Přinášíme polemiku Bohumila Doležala se třemi levicovými intelektuály na téma Řecko. Jde o polemiku s Jiřím Pehem, Petrem Uhlem a Václavem Bělohradským.

Na komentářové stránce Práva vyšly tři podnětné texty. Jiří Pehe hovoří o širších strategických souvislostech řeckého problému, Petr Uhl o Sobotkově omylu ohledně řecké strategie a Václav Bělohradský se dovolává křesťanství v pojetí papeže Františka.

Evropu podle Jiřího Pehe zalila vlna převážně účetnického uvažování nad budoucností Řecka v eurozóně, která ignoruje širší strategické souvislosti. Nemluví se třeba o otázce členství Řecka v NATO a o tom, že na jeho území se nacházejí důležité americké základny. Americký prezident Obama vyzývá evropské politiky, aby urychleně vyřešili řeckou krizi ve smyslu setrvání Řecka v eurozóně. Pokud bude totiž Řecko ponecháno na holičkách se svojí silně levicovou vládou v čele, nemuselo by se řecké „odcházení“ zastavit jen u eurozóny. Řecká vláda už z ideologických důvodů není nakloněna setrvání Řecka v NATO.

To by ovšem taky znamenalo narušení křehkého míru mezi Řeckem a Tureckem, daného společným členstvím v organizaci, zmizely by vyhlídky na urovnání konfliktu mezi kyperskými Řeky a Turky a hrozil by skluz Řecka do ruské