Greta Thunberg na tiskové konferenci u příležitosti svého vystoupení v Evropském parlamentu 16. dubna 2019 FOTO: Evropská unie
FOTO: Evropská unie
Tento článek píšu pro ty ze svých přátel, kteří nás konzervativce – někdy žertem, jindy ale naprosto vážně – vnímají jako nepřátele planety. Nechci tu rozebírat, do jaké míry je taková nálepka zasloužená nebo kdo za to může. Nechci znovu vyjmenovávat ekologické úspěchy pravice ani připomínat, že britští konzervativci zůstávají jednou z nejpozoruhodnějších zelených stran vůbec. Soustřeďme se tedy na to nejpodstatnější: Jaké jsou silné stránky konzervativního přístupu k životnímu prostředí a jak se můžeme společně zasadit o to, co bez výjimky všichni chceme, i když se lišíme v názorech, jakou cestou toho nejlépe dosáhnout?
Není sporu o tom, že i když se nám žije stále lépe, naše země zbytečně trpí bezohledným vyčerpáváním krajiny a tvrdě platí za řadu chybných rozhodnutí (kolektivizace atd.). Na globální úrovni zas čelíme klimatickým změnám, které nám mohou ekonomicky i bezpečnostně pořádně „zatopit“. Lidé po politicích po právu požadují řešení. Zároveň si troufám vsadit na to, že ačkoli je téma životního prostředí stále palčivější, většina z nás se nechce vzdát výhod moderního života. Místo revoluce bychom uvítali spíše podstatné změny priorit a společné přesvědčení, že se chováme odpovědně. Toho můžeme docílit jen díky udržitelnému ekonomickému rozvoji podle jasných pravidel, aby se příroda mohla přirozeně obnovovat a aby budoucí generace dostaly minimálně stejné šance, jako máme my. A to je bytostně konzervativní koncept. Hledejme proto řešení na půdorysu odpovědné antropocentrické politiky, která bere vážně existenciální strach z ekosystémové krize, ale také věří v sílu toho, co se už tolikrát osvědčilo – evoluce a pokroku.
Konzervativci v zelené politice často nechtějí používat konkrétní nálepku, ale spíše pragmaticky hledat společné zájmy mezi jednotlivými variantami uvažování o přírodě. Jako mimořádně inspirativní vnímám optimističtější přístupy, které přijímají kulturní krajinu jako výchozí stav přírody v obydlených částech Země, nerezignují na liberalismus a tržní logiku a sázejí na to, že ekologické problémy je možné řešit pomocí vědy a technologií, i když to třeba není jednoduché. Environmentální problémy jsou totiž kritické, ale řešitelné. Většina temných předpovědí minulosti se naštěstí nenaplnila a ukazuje se, že velkou část klimatických výzev můžeme zvládnout pomocí adaptace a technologických inovací. Pragmatická, optimistická, eko-modernistická zelená politika proto věří, že budoucnost životního prostředí je v našich rukou; že naši infrastrukturu, výrobu nebo zemědělství lze úspěšně skloubit s přirozenými procesy a integrovat je do okolního prostředí tak, aby výsledek byl udržitelný, nebo dokonce všestranně výhodný. Na jakých principech bychom takovou politiku měli postavit?
