Prezident Petr Pavel v senátu. FOTO: Senát PČR / se souhlasem
FOTO: Senát PČR / se souhlasem
O věci jsem tu už psal. Nejsem kvalifikací právník, ale jde mi z toho hlava kolem natolik, že se k ní ještě vracím. Zatím jak se zdá, jsme ve finiši: prezident Pavel pana doktora Fremra navrhl do funkce soudce ústavního soudu a senát jeho návrh schválil. Zbývá už jen závěrečný krok: jmenování. Ten je na prezidentovi a formálně vzato mu nic nestojí v cestě. Ale všechno se zadrhlo: prezident se po podání návrhu a ještě před hlasováním senátu uchýlil z pracovních důvodů do ústraní. Pak zaváhal a hodlá problém svěřit „odborníkům“: totiž ÚSTRu a „historikům“.
Nic proti odborníkům, je samozřejmě nutné je v takových věcech konzultovat. Ale poslední slovo musí mít kompetentní ústavní orgány, a to legislativní (senát), výkonné (např. prezident) a soudní moc. Pokud jsou nahrazovány např. policií a prokurátory (jako tomu bylo už v době Velké protikorupční revoluci v r. 2013 ad.) nebo „historiky“, případně státní institucí, jež balancuje, jak se zdá, mezi učeným historickým ústavem a něčím jako inkvizicí (ÚSTR), bude to mít pro českou demokracií katastrofické důsledky).
Senát se už rozhodl, hlasováním těsným, ale platným. A sám dr. Fremr teď uvažuje mj. i o tom, že na funkci soudce Ústavního soudu předem rezignuje.
Věcně jde už o dva problémy: o případ „Olšanské hřbitovy“ a teď navíc ještě o někdejší rozhodování dnešního kandidáta v procesech, týkajících se tzv. opuštění republiky“. O obojím se už dlouho ví. Pokud jde o druhou záležitost, rozhodoval podle předběžných údajů údajně v 124 procesech o cca 172 lidech.
Myslím si, že relevantní jsou oba případy, s jedním významným rozdílem: Případy opuštění republiky jsou formálně vzato vyřízeny zákonem č. 119 Federálního shromáždění ČSFR z dubna 1990. V Případě „Olšanských hřbitovů“ byla po listopadovém převratu jenom změněna a lehce „depolitizována“ kvalifikace trestného činu ze „záškodnictví“ na „obecné ohrožení“ a rozsudek dodnes platí (prezident Havel odmítl omilostnit minimálně jednoho odsouzeného, přičemž je otázka, zda se ten dotyčný vůbec na činech, za něž byl odsouzen, zúčastnil).
Chci tedy říci: tento druhý případ je dosud otevřen a Nejvyšší státní zastupitelství nyní pověřilo kompetentní Pražské Státní zastupitelství, aby se jím zabývalo. Mimo jiné i proto si myslím, že případ „Olšanské hřbitovy“ je ještě závažnější než rozsudky ve věci „opuštění republiky“, které přitom nechci nijak bagatelizovat. Zároveň upozorňuji, že rozhodovat o případu nakonec v demokratickém státě nebude Státní zastupitelství, ale orgány soudní moci tak, jak je definována v nynější Ústavě. Přitom to, o čem se teď rozhoduje, není žádná „vina“ dr. Fremra, nýbrž, jak se říká např. v dopise senátorů Hilšera a Marvanové senátorům, to, zda má dr. Fremr co pohledávat jako soudce v Ústavním soudu. A zjednodušeně řečeno, nejde o to, koho je třeba zavřít, ale koho je třeba ospravedlnit.
A zároveň: říká se mi to těžko, ale nemohu zamlčet, že mimořádně odporné mi na celé věci připadá, jakým způsobem byli do věci „Olšanské hřbitovy“ organizátory případu (StB) „vychcaně“ zapleteni příbuzní fakticky hlavního obžalovaného, pana Alexandra Ereta, v souvislosti s „choulostivými“ tématy (údajné sexuální obtěžování, případně znásilňování).
Takže abych to shrnul: prezident a jeho odborný tým v „případu Fremr“ dosti selhali. Prezident na poslední chvíli naštěstí zabrzdil, ale to nic nemění na tom, že se zkompromitoval, zejména před svými konkurenty, zhrzenými prezidentskou volbou, a jeho dnes už zase sešikovaní protivníci z „Babišistánu“ toho nepochybně využijí.
Senát Parlamentu České republiky se zkompromitoval důkladně a myslím, že dost nenapravitelně. Pokus přehrát teď všechno na záležitost „opuštění republiky“ je nedůstojný balet. To, oč jde v první řadě, je případ Olšanské hřbitovy. A to, že jen tři čtyři senátoři si troufli v rozpravě v senátu otevřeně říci „jeho volit nebudu“, je velmi smutným zrcadlem toho, k čemu se vůbec náš „sbor moudrých“ jako celek dokáže rozhoupat.
V době, kdy píšu tyto řádky, se zdá, že uklidnění vzbouřené atmosféry by velmi pomohlo, kdyby se doktor Fremr opravdu rozhodl, že vezme svou kandidaturu zpátky. (Vše se ostatně rozjelo jeho přičiněním: jak mohl předpokládat, že to, co se teď dostává na veřejnost, nevzbudí velký poprask, i pro něj!) Mohl by ten poprask, v němž se octl náš veřejný život, aspoň částečně zmírnit. Jenže jeho pozice v této věci je nepříjemně silná. A nějak se mi nechce věřit, že toho maximálně nezneužije.
