Nespokojení občané, kteří se nechtějí smířit s nepřípustným jednáním Miloše Zemana a Andreje Babiše, začínají čím dál víc dávat svou nevoli najevo. Tento týden dorazil do prezidentské kanceláře další dopis, kterým chtějí občané ukázat, že jim není budoucnost naší země jedno. Paní Lenka Kozáková, která deníku FORUM 24 svůj list poskytla, si sice nedělá iluze, že by hlava státu četla její dopis osobně, nebo že by dokonce dostala odpověď, ale bere svůj počin jako povinnost.

Celý text dopisu (bez redakčních úprav):

Vážený pane prezidente,

dovolte mi, abych na úvod svého dopisu použila citaci závěrečné části dopisu Václava Havla prezidentu doktoru Gustávu Husákovi z roku 1975.

        „V Češích a Slovácích – tak jako v každém národě – žijí paralelně nejrozmanitější předpoklady: měli jsme, máme a budeme mít hrdiny, stejně jako jsme měli, máme a budeme mít udavače a zrádce. Jsme schopni rozvinout svou tvořivost a fantazii, duchovně a mravně se vzepnout k nečekaným činům, bojovat za svou pravdu a obětovat se pro druhé, ale právě tak jsme schopni propadnout totální lhostejnosti, nezajímat se o nic než o své břicho a navzájem si jen podrážet nohy. A i když lidské duše nejsou žádné půllitry, do nichž může kdokoli nalít cokoli (tato arogantní představa o lidu se často vyskytuje v oficiálních projevech v podobě té strašné fráze, že „nám“ – to jest vládě – je to či ono „zanášeno do hlav lidí“), přesto přeci jen velice záleží na vůdcích, které z těch všech protichůdných dispozic, jež ve společnosti dřímají, budou mobilizovány, kterým z těch potencialit se dá příležitost k uplatnění a které budou naopak potlačeny. Zatím je systematicky aktivizováno a rozvíjeno to nejhorší v nás – sobectví, pokrytectví, lhostejnost, zbabělost, strach, rezignace, touha osobně ze všeho vyklouznout bez ohledu na obecné následky.

Přitom i dnešní státní vedení má možnost působit svou politikou na společnost tak, aby nebyla dávána příležitost tomu horšímu, ale tomu lepšímu v nás.“

Pane prezidente, je 28. března 2017. Nedávno začal pátý rok Vašeho působení jako českého prezidenta. V devadesátých letech minulého století by mne ani na chvíli nenapadlo, že i dnes budou slova Václava Havla určená doktoru Gustávu Husákovi znít tak aktuálně.

Podle psychologů existují tři stádia vývoje osobnosti. Za první stadium je označováno stadium oběti. Toto stadium je charakterizováno postojem, že člověku se věci dějí, on sám není režisérem svého života, nemá na okolní svět žádný vliv a také žádnou odpovědnost. U malých dětí je toto stadium přirozené. Bohužel však i řada dospělých natrvalo zakotví v tomto období. Někteří dospělí lidé během svého života dospějí do druhého vývojového stadia – stadia tvůrců. Tito lidé se cítí být plně odpovědní za své činy, charakteristické je pro ně přesvědčení, že oni jsou strůjci svého života, že mohou ovlivnit svůj život a tím změnit svět kolem sebe. Třetí stadium je cílem mnoha duchovních tradic. Je to fáze přitakání životu, charakterizovaná opuštěním světa kauzality    a hodnocení, člověk v tomto stadiu nechává život plynout, ale přitom jej neopouští přesvědčení, že on sám je za svůj život odpovědný a do jisté míry je odpovědný za celý svět.

Domnívám se, že podobnými vývojovými stadii procházejí i celé společnosti. Již delší dobu mi připadá, že česká společnost (nebo alespoň její velká část) dlouhodobě uvízla v prvním vývojovém stadiu. Máme neustálou tendenci stavět se do role oběti. Tento postoj je charakterizován mnoha společenskými paradigmaty: v roce 1938 nás zradily velmoci, my jsme se Hitlerově invazi nemohli sami bránit, v poválečných letech bylo stejně všechno dohodnuto, rozhodla o nás Jalta, nemohlo to skončit jinak než komunistickým pučem, v roce 1968 nám Západ také nepomohl, nyní nám ubližuje Evropská unie. Ta představa pronásledovaného a obětovaného národa se stala jakýmsi českým mýtem, předávaným z generace na generaci. V případě, že někdo vyzve tento mýtus na souboj, narazí na tuhý odpor velké části české veřejnosti.