Věříme, že příroda je víc než jen uhlík
Velká část zeleného diskursu dnes o ekosystémech uvažuje paradoxně černobíle, a to výlučně nebo primárně v souvislosti s koloběhem uhlíku v přírodě. „Ekvivalent CO2“ se tak stává univerzální měnou a konečným soudem, co je dobré a co škodí. Omezení uhlíkových emisí je pak nezpochybnitelným cílem politiky, s jejíž pomocí zachráníme život na Zemi. Když se nedávno autor známého populárně-vědeckého blogu Scott Alexander zamýšlel nad tím, co že se to stalo s environmentalismem 80. a 90. let, vystihl to zcela přesně: „Kdykoli dnes slyším o deštných pralesech, tak je to jen nějaká drobná poznámka v příběhu o globálním oteplování, kde deštné pralesy slouží jako zásobárna uhlíku. Kdykoli slyším o skládkách a recyklování, tak jen v kontextu toho, že spalování odpadů uvolňuje uhlík. Je to jako nějaký primitivní barterový systém. Cože, z velryb se nedá udělat sklad uhlíku? Pryč s nimi!“
Příroda a klimatické změny jsou však mnohem komplexnější. Nestojí na jednom čísle, nepůsobí všude na světě stejně a nevyžadují právě jednu reakci, jak připomíná Michael Shellenberger, dřívější zelený radikál a dnes autor techno-optimistických bestsellerů Break Through a Apocalypse Never: „Znamená pro nás globální oteplování, že a) všichni zemřeme, b) budeme pěstovat větší a chutnější rajčata, c) lidstvo se vrátí do jeskyní, d) jsme potrestáni za naše hříchy proti Přírodě, e) potřebujeme lepší žárovky a hybridní auta, f) musíme se sjednotit kolem vize čisté energie, g) konečně můžeme postavit všechny ty atomové elektrárny, které jsme vždycky chtěli, h) potřebujeme systém obchodování s emisními povolenkami, i) musíme se připravit na nejhorší, ale doufat, že to dobře dopadne, j) apokalypsa se blíží, k) nic z uvedeného, nebo l) vše uvedené?“[1] Jestli chceme vyřešit environmentální problémy, udělat maximum pro životní prostředí, ochránit co nejvíce lidí a vybudovat pro ně potřebnou adaptační infrastrukturu, budeme potřebovat především rozvoj technologií. Pokud však ekonomiku zadusíme omezováním emisí, nebudeme na tento pokrok mít peníze, jak trefně připomíná klimatolog Radan Huth.[2] Naším cílem by proto měla být vyvážená environmentální politika, jež bude pamatovat na rozvoj a nepustí se bezhlavě do scénáře, který nás v dlouhodobém horizontu ohrozí víc než klimatické změny samotné.
Když pro samý uhlík nevidíme přírodu, kterou tvoří, sklouzáváme snadno k politice gest, která mají marketingový potenciál, ale reálně přinášejí jen nepatrný užitek. Často skloňovaným příkladem jsou stále populárnější elektromobily, které jsou ve srovnání se staršími auty šetrnější k přírodě jen tehdy, pokud se napájejí v zemi, která má energetický mix ideálně poskládaný z dostatečně čistých zdrojů, a i v tomto případě trvá minimálně vyšší desítky tisíc najetých kilometrů, než se auto začne vyplácet, vzhledem k větší náročnosti výroby jeho baterie ve srovnání se „špinavým“ vozem s benzinovým motorem. Potud všechno v pořádku. Problém však je v tom, že auta na baterii této mety často vůbec nedosáhnou, když typicky slouží jako druhé vozidlo do rodiny na krátké pojížďky po městě. Řešení samozřejmě není rezignovat na elektromobilitu, ale pracovat s ní s ohledem na kontext a nezakazovat zbrkle ostatní varianty, dokud budou v konečném součtu dávat smysl. Podobný problém jsou nákupní tašky: Ta bavlněná je sice biologicky lépe odbouratelná než plastová, ale její výroba je stokrát náročnější – pokud nám tedy jde o ušetřenou energii, půdu a vodu, taška se nám začne vyplácet až po roce nákupů, pokud chodíme nakupovat dvakrát týdně. Kolik bavlněných tašek za rok ještě bude sloužit? A nepřineseme si v té tašce během roku pár balíčků sáčků na odpad navíc, když už nemůžeme recyklovat plastovou tašku? V součtu na tom tedy nejsme lépe.
