Případ sibiřského šamana, který se vydal do Moskvy vyhánět Putina a sebrali ho, vzbudil ve světě pozornost.
Jen pro připomenutí. Jednapadesátiletý Alexander Gabyšev se označuje za „válečného šamana“ a na konci své cesty do Moskvy chtěl porazit „Putina – démona“. Během své pouti pronášel projevy a přidala se k němu skupina společníků. Na internetu se stal proslulou postavou a zprávy o něm sledují sta tisíce lidí. Pouť skončila, když ho 19. září v noci zatklo komando, které přijelo dvěma mikrobusy. Úředníci Gabyševa sebrali a poslali na krátké psychiatrické vyšetření.
Tato záhadná postava, která ale jako by vypadla z historie ruských jurodivých, žije v Jakutsku, městě vzdáleném zhruba 5 000 kilometrů východně od Moskvy. Podle svých vlastních slov promoval na státní univerzitě v Jakutsku v oboru historie, ale pak se se rozhodl pro jinou kariéru a pracoval jako svářeč a zametač ulic a elektrikář. Před několika lety zemřela jeho žena a on říká, že to nesl tak těžce, že ho to dovedlo na hranici duševní nemoci. Přátelé ho vyzývali, aby podstoupil profesionální léčbu, ale on místo toho strávil tři roky v lese a nakonec si uvědomil, že by měl být válečným šamanem.
Jeho první sdělení ohledně zápasu s Putinem zněla skutečně bojovně: „Narodil jsem se, abych bojoval – znám všechna bojová umění. Tohle nebude jen hodinová bitva; bude to trvat celý den. A když někdo bojuje celý den, povstane celé Rusko. Za mnou jsou miliony očí a uší.“
V létě se začal vyjadřovat mírněji: „Jdu, abych z Putina vyhnal démona. Z hlavy mu nespadne jediný vlas. Nemám právo způsobovat fyzické utrpení – to je hřích. Jde o jeho odstranění od moci, bez násilí. Násilí je zakázáno, dokonce i proti démonovi.“
Dne 20. září místní ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že Gabyšev byl převezen do neuropsychiatrické nemocnice, aby podstoupil „odborné vyšetření“. „V případě, že u pacienta budou zjištěny jakékoli abnormality, jsme připraveni poskytnout odpovídající lékařskou pomoc. V případě potřeby by mohly být zapojeny sociální služby, “uvedli zdravotníci v tiskové zprávě. Podle některých zpráva šaman psychiatrická vyšetření odmítá. Údajně byl ostatně prohlášen za zdravého a bude čelit trestnímu řízení. Do té doby zůstává na místě a pochod na Moskvu se zatím zastavil.
Mnoho lidí si možná myslí, že by na psychiatrii patřili všichni šamani, ale rozhodně by důvodem nemělo být, že jsou proti Putinovi. To naopak ukazuje, že je dotyčný šaman ve skutečnosti zcela normální.
Psychiatrizace není v Rusku nic nového
Psychiatrizace odpůrců Kremlu ale není nic nového, má desítky let trvající tradici. Jsi proti sovětskému zřízení a jeho idejím? Pak jsi zřejmě duševně nemocný, jinak se to vysvětlit nedá. Tak by se dal asi shrnout základní přístup, jaký měl komunistický režim v SSSR ke svým odpůrcům. Společnost je přece řízena na základě vědeckého světového názoru a objektivních fakt. Kdo popírá objektivní fakta, není s ním nejspíš něco v pořádku.
V lidských dějinách to byl běžný přístup. Za objektivní fakta se označovalo to, co za ně považovala momentálně vládnoucí elita. Pokud byla její vláda podložena nějakou ideologií, jevili se odpůrci jako blázni, kteří to nemají v hlavě v pořádku, nebo se tak režim choval. Nemusel pak nikde vysvětlovat, proč vězní své odpůrce. On je přece jenom léčí. A navíc, kdo by chtěl hájit duševně nemocné lidi? To není tak vznešené jako stát na straně nějakých vězňů svědomí.
Politické zneužívání psychiatrie znamená zneužívání psychiatrické diagnostiky, hospitalizace a léčby za účelem bránění základním lidským právům určitých skupin a jednotlivců ve společnosti. Do psychiatrických zařízení se tak lidé posílají nikoli kvůli skutečné nemoci, ale kvůli svým politickým názorům. Někdy se také používá pojem „represivní psychiatrie“. Svým poddaným režim popsal disidentské hnutí jako psychiatrický problém.
Zneužíváním tohoto typu byl Sovětský svaz proslulý, ale docházelo k němu také v dalších zemích východního bloku, v Rumunsku, Maďarsku, Československu a Jugoslávii. V Sovětském svazu byli disidenti často uvězněni na psychiatrických odděleních běžně ironicky nazývaných psichušky. První takovou psichuškou byla Psychiatrická vězeňská nemocnice ve městě Kazaň. V roce 1939 byla na příkaz vedoucího NKVD Lavrentije Beriji podřízena této organizaci státní policie: První, kdo nařídil použití psychiatrie jako nástroje represe, byl generální prokurátor Andrej Vyšinskyj.
