se dál Horst.
„Duch.“ „Dobrý duch, či zlý?“ „Duch dobrý, posel boží, archanděl Nael.“
„K čemu jest toto psaní?“ „Věřícím k útěše, nevěřícím k trestu,“ pokračoval dál stůl. „Jak to?“ „Poněvadž sluhové Páně stali se dřevem, stalo se dřevo duchem, aby o bohu vydávalo svědectví,“ vysvětlil archanděl Nael své vtělení do kusu nábytku a dodal: „Síla apoštolů se skryla v dřevo a ze dřeva opět mluví.“
Archanděl si také přál, aby spiritisté vše, co prostřednictvím rozlitého olova prohlásí, přepisovali na papír – na starost si to vzal Karel Hess, přezdívaný členy kroužku „Boží zápisník“ (jak vyšlo u soudu najevo, byl již v minulosti trestán pro zpronevěru). Doslovné záznamy pak coby novodobá evangelia ukládal správce šlechtického majetku Josef Kiesel. Podle archandělových instrukcí si pro tento účel pořídil zvláštní truhlu (s bizarní podmínkou, že nesmí být zakoupena u Žida), jejíž klíč měl podobu kříže a Kiesel ho nosil stále na krku.
Jednalo se zejména o proroctví neblahých událostí. Revoluce, živelní katastrofy a strašné nemoci, zejména černý mor, dolehnou v nejbližších letech na Evropu. Avšak Čechy, tvrdil archanděl, zůstanou před všeobecnou záhubou ze všech evropských zemí nejdéle uchráněny, a když i sem ony děsné události vstoupí, bude povolán – kdo jiný – lékař nad jiné, pražský občan Franz Horst, aby „záhubu tuto od světa odvrátil“. Takový je Boží plán, opakoval znovu a znovu Nael, a povinností všech přítomných je podle vlastních sil a možností pomáhat jeho naplnění.
Stávalo se také, že proroctví, která stůl v pražské Nerudově ulici prostřednictvím rozlitého olova vydával, nebyla přes veškerou snahu zúčastněných srozumitelná. Pak to ovšem byli oba kněží – Dichtl s Peroutkou –, kteří v nich obvykle objevili skrytější, či dokonce transcendentálnější výklad, a dodali jim tak smyslu.
Strašná věštba
Potom přišel zlom. Jednoho dne, došlo k tomu už v době, kdy se celá společnost scházela v novém Horstově bytě v Mostecké ulici, se archanděl na několik okamžiků odmlčel, aby vzápětí prostřednictvím magického stolu prohlásil, že „napříště promluví živým slovem“. Nastala několikatýdenní proluka, když konečně MUDr. Horst obeslal tradiční účastníky spiritistických seancí pozváním do svého bytu a ti pochopili, co se za archandělovým vzkazem skrývalo.
Hlavním aktérem dalších událostí se stala dosud nepříliš nápadná Horstova služka Aloisie (Louisa) Hallerová. Právě ona se totiž proměnila v médium či somnambulku. Horst nejprve všem přítomným předvedl, jak u ní tuto schopnost objevil. Jednu dlaň položil ženě na hlavu, druhou stiskl její ruku, aby s ní, jak nahlas popisoval, vešel v „magnetickou korespondenci“ a poznal, zda je přístupná dalšímu magnetizování. Ne každý člověk má tuto vlastnost, vysvětloval Horst. Louisa ji měla. Horst jí začal třít prsty, jak sám říkal, „natírat“.
Postupoval od čela, po spáncích, na krk, ramena a dál po ženině těle, až ke konečkům prstů na rukou. To vše osmnáctkrát zopakoval. Poté se Louisa Hallerová začala třást a zmítat v křečích, které doktor Host postupně identifikoval jako křeče v mozku, v žaludku, v prsou, palcích, dále pak křeče skákavé, křeče křížové a křeče kozlí. Potom žena konečně upadla v somnambulní spánek a poprvé promluvila: „Již se blíží hrozné chvíle, které vám zasadí hluboké rány, jež nikdo nevyhojí, z nichž nikdo nevyvázne, neboť cesta z nich bude zatarasena. Cholera, tyfus a jiné zimnice budou zuřiti jako tygrové, jako vlci přijdou za svým lupem a vyhubí koukol z tohoto světa. Pak vám ani zlato nepomůže.“
Přítomnými otřásla hrůza.