Doporučujeme číst, psát a počítat
Tyto příklady jsou záměrně provokativní, ale hlavní poselství je jasné – symbolické kroky mají jen symbolický vliv a nepromyšlené kroky mohou v součtu dokonce škodit. Pokud tedy chceme opravdu zlepšit životní prostředí, musíme především dobře počítat, kde se naše snahy nejvíce vyplatí. Osmdesát osm procent českého území dnes slouží jako produkční půda, kterou obhospodařují lesnické a zemědělské společnosti, nejčastěji velké korporace. „Ty společně se správci vodohospodářské soustavy nesou největší výkonnou odpovědnost za to, jak naše krajina vypadá, jak se vyvíjí a jak si plní své ekosystémové funkce,“ píší autoři projektu KlimatickaZmena.cz z AV ČR. K těm je přitom současný stát mimořádně benevolentní. Jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme pro krajinu a pro kvalitu vlastního života udělat, je proto pracovat na lepších, přísnějších pravidlech v oblastech, které mají největší systémový vliv – zemědělství, doprava nebo infrastruktura. Tady musíme začít, ne u zákazu brček.
Počítání se konzervativci nevzdávají ani jinde. Často by třeba rádi podpořili velkou část energetických scénářů, které jsou na stole, pokud bychom ovšem měli neomezený (nejen finanční) kapitál, díky němuž bychom si je v této chvíli mohli dovolit. Proto dávají přednost tomu, abychom některých cílů dosáhli raději postupně a později, ale zato s přesnějšími informacemi, větší jistotou ohledně výsledků a mnohem levněji. To znamená neustále se ptát: Kolik to bude stát? Můžeme si tento scénář dovolit hned, nebo bude lepší deset let podporovat vývoj, aby byla technologie více konkurenceschopná? Typickým příkladem je čistá a bezpečná energie z jádra, které se lidstvo zcela jistě vzdává příliš brzy. Ačkoli výhody alternativ jednou převáží, nebude to zítra, takže vypínat jaderné elektrárny už teď je jednoduše předčasné. Stejně tak v tuto chvíli může být správné postavit někde novou elektrárnu na zemní plyn, která sice vypouští do vzduchu určité množství CO2, ale dodává výrazně levnější energii, vyžaduje méně náročnou infrastrukturu a spotřebuje pro svůj provoz nesrovnatelně méně půdy než „čistá“ řešení na stávajícím stupni vývoje.
Zvažování přínosů a nákladů a uvažování v kontextu je pro úspěch zelené politiky klíčové. Pokud zneužijeme často skloňovanou metaforu, konzervativní řešení environmentálních problémů není jednoduše „sázet stromy“, ale „sázet takové stromy, které mají šanci na přežití v daném místě, nejsou invazivní druh, jsou relativně odolné, mají velkou šanci adaptovat se na předpokládaný vývoj klimatu a v neposlední řadě nezpůsobí alergickou katastrofu ve svém okolí, jakmile začnou kvést“. Začít bychom měli už přesnějšími odhady toho, jaký problém se vlastně snažíme vyřešit a v jakém rámci se pohybujeme. Příklad: Absolutní škody způsobené extrémním počasím rostou kvůli tomu, že bouřky poškozují domy, které před několika desítkami let vůbec nestály – po normalizování dat jsou škody stále stejné. Počasí stejně tak působí výrazně více škod v chudých zemích, které nemají peníze na ochranná opatření, jak uvádí zmíněný Michael Shellenberger. Když do uvažování zahrneme širší souvislosti, dopracujeme se především k tomu, že klimatické změny působí potíže, kterým se do velké míry dá zabránit už s tím, co máme tady a teď. V tom je velká naděje a důvod k optimismu.
