Vláda je schopná přesvědčit lidi, jak jim zvyšování přikázané minimální mzdy pomůže. Aktuální rozsáhlá ekonomická studie však ukazuje opak.
V české společnosti je stále ještě rozšířená pochybná představa, že vynucená minimální mzda hodně lidem pomůže. Proto dnes vláda neměla žádný problém zvýšit, s účinností od ledna, minimální mzdu z 11 000 korun na nestoudných 12 200 korun, což už je mzda, kterou oficiálně dosud neberou jednotky procent Čechů.
Část z nich se tak může těšit na přesun části své mzdy z ilegality do legality a tím pádem mimo jiné i na vyšší důchody v budoucnu, ale část z nich se může „těšit“ na propouštění. Hrozí nám tak pravděpodobně zatím největší propouštění (v soukromém sektoru) v dějinách České republiky způsobené vládou. Štěstí pro vládu však je, že zčásti zůstane skryto za oparem nízké aktuální míry nezaměstnanosti.
Uvedený negativní dopad je logický a byl navíc ekonomy potvrzen mimo jiné v aktuální rozsáhlé studii Washingtonské univerzity. Zkoumáno bylo město Seattle, které bylo zadavatelem (objednatelem) výzkumu. Není přitom žádný důvod, proč by byly výsledky nepřenosné na Českou republiku. Sobotkova vláda je však evidentně nezná.
Stávající vláda nemá při zvyšování minimální mzdy žádné zábrany. Neházejme přitom vinu jen na sociální demokraty. V koaliční smlouvě se na jejím zvyšování bez problému dohodly všechny tři koaliční strany (kromě ČSSD tedy i ANO a lidovci) a také se jim to dařilo bez problému prosazovat.
Ještě úřednická Rusnokova vláda ji zvýšila z osmi tisíc na 8500 korun. Sobotkova vláda se pak utrhla ze řetězu a jistě také pod vlivem rostoucí ekonomiky a klesající míry nezaměstnanosti se nechala ukolébat a minimální mzdu postupně zvýšila až na 12 200 korun. Někdy dokonce postupovala rychleji, než bylo dojednáno. Ani tentokrát nebylo až do dnešního rozhodnutí předvídatelné, o kolik se mzda zvýší. Jediné, co je přitom pro firmy i živnostníky ještě horší než zvýšení povinné minimální mzdy, je nečekané zvýšení minimální mzdy.
Inflace jsme se v posledních letech ani přes urputnou snahu ČNB téměř nedočkali, takže můžeme říci, že vláda zvýšila reálnou minimální mzdu o nějakých 40 %. To musí být i pro umírněné zastánce minimální mzdy nebezpečným zahráváním si s ekonomikou a zejména pak s trhem práce (protože firmy si na rozdíl od zaměstnanců a živnostníků s vynuceným propouštěním přece jen celkem poradí).
Nejčastějším argumentem lidí i vlády pro takové experimenty je, že tak budou chlebodárci donuceni svým zaměstnancům nedávat peníze „na ruku“, nýbrž oficiálně typicky na bankovní účet. Tím se zvýší i daně a odvody. Vydělá tak na tom stát, ale i zaměstnanci. Ti totiž často nemyslí na své budoucí důchody. Když tedy berou ilegálně „na ruku“ část mzdy, nebývají její součástí peníze, které by si pak zaměstnanec uložil do investic, jimiž by se zajišťoval na důchod. Naproti tomu u přiznané výplaty jde vždycky zároveň vysoký odvod do penzijního systému.
Jenže zmíněný argument je falešný. Chcete-li zajistit všem zaměstnancům dostatečné důchody, stačí zvýšit minimální odvody, aniž byste museli zvyšovat mzdu. Poctivé zaměstnavatele, kteří by jinak museli propouštět, tak přece poškodíte o poznání méně.
Nejhorší je, že se společně s minimální mzdou zvyšují i jakési „minimální mzdové tabulky“ pro jednotlivé skupiny zaměstnanců. Vláda za celé volební období příliš nezvýšila minimální mzdové tarify pouze lidem se zdravotním postižením. Odůvodňuje to kouzelně. Obává se totiž, že by tito lidé jinak přišli o práci. Jak je možné, že si vláda problém minimální mzdy uvědomuje pouze v případě zdravotně postižených?
Kromě propouštění čeká republiku logicky rovněž tlak na veřejné rozpočty (na mzdové prostředky). V neposlední řadě rostoucí minimální mzda pochopitelně demotivuje zaměstnance od zvyšování kvalifikace. Když sledují, jak jim jejich méně kvalifikovaní kolegové šlapou mzdově na paty, nevidí zkrátka v získávání nových dovedností a rozšiřování znalostí smysl.
