Marian Jurečka FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
V posledních letech byl Andrej Babiš neoddiskutovatelným způsobem, tj. volbami, hned nadvakrát odsunut od centra politické moci. Nejprve prohrál v říjnu 2021 celkem zřetelně volby do poslanecké sněmovny, rok a něco nato, v lednu 2023, pak velmi výrazně prezidentskou volbu. Formálně vzato tak skončilo jeho napoleonské období, Nové pořádky vyhlášené slovy „dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé (což je částečně i pluralis majestaticus), abychom udělali pořádek“. Na jeho počátku se lidé hromadně utěšovali nadějí, že polistopadový miliardář na rozdíl od svých předchůdců už nepotřebuje krást.
Doba se poněkud změnila. Naděje veřejnosti, jak to bývá, je dejme tomu poněkud otřesena. Vnitropolitická i zahraničně politická situace má daleko ke stabilitě, což „Novým pořádkům“ paradoxně mírně pomáhá, odpovědnost ponese nová garnitura. Zároveň je obtížné, aby se právě sesazení politici znovu chápali spasitelského vesla, spasitelskou důvěru v posledních letech celkem viditelně prošustrovali. Že by se jej mohli znovu zmocnit, je málo pravděpodobné (je tu spousta nových dosud nekompromitovaných vykupitelů). Avšak vzhledem k tomu, že během své vlády zakotvili jako zavedená síla v politice, v médiích, získali vazby na hospodářství, kde už byli ostatně zakořeněni v polistopadové době, dokážou i nadále svým politickým soupeřům pořádně škodit.
Jejich političtí soupeři jim situaci velmi ulehčili: svou bitvu o ztracené politické pozice zahájili bezpodmínečnou kapitulací. Vyvrcholilo to po šesti letech od propuknutí Velké protikorupční revoluce řečmi o tom, že nechtějí křičet o konci demokracie. Nic se neděje, demokracie jde dál. Na bojiště se vrátili pod praporem nechumelismu.
Situace po bitvě je tedy celkem přehledná: nic se nerozhodlo. Je zhruba jasné, kdo prohrál, z toho však vůbec neplyne, kdo je vítěz. Nejsou to nebo nebudou to nakonec náhodou ti samí, co právě prohráli?
Poučné je, že zdánlivě ukončená válka pokračuje. Jde o totéž jako v roce 2013: o boj s nestvůrou korupce, jemuž se tehdy postavil do čela Andrej Babiš. Dnes je pro začátek na paškále místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Pan Jurečka byl nespokojen s prací svého podřízeného, generálního ředitele Úřadu práce Viktora Najmona, a rozhodl se jej odvolat. Navrhl mu nejprve v osobním rozhovoru cosi jako smírné řešení: pan Najmon podá rezignaci, k rozchodu prý dojde mírumilovnou cestou, dostane slušné odstupné. Pan Najmon tvrdí, že tuto cestu odmítl, zároveň si celý rozhovor nahrál. Takto pořízený záznam se pak dostal na veřejnost v babišovské vlajkové lodi Mladá fronta DNES a dostal se do rukou Národní centrály proti organizovanému zločinu. Vypadá to, jako by v celé bitvě pan Najmon zafungoval jako whistleblower v ukázkové korupční aféře, s tím specifikem, že jako whistleblower bránil (dejme tomu také) sám sebe.
Nemohu se zbavit dojmu, že pan ministr si celou věc zavařil i sám. Příliš podlehl teoriím, které za pomoci novinářů z babišovských médií šířili v minulých letech někteří nikoli podřadní politici, co se dnes dostali do čelných politických pozic ve vládě i v parlamentu: nepochybovali a zjevně i dále nepochybují o tom, že není třeba při každé hlouposti křičet, že se nám hroutí demokracie. Nemusíme dělat žádné zásadní reformy.
Nepochybuji o tom, že to tenkrát myslili upřímně. Stejně nepochybuji o tom, že to nebyla a pořád ještě není ani trochu pravda. Jediné, co se ukázalo a ukazuje, je, že snaha o pytlíkování a „usmiřování“ problémů vede ke konfliktům daleko větším, než jaké si smiřovači chtěli ušetřit. Nežijeme v demokracii, která má tu a tam jakési drobné problémy. Žijeme v něčem, co se čím dál tím víc podobá studené občanské válce. Je to třeba řešit prostředky, které nám k tomu Ústava ČR a zákony zatím pořád ještě poskytují. Takže příklad: kdyby byl pan ministr Jurečka, který byl zjevně už delší dobu s výkonem pana Najmona silně nespokojen, pana Najmona jednoduše a rychle vyrazil, vedlo by to nepochybně k nepřehledným a rozsáhlým právním tahanicím. Ale ta situace by byla přesto od začátku o hodně přehlednější než ta, která se nyní za spolupráce pana Najmona, babišovských médií, ale vlastně i pana ministra Jurečky rozvinula. Nabízet ještě před konfliktem kompromisy, které navíc nemají valnou naději na úspěch, ale zato valnou naději na malér (tzv. „Antinapoleon“). je jen velmi málo produktivní.
Nedělejme si, prosím, iluze: to, v čem dnes žijme, je stále víc než nerozhodnutý zápas o demokracii jen zoufalý zápas o demokracii mírně řečeno víc než poničenou. Protivníci Nových pořádků (tj. jako já stoupenci toho, čemu já říkám polistopadová demokracie, kdežto pan Babiš a spol. „Doba, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“) mají nikoli drtivou, ale jen jakousi převahu v obou zákonodárných sborech a slušnou pozici v exekutivě. Přesto je pozice „Nových pořádků“ silná. Podařilo se jim udržet velmi silné pozice v mediích, a to nejrůznějších, nejen těch „babišovských“. Jak to vypadá v policii a v „justici“ (tak u nás často nazývají státní zastupitelství, ústava to zatím nedělá), raději ani nechci vědět.
Představte si tedy např. soudní proces na způsob toho, k němuž se možná právě schyluje: obžalobu zastupují (mimo jiné) větší či menší mediální whistlebloweři; k justici se počítá i to, čemu se dříve říkalo „prokurátoři“; a za porotu zaskočí hlas médií více či méně babišovských. Dá se z toho ještě uklohnit spravedlnost?
Uvidíme. V každém případě bychom se všichni – pokud nám záleží na demokracii v naší zemi, tj. na polistopadové demokracii, nedělejme si iluze, jiná neexistuje – tedy my všichni bychom se měli snažit: nedopusťme, aby se znovu opakoval ostudný rok 2013!