Spoléháme se na demokracii a kvalitu vládnutí
„Mnoho nepříjemných důsledků klimatické změny jsou ve skutečnosti symptomy nekvalitního řízení a nedostatečného rozvoje,“ pokračuje Shellenberger. To, zda někdo přežije přírodní katastrofu nebo přijde o majetek, závisí mnohem víc na tom, zda žije v bohaté, dobře spravované zemi s kvalitní infrastrukturou a opatřeními, než na přírodní události samotné. Analogicky můžeme už dnes s jistotou říct, že sucho a nepříznivé klimatické jevy si vyberou mnohem větší daň na našich scelených lánech než na pár kilometrů vzdálených, tradičně pestrých políčkách sousedního Rakouska. Environmentální problémy a klimatické změny představují riziko, ale ve finále rozhoduje hlavně způsob, jakým na ně reagujeme! Drtivou většinu rizik dokážeme předvídat a připravit se na ně, pokud je někdo při vládnutí bude brát vážně. Právě proto je tak důležitá kvalitní politika, která dokáže odpovědně investovat do inovací a všestranně výhodných řešení (jež zvýší biodiverzitu a kvalitu lidského života bez ohledu na to, jaký scénář klimatické změny nakonec převládne).
Jednou ze slabých stránek české politiky ovšem není formulace řešení, ale spíše jeho aplikace a implementace: „Chtělo by to větší flexibilitu, ale zároveň i spolehlivé záruky toho, že co je jednou naplánováno, nebude se odsouvat na neurčito,“ zmiňuje například expertka na odpadové hospodářství Alena Myslivcová Fučíková, odkazujíc na aktuální vládu chaosu v pravidlech odpadového hospodářství. „Nynější schválení několika zákonů a novel týkajících se odpadového hospodářství a […] posunutí toho nešťastného zákazu skládkování ovlivňuje obrovský mnohamiliardový byznys, kde jsou proti sobě postaveni aktuálně vítězní skládkařští králové se svými miliardami ročního zisku a svozové firmy, spalovny, investoři do recyklačních technologií a mnoho dalších subjektů, které naopak tento krok naprosto demotivoval. Viděli světlo na konci tunelu v podobě zákazu skládkování v roce 2024. V dobré víře investovali své prostředky do rozvoje technologií, výzkumu a vývoje nových směrů nakládání s odpady a místo činů před sebou opět vidí jen sliby a další možná.“
Dokážou tedy naše politické instituce na poptávku po odpovědném řízení vůbec reagovat? Jsou nastaveny tak, aby adaptaci na klimatické změny samy zajišťovaly, nebo dokonce nebránily inovacím vzešlým ze soukromého sektoru? Na příkladu environmentální otázky je dobře patrný rozdíl mezi politickými misemi starého a nového typu: Už nám nejde o konkrétní, dobře ohraničený a definovatelný úkol (příklad: elektrifikovat všechny vesnice), ale o komplexní řízení celého systému (příklady: „vylepšit robustnost dodavatelských řetězců“ nebo „reformovat vzdělávání“). Komplexní mise vyžadují kompetentní státní úředníky, skutečné politické vedení, přiměřenou stabilitu vládnutí, společenskou důvěru a v neposlední řadě důvěru v budoucnost. Zdaleka ne všeho se nám přitom nyní dostává. Také proto je tak těžké zajistit efektivní environmentální policy – kvůli všem vnořeným nedostatkům a selhávání řízení nevíme, kde vůbec začít. Úspěch zelené politiky proto nakonec závisí především na kvalitě politiky a na ochotě přijmout politickou odpovědnost za zvolené řešení.
Ano, chceme nekonečný růst!