Po dvou liniích
Od poloviny 70. až do 90. let se péče o duševní zdraví v SSSR odehrávalo ve dvou liniích. Jednou byl systém trestní psychiatrie. Ten přímo sloužil úřadům a těm, kteří byli u moci, a vedl jej Moskevský Institut forenzní psychiatrie. Druhý systém byl tvořen elitními psychoterapeuticky orientovanými klinikami. V jeho čele stál Leningradský psychoneurologický institut pojmenovaný na památku Vladimíra Bechtěreva.
Stovky nemocnic v zemi kombinovaly prvky obou systémů. Pokud byl pak někdo duševně nemocný, poslali ho do psychiatrických léčeben a tam ho zadrželi, dokud nezemřel. Pokud jeho duševní zdraví bylo nejisté, ale nebyl stále v pořádku, byl poslán do pracovního tábora nebo byl zastřelen. Kdyby šlo o nějaké politické delikty proti režimu, byli takoví lidé trestně stíháni. Jenomže tam se narazilo na problém, že mnozí při té příležitosti pronášeli protisovětské projevy, takže bylo lepší je psychiatricky vyšetřit a prohlásit je za šílené.
Ve dnech 10. až 15. října 1951 se uskutečnilo „Společné zasedání“ Akademie lékařských věd SSSR a správní rady Všesvazové neurologické a psychiatrické asociace, kde byli někteří přední vědci obviněni z praktikování „antipavlovovské, antimarxistické, idealistické a reakční“ vědy. Obvinění připustili údajnou chybnost svých názorů, ale nebylo jim to nic platné. Ačkoliv slíbili, že se budou řídit „Pavlovovskými“ naukami, nestačilo to. V závěrečné řeči Snežněvský, hlavní autor zprávy zasedání, uvedl, že obvinění psychiatři nadále zůstávají na starých antipavlovovských pozicíc a „pilně uctívají zdroje americké pseudovědy“. Následně byli propuštěni ze svých pozic a někteří z nich byli uvězněni a mučeni. Pseudověda mohla začít řádit.
Rozhodnutí z roku 1950 udělit monopol nad psychiatrií pavlovovské škole Sněžněvského bylo jedním z klíčových faktorů vzniku politické psychiatrie. Sovětští doktoři pod záštitou Sněžnevského vymysleli „Pavlovovu teorii schizofrenie“ a tuto diagnostickou kategorii stále více uplatňovali u politických disidentů.
Stagnující schizofrenie
Vymyslela se nová diagnóza „stagnující schizofrenie“. Pro některé psychiatry, kteří samozřejmě nebyli hloupí a tušili, jak se věci mají, to mohl být nástroj jak uklidnit své svědomí. Někteří se ale řídili směrnicemi komunistické strany a KGB a dobře věděli, co je cílem přidělování této nálepky. Někteří možná uvěřili tomu, že pokud někdo ohrožuje sebe i vlastní rodinu kvůli nějakým myšlenkám, není zřejmě v pořádku. Když vezmeme v úvahu symptomy, vešel by se nakonec do této diagnózy každý, kdo ještě nepřestal v zemi myslet a cítit: pesimismus, špatná sociální adaptace, konflikt s autoritami.
V psychiatrickém pronásledování se pokračovalo i v době jisté politické oblevy. Nikita Chruščov prohlásil v roce 1959: „Zločin je odchylka od obecně uznávaných standardů chování často způsobených duševními poruchami.“
Celkem se počet pronásledovaných těžko odhaduje, protože archivy klinik jsou často nedostupné, ale podle odhadu mohlo být v psychiatrických zařízeních umístěno až dvacet tisíc lidí, odpůrců režimu.
Obětí tohoto diagnostikování chorobou, kterou vymyslel doktor Sněžněvský, byly tisíce lidí. Můžeme jmenovat aspoň jednu. Je jí Natalie Gorbaněvská (1936 – 2013), jedna z těch osmi odvážných, kteří protestovali na Rudém náměstí proti invazi varšavského paktu do Československa. V prosinci 1969 byla zatčena a v červenci následujícího roku postavena před soud, shledána vinnou z přestupků podle článku 190-1 trestního zákoníku RSFSR, spáchaných ve stavu nezdravé mysli. Byla odsouzena k časově neurčenému pobytu psychiatrické léčebně v Kazani, kde ji léčili z neexistující „stagnující schizofrenie“. Propustili ji v únoru 1972. V roce 1975 odešla do exilu do Francie, kde se nechala psychiatricky vyšetřit, načež se samozřejmě ukázalo, že je úplně normální.