Archanděl Nael poté prostřednictvím Louisy Hallerové zopakoval svá předchozí proroctví o blížících se katastrofách, zkáze světa, a zejména o tom, že bude Hospodinem povolán jediný člověk, MUDr. Franz Horst, kdo lidstvo podobně jako kdysi Ježíš Kristus zachrání a spasí. Praha se stane novým Jeruzalémem.
Velký pátek na Malé Straně
Netrvalo dlouho a Louise Hallerové přibyla družka. Doktor Horst objevil somnambulní schopnosti také u své ovdovělé sestry Terezie Spannbauerové, jakkoli bylo od počátku zřejmé, že se nemohou rovnat mystickému vytržení, do něhož upadala služka. K archandělu Naelovi se pak coby boží posel přidala svatá Anna. Kruh byl uzavřen a v Mostecké ulici se nadále odehrávaly události, jež probouzely hlubokou víru, úžas i posvátnou hrůzu.
O Velkém pátku, kdy byl podle křesťanské tradice ukřižován Ježíš Kristus, se pravidelní účastníci spiritistických seancí sešli kolem šesté večer. Louisa Hallerová stála v místnosti, kde se rozhovor s duchy (respektive archandělem Naelem a svatou Annou) odehrával, vysvlečena do spodního prádla. Už to bylo překvapivé. Poté ulehla na lůžko a Horst jí, jak bylo zvykem, magneticky natíral spánky.
Několik okamžiků se nic nedělo. Poté však začala služka vzdychat, svíjet se a vzlykat. Náhle se vymrštila a zmítala sebou v hrozných bolestech a křečích, které je probouzely. Takto pak prožívala celou Kristovu cestu na vrchol Golgoty. Trpěla pod rány biče. Tak jako Kristus klopýtala pod váhou kříže, ano, i ona se nejednou svezla k zemi. Z tváře jí stékal pot, její zornice byly vypoulené. Nakonec ulehla zpět na postel, na níž jí doktor Horst původně magnetizoval, natáhla paže široce do stran a nohy nad kotníky překřížila. Zaujala polohu, v níž byl Ježíš ukřižován.
V ten okamžik se – jako by náhle prozřela – docela věcně obrátila na přítomné a požádala je, aby na okamžik odešli z místnosti. Pohledem k nočníku, který stál připraven v rohu, naznačila důvod. Stalo se. Louisa Hallerová zůstala na několik minut sama. Poté nahlédl MUDr. Horst do pokoje a pokynul ostatním, že mohou vejít.
Hallerová se nacházela ve stejné pozici ukřižovaného, v níž ji spiritisté naposledy spatřili. Horst k ní přikročil, pak nevěřícně poodstoupil, znovu přistoupil a zahleděl se z blízkosti na její tělo. Potom se otočil ke svým souputníkům a mlčky ukázal před sebe…
Na těle Louisy Hallerové se objevila krvavá stigmata. Na jejím čele a spáncích byly patrné drobné krvavé stopy po ostnech trnové koruny. Na dlaních a nohou větší krvavé rány jako od hřebů, jimiž mučitelé protnuli Ježíšovy údy. Pod levým prsem nyní již znovu klidně oddychující ženy nalezli malostranští spiritisté další krvavou stopu – znamení rány, kterou svým kopím zasadil Ježíšovi římský voják Longinus (zásah kopím bývá přitom zpodobňován na pravé straně Ježíšova těla).
Zejména správce šlechtického majetku Josef Kiesel se zdál být nálezem stigmat – krvavých stop Ježíšova mučení – hluboce otřesen. Padl na kolena a plakal jako dítě.
