Matka odebraných dětí Eva Michaláková FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Je to již sedm let, co se Eva Michaláková stala takřka naší národní hrdinkou. Když jí norský úřad pro ochranu dětí Barnevernet odebral její dvě děti, téměř všichni čeští politici hned věděli, že se musí za českou matku postavit. Prezident i ministerstvo zahraničí posílali norské vládě nóty. Na podporu Evy Michalákové vzniklo rozsáhlé hnutí a česká média ji prezentovala jako mučednici. Skoro to vypadalo, že Česko už brzy vyhlásí Norskému království válku.
S odstupem mnoha let se můžeme ohlédnout a nazřít, jaké trapné poťouchlosti propadla naše veřejnost, a zejména její extrémně populistické elity v politice i v médiích. Eva Michaláková totiž neuspěla u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Podle jeho včerejšího rozhodnutí postupovaly norské soudy v případu odebraných dětí podle zákona a zdůvodnily dostatečně, proč matka nesmí své syny vídat.
Případ, který začal před deseti lety, kdy norská sociální služba Michalákové děti odebrala, se pravděpodobně chýlí ke smutnému konci. Michaláková má před sebou v soudním systému evropské justice ještě poslední možný opravný prostředek, odvolání k Velkému senátu.
Není naším úkolem, abychom soudili Evu Michalákovou nebo norský sociální systém. Ale rozhodně je nutné nastavit zrcadlo našim domácím poměrům. Jak je vůbec možné, že naši společnost zachvátí tak infantilní hysterie a skoro všichni hned vědí, že české matce bylo v Norsku ublíženo? Jak to tak hned vědí, že pro české děti je nejlepší, aby zůstaly u matky? Kde se ta jistota vzala?
V pečlivém zkoumání informací to nebylo a být nemohlo. Tu železnou jistotu, že Norsko ubližuje české matce, jsme tu vzali jen a pouze z našeho dětinského nacionalismu. Naše vlastenecké srdce nám napovědělo, že dětem se nic špatného nedělo a že Barnevernet je hrozivá a zlá organizace. Kdyby se u nás rozneslo, že Barnevernet odebírá děti proto, aby je snědli norští ilumináti, tak by tomu třeba i polovina společnosti uvěřila.
Norské soudy nevynášejí své spisy do médií a my vlastně nevíme, co se v rodině Michalákových dělo. Víme jen to, že se případem zabývalo několik soudních instancí, jež spisy prošly, a vždy rozhodly proti matce. V těchto spisech tkví zásadní důvod, který podle Evropského soudu pro lidská práva ospravedlňuje v tomto případu postup Barnevernetu. Je přitom jisté, že ve spisech je něco dost hrozného, co napovídá, že dětem bylo ubližováno. Dnes šestnáctiletý starší syn mimochodem u evropského soudu sdělil, že se k matce vrátit nechce.
Nejde tu ale ani o to, že by Barnevernet nemohl dělat chyby. Je zde i čerstvý případ, kdy dal evropský soud nakonec za pravdu rodičům proti norské sociální službě. Nejde tudíž akceptovat vyjádření právní zástupkyně Evy Michalákové, že evropský soud jen přebírá hodnocení norských soudů, a tudíž jim asi nadržuje. Je to prostě spíše jen další indicie, že byl norský postup odůvodněný. Rodina, v níž děti žily, musela projít temnou historií, kterou neznáme a znát ani nemusíme. Nic nám do toho koneckonců není, pakliže si nevezmeme do hlavy, že máme za někým stát z kmenových důvodů a třeba i z těchto kmenových důvodů hájit čísi právo ubližovat vlastním dětem. Jenom proto, že je Čech nebo Češka. To je opravdu děsivá hloupost.
Na tomto případu je zcela skandální, jaké barbarské poměry u nás stále ještě panují. Norsko je velmi civilizovaná země, kde nemusíme mít vážnou starost o kvalitu tamního právního prostředí. Norským soudům bychom měli důvěřovat velmi podobně, jako důvěřujeme soudům českým. Tedy tak, že rozhodnutí soudu bereme vážně, byť se třeba i jeden soud může zmýlit. Víme ovšem, že celý justiční systém funguje, byť někdy klopotně, ale nakonec v převážné většině případů umožňuje průchod spravedlnosti.
Důvěra v instituce je základním předpokladem udržení demokracie, právního státu a svobodné společnosti. Norsko je naším spojencem a dobrým partnerem v mnoha oblastech. Zájem českých úřadů o české občany je správný. Ale za ty hysterické nóty, které jsme posílali do Osla, bychom se měli stydět.