Dalším případem psychiatrizovaného disidenta byl Vladimir Bukovský (* 1942). Už když mu bylo 19, napsal kritiku komunistického svazu mládeže Komsomol. Bukovsky vykreslil SSSR jako „ilegální společnost“, která čelí akutní ideologické krizi. Na podzim 1961 ho kvůli tomu vyhodili z univerzity. Dne 1. června 1963 byl zatčen a odsouzen kvůli „šílenství“ podle článku 70.1 („Protisovětské agitace a propaganda“) trestního zákona RSFSR. Ta agitace spočívala v šíření fotokopií knihy Nová třída od Milovana Djilase. Bukovsky byl vyšetřen sovětskými psychiatry, prohlášen za duševně nemocného („schizofrenie“) a poslán k léčbě ve do Speciální psychiatrické léčebny v Leningradu, kde zůstal téměř dva roky, až do února 1965.
Protože ve svých disidentských aktivitách neustával, následovaly další represe. V roce 1971 propašoval na Západ dokument o zneužívání psychiatrie v SSSR a jeho obsah vzbudil pozornost u kapacit světové psychiatrie. Nakonec v roce 1983 sovětští psychiatři raději sami opustili Světovou psychiatrickou asociaci, aby nedošlo k jejich trapnému vyloučení. Předtím byl ovšem Bukovský zatčen a uvězněn.
Ve vězení nicméně nelenil a s psychiatrem Semjonem Gluzmanem sepsali manuál pro disidenty jak se postupovat, aby nemohli být postiženi psychiatrickou diagnózou. V roce 1976 ho vyměnili za Louise Corvalána, šéfa chilské komunistické strany a dostal se do exilu na Západ. Disident Vadim Delaunay napsal při té příležitosti epigram, kde se říkalo: „Vyměnili chuligána za Louise Corvalána. Za jakou kurvu bychom mohli vyměnit Brežněva?“
To jsou jen případy nejznámějších obětí, ale jsou tu tisíce neznámých disidentů, kteří byli postiženi stejně.
Dnes to pokračuje
Praxe pokračovala dále za Leonida Brežněva (kdy KGB vedl Jurij Andropov, nakrátko jeho nástupce jako šéf strany). A jak je patrné, všechno pokračuje i dnes za represivního režimu Vladimira Putina.
V roce 2007 Alexander Dugin, profesor na Moskevské státní univerzitě a poradce mluvčího Státní dumy Sergeje Naryškyna, prohlásil o odpůrcích Putinovy politiky že jsou duševně nemocní. „Už nejsou odpůrci Putinovy politiky, a pokud ano, jsou duševně nemocní a měli by být zasláni na profylaktické zdravotní vyšetření.
V roce 2012 psychiatrička Dilja Jenikejevová v rozporu lékařskou etikou zveřejnila diagnózu histrionické poruchy osobnosti, kterou v nepřítomnosti přidělila Kseniji Sobčakové, příslušnici politické opozice a uvedla, že Sobčaková je pro společnost škodlivá.
Na webu npar.ru rozcupoval toto diagnostikování psychiatr Jurij Savenko: „Autorka, prof. Dilja Jenikejeva, je také autorkou 126 knih o sexologii, psychologii atd., Doslova se utápí z nadměrných pocitů. Veřejně hodnotí a stigmatizuje odchylku charakteru známé osobnosti, moralizuje, ponižuje a všemi možnými způsoby znehodnocuje: ‚Ksenia Sobčaková je bez talentu, nedokáže proniknout k podstatě, má základní znalosti, vyznačuje se povrchními soudy‘, je ‚lehká, ‚neatraktivní, notoricky známá‘. ‚Nenávidí krásné a úspěšné ženy.‘ ‚V lednu 2010 jsem napsala, že měla hysterickou poruchu osobnosti.‘ ‚Slova vulgární a Ksenia Sobčaková se stala téměř synonymy‘.“
Případ sibiřského šamana, který se vydal do Moskvy vyhánět Putina a místo toho skončil na policii a hrozilo mu psychiatrické vyšetření, je tedy jen kapičkou v oceánu kremelské psychoreprese. Možná je Gajdyšev blázen, ale pokud ano, tak ne proto, že chce z Putina vyhánět démona. To je s ohledem na stav současného Ruska celkem racionální chování a zatím se nezdá, že by nešamanské praktiky byly o moc úspěšnější. Proč neposlali na psychiatrické vyšetření ty popy, co vylévaly z letadla nad městem svěcenou vodu, aby zachránili všeobecnou morálku? Nebo ty čarodějnice, co se sešly v Moskvě, aby svolávaly naopak na Putina energetické síly, aby mohl zdárně pokračovat? Když se blázní pro Putina, je to zřejmě normální.
Přitom pokud někdo není normální, tak jsou to představitelé moci a ti, kteří s ní na potlačování normálního myšlení a jednání spolupracují.
(Zdroje: npar.ru, en.wikipedia.org, Meduza.io)