Těžko očekávat, že budeme mít v současnosti úctu k právu, k soukromému vlastnictví a k hledání pravdy, pokud nejsme ochotni a schopni připustit si, že za to, co se dělo v nedávné minulosti, neseme zodpovědnost. Byli to naši občané, kteří v padesátých letech poměrně masivně podporovali zrůdný totalitní režim. Byli to naši lidé, kteří likvidovali své politické odpůrce, kteří budovali pracovní lágry, mučili vězně, vstupovali do Lidových milic, spolupracovali s StB, donášeli, starali se jen o svůj prospěch.

Bohužel, musím konstatovat, že Vy, pane prezidente, nejen že jste nevyrazil bojovat s drakem našich předsudků, ale Vy naopak onoho pomyslného draka živíte a dokonce mu předhazujete oběti. Myslím si, že jste Vaším, pro mne zcela nepochopitelným důrazem na nacionalistickou strunu, dvořením se východním totalitním režimům, oživováním mýtu    panslavismu a pěstováním tohoto českého syndromu vypustil pomyslného spícího džina z lahve. Pokud jste to udělal nevědomky, je to smutné. Pokud je Vaším skutečným záměrem apelovat na nejprimitivnější etáže našeho společenského vědomí, je to krajně nezodpovědné.

Jako červená nit se táhne Vaší aktivní reálnou politikou snaha zavděčit se určité skupině voličů urážkami schopných a vzdělaných lidí, kteří jsou v jiných zemích tmelem zdravé a prosperující společnosti. Zde dobře posloužil šlechtický původ Karla Schwarzenberga a později například intelektuální kvality Ferdinanda Peroutky, profesora Putny, kardinála Vlka a dalších.  Tato zášť a odpor vůči vzdělaným a kultivovaným lidem, kterým se dříve (když to ještě nebylo  nadávkou) smělo říkat elity, mají v Čechách velmi dlouhou tradici. Často jsou tyto emoce maskovány líbivými slovy o sociálním smíru a rovnosti, ale pod vznešenou fasádou se mnohdy   neskrývá nic jiného než obyčejná závist vůči sousedovi, který je nadanější, schopnější, nebo dokonce bohatší než já.

Připadá mi, že svým působením ženete naši společnost do infantilní regrese, do světa malých nezodpovědných spratků, vyhlížejících s nadějí silného vůdce, který je ochrání za cenu ztráty osobní svobody a důstojnosti a nabídne jim chléb a hry. Přivádíte nás do světa, kde už jsme jednou byli. V tom světě se toleruje pouze jeden názor, neexistuje svoboda projevu, slábne odpovědnost jedince, existuje princip kolektivní viny, mizí jakýkoli přesah a život se redukuje na pouhý konzum a přežívání.

Do tohoto světa se bohužel velmi dobře hodí lidé typu Andreje Babiše, kterému jste výkonem své funkce skvěle připravil půdu pro úspěch jeho hnutí a kterého jste se několikrát veřejně zastal, když čelil podezření z nečistého podnikání. Nevím, zda si uvědomujete, jakým nebezpečím pro Českou republiku jsou lidé, kteří svým konáním opakovaně dokazují, že nevěří v demokracii, a svou rétorikou („parlament je žvanírna“) připomínají nechvalně proslulé evropské vůdce třicátých let minulého století.

Je to mnohdy nepříjemný pohled na české dějiny, když přijmeme odpovědnost za naše vlastní konání. Ale pokud to nedokážeme, bude srdce Evropy dál obývat zakomplexovaná společnost, která může být časem nebezpečná sobě i svému okolí. Vy, pane prezidente, nejen že jste toto zřejmě nikdy nepochopil, ale naopak jste všechny komplexy české společnosti obratně zneužil ve své předvolební kampani a ve svém prezidentském působení. Poslední necelý rok Vašeho prezidentování asi již nelze čekat, že naše společnost sejme brýle předsudků a pohlédne do odkrytého zrcadla vlastní minulosti.

Václav Havel i Tomáš Garrigue Masaryk tuto nelehkou cestu nabízeli. Nabízeli cestu, na níž bychom snad mohli sloučit dva zdánlivě protichůdné aspekty české společnosti. Cestu, na níž bychom dokázali přijmout, že o nás cosi nevypovídají jen Hašek, Hrabal a Nezval, ale i Seifert, Kafka, Kundera, Gruša a Čapek. Cestu, na které bychom dokázali pojmenovat, co je naší silnou stránkou a co naopak naší slabinou. Cestu, na níž bychom si konečně přestali lhát  o vlastní minulosti. Snad bychom pak v sobě probudili onoho spícího Masarykova a Čapkova hrdinu věřícího v důstojnost a jedinečnost každého člověka.

Lenka Kozáková