Státy investují do kvality životního prostředí tím víc, čím jsou bohatší, a už jen samotný luxus ekologického uvažování závisí na ekonomické prosperitě. Ekonomický růst nenese odpovědnost za ekologické problémy, naopak jasně koreluje s celou řadou podstatných ukazatelů, podle kterých se lidstvu objektivně vede stále lépe. Růst je navíc sám o sobě nemilosrdně neutrální: Vše, co posílí ekonomickou aktivitu, se promítne do růstu HDP (tedy třeba i opatření na likvidaci environmentální zátěže). Klíčové však je, že růst znamená také schopnost dosáhnout lepších výsledků efektivnějším způsobem, tj. za použití méně zdrojů a lepšího nakládání s energií. To je dnes hlavně argument pro co největší přesměrování státních peněz do výzkumu, inovací, spolupráce akademického a soukromého sektoru a investic do zelených technologií. „Hospodářský růst není nějaká primitivní záležitost výroby více věcí, která nebere ohled na spoustu možností – co konzumovat, jaké technologie používat – jež se do vývoje HDP promítají,“ uvádí Paul Krugman. A Joseph Stiglitz doplňuje: „Jakkoli pochybná je obsese sledovat neustále se zvyšující růst, bez něj zůstanou miliardy lidí bez dostatku potravin, oblečení, bez bydlení, vzdělání nebo lékařské péče. […] Je tu nicméně dost velký prostor zaměřit se na kvalitu růstu, na podstatné zmírnění jeho dopadů na životní prostředí.“
Rozumná politika by se tedy neměla hnát za hodnotou jednoho agregovaného čísla, ale soustředit se na to, jak jsme jej dosáhli. Prací bez přidané hodnoty, nebo chytrými technologiemi? Za cenu negativních externalit, nebo úsilím o jejich odstraňování? Nesmíme ztratit cit pro skutečnou lidskou kreativitu, která růst bohatství vytváří, a může tím zajistit postupnou internalizaci ekologické zátěže, efektivnější využívání zdrojů a v budoucnosti možná i konec závislosti na fosilních palivech. V zemích EU se mezi lety 1990 a 2017 podařilo dosáhnout redukce emisí o 22 %, která ovšem provázela růst ekonomiky o 58 %. Výsledkem je tedy vyšší efektivita. Podobně ekonomika Spojených států mezi lety 2008 a 2018 vzrostla o 15 %, ačkoli spotřeba energií za stejnou dobu klesla o 2 %. Nikoli proto, že by toho lidé vyrobili méně, ale proto, že díky inovacím postupně vyrábějí chytřeji. „Růst je proto udržitelný donekonečna… Ti, kdo říkají, že nekonečný růst je ve světě omezených zdrojů nemožný, nebo minimálně neudržitelný, se mýlí. Růstu můžeme dosáhnout tak, že dokážeme udělat více, i když toho použijeme méně,“ shrnuje autor knihy How Innovation Works Matt Ridley.[3]
Růst navíc není dobrý jen pro lidi a jejich ekonomiku, ale i pro přírodu. Michael Shellenberger přesvědčivě dokládá, jak rostoucí bohatství zachránilo před vyhynutím řadu živočišných druhů (želvy, velryby), za jejichž živočišné produkty lidé vymysleli náhrady, nebo jak lidé pravidelně přestávají ničit pralesy, jakmile se dostanou z nejhorší chudoby a mohou si dovolit topit něčím jiným než dřevem nebo se přestěhovat do města. V neposlední řadě je ekonomický růst „nezbytnou podmínkou pro budování infrastruktury na ochranu před přírodními katastrofami, ať už jsou způsobené klimatickou změnou nebo ne“. Proto bez ekonomického růstu všude na Zemi a bez masivního rozvoje technologií nemůžeme vyřešit ani naše současné environmentální výzvy.
Nezapomínáme, že životní prostředí je zvláštní kategorie
I když věříme v hospodářský růst, chápeme, že samotný trh nás nespasí a že s environmentálními statky budeme muset vždycky nakládat opatrněji než s jinými. Konzervativec při pohledu na kus země často nevnímá jen její tržní hodnotu; často vidí cenné dědictví, které je třeba předat dál, jeho význam pro místní mikrokosmos a jeho místo ve složitém systému. Proto patrně bude bojovat nejen za svobodu vlastníků, ale také za obecné bezpečí, tj. pestrost a z ní vyplývající odolnost (schopnost přežít v měnících se podmínkách). Odtud plyne i větší tolerance vůči netržním řešením, pokud jsou ve veřejném zájmu, a ochota pracovat s přísnějšími pravidly pro veřejné služby a statky.
Konzervativci se od radikálních příznivců trhu obecněji odlišují tím, že na světě vidí prostor i pro statické věci. Zatímco v rámci teoretické diskuse je myšlenka, že by se veškerá příroda rozdělila mezi soukromé vlastníky, kteří by dohlédli na její zachování, v zásadě dokonalá, jako konzervativci hledající řešení pro náš skutečný svět ji musíme odmítnout: Transakce týkající se přírody, krajiny, ale i širších infrastrukturních a ekosystémových služeb (pitná voda, nakládání s odpady, čistý vzduch, úrodná půda…) jednoduše nejde odpoutat od konkrétního místa, nejde je oddělit od jejich vlivu na místní společenské i přírodní vazby, které pro lidi typicky mají i jinou než tržní hodnotu. V takovém pojetí má například člověk právo bydlet na místě, které považuje za své, a nikoli být trhem donucen přesídlit jinam kvůli budování skládky, byť by to třeba dávalo smysl a ekonomicky by se mu to vyplatilo. Spíš než čekat, jak trh promění naši krajinu, je nám bližší promýšlet, jak ji co nejlépe zachovat.
Přes veškeré výhrady a podmínky však neexistuje důvod domnívat se, že by nějaký jiný systém dokázal veřejný zájem uspokojit lépe než svobodná ekonomika, právní stát a liberální demokracie. Přiměřeně regulované trhy, fungující v rámci smysluplných a efektivně vynucovaných zákonů, mají tu největší šanci, že přispějí k harmonii a odolnosti životního prostředí. Fundamentální stavební kameny kapitalismu, jako jsou nabídka a poptávka, konkurence, soukromý zájem, soukromý majetek a volný obchod, samy o sobě přispívají k efektivnímu nakládání se zdroji, včetně těch ekologických, takže je třeba je chránit. Trh tedy není samospasitelný, je to nicméně nezastupitelný nástroj, kterého bychom se v rozsáhlých oblastech environmentální politiky neměli vzdávat.
Preferujeme široké portfolio přístupů
Často se stává, že když se vlády v různých částech světa pokoušejí vyřešit environmentální problém radikální změnou, naběhnou si a způsobí více škody než užitku. Příkladem jsou protipovodňová opatření, která se snažila přeměnit přirozené vodní toky na svého druhu inženýrské sítě, jež však na mnoha úrovních poškodily ekosystémy a celkovou bezpečnost krajiny nakonec zhoršily. Dále sem patří všechny případy jednostranných sázek na technologii, která se v okamžiku hlasování i díky lobbingu jeví jako spása, časem se však ukáže, že problém je složitější a že protežované řešení způsobuje další a další potíže, například když ekonomické subjekty motivuje k plýtvání, zbytečnému zneužívání krajiny a nejrůznějšímu ohýbání pravidel (viz generaci biopaliv, která se ukázala jako špinavější než tradiční paliva).
Nekvalitní zákony či směrnice vedou k problémům na úrovni obce (černé skládky, pokud je legální nakládání s odpady příliš drahé), státu (česká fotovoltaika) i EU (podvody ve vykazování hodnot motorových emisí). Proto bychom měli vždy usilovat ne o jediné radikální řešení, které naše problémy vyřeší jednou provždy, ale o soubor odlišných přístupů, abychom minimalizovali riziko, že se případné špatné a obtížně změnitelné rozhodnutí „propíše“ do mnoha problémů jinde. Vyžaduje to především skutečnou subsidiaritu a větší přesun odpovědnosti na nižší úrovně. I když jsou nejdůležitější environmentální výzvy globální, většinu běžných problémů je vhodnější řešit právě tam. Evropský kontinent i Česká republika jsou zatíženy nerovnoměrně, jejich regiony čelí různým problémům, které se vyvíjejí různou rychlostí. Kvalitní environmentální politika by to měla reflektovat. Není důvod, aby normy nepočítaly s přizpůsobováním parametrů v jednotlivých regionech. Umožní to soutěž o kvalitu života na různých místech, maximální využití komparativních výhod a v neposlední řadě se díky experimentování snáze dozvíme, jaká řešení opravdu fungují.
Konzervativní zelená politika se proto nesmí bránit tomu, aby své plány a postupy přizpůsobovala průběžně, aby ponechávala kompetence samostatným aktérům a aby usilovala o pestrost, protože vzhledem k nejistotě, která ohledně environmentálních problémů panuje, je sebelepší univerzální řešení mimořádně nejistou investicí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že ideálem pro české země není iluzorní divoká příroda, ale paleta napůl přirozených ekosystémů[4] – bohatá, rozmanitá a živě se proměňující kulturní krajina, která nepředstírá oddělenost „přirozeného“ a „lidského“ prostředí – vždyť původní příroda v Evropě už neexistuje.
Člověk mění přírodu, a to je dobře
Racionální způsob uvažování, zvyšování kvality vládnutí, využití trhu a hospodářského růstu, investice do vědy a technologií nebo sestavení pestrého portfolia přístupů jsou pro úspěšnost environmentální politiky zásadní. Daleko nejdůležitější je ale narativ, který si zvolíme – jak o ekologických výzvách budeme uvažovat a jakou roli v politice budou hrát. Hlasem, který dosud zazníval nejsilněji, byl hlas skepse a rezignace. Velká část ekologů ve druhé polovině 20. století ignorovala zásadní přínosy hospodářského a technologického pokroku pro kvalitu života všude na Zemi. Tito ekologové se obávali ekonomického růstu a akcentovali strategii zákazů, limitů, dobrovolného omezení a obětování kvality života. Tento postoj se promítl i do uvažování současných nejradikálnějších hnutí. Pokud by však ta měla pravdu, nemá už smysl se o cokoli snažit.
Změňme proto přístup. Využijme „environmentální žal“ jako motivaci, jak zlepšit územní plánování nebo financování zemědělců. Chápejme ekologické výzvy především jako příležitosti, které otevírají nové možnosti investic, win-win strategií, nových pracovních míst v cirkulární ekonomice a úžasných technologií, na kterých lidstvo pracuje. Pokud lidé dostanou možnost uvažovat o klimatických změnách jako o bezprecedentní, ale zvládnutelné výzvě, která si vyžádá adaptaci, inovace, efektivnější pomoc chudým zemím a důslednější mezinárodní spolupráci, získají pocit, že mají určitou kontrolu nad svým osudem a dokážou se s problémy poprat mnohem lépe. Uhranutí blížící se apokalypsou vede k paralyzované beznaději nebo rezignovanému vyčkávání. Pragmatická politika proto musí pracovat s konceptem klimatických změn, který je dobře uchopitelný, nesnaží se v lidech neustále budit pocit viny a ukazuje jim možná řešení. Pokud si uvědomíme, že většinu environmentálních škod nepůsobí samotná příroda, ale spíše chudoba, nekompetentní politika, nespravedlivé zákony nebo nekvalitní infrastruktura, je rázem jasné, že problémy dokážeme zvládnout. Nizozemci, kteří si podstatnou část své země metr po metru vydobyli z moře, by mohli vyprávět. Takový přístup k environmentálním výzvám mi dává smysl.
[1] Michael Shellenberger: Apocalypse Never: Why Environmental Alarmism Hurts Us All, Harper, 2020.
[2] Radan Huth: „Klimatická změna: co, jak, kdy, kde, proč?“ in: Alexandr Vondra: Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí, Books & Pipes, 2020.
[3] Matt Ridley: How Innovation Works: And Why It Flourishes in Freedom, Harper, 2020.
[4] Michael L. Rosenzweig: Win-Win Ecology: How the Earth’s Species Can Survive in the Midst of Human Enterprise, Oxford University Press, 2003.
Článek vydává Pravý břeh a najdete jej v v nejnovějším čísle časopisu Kontexty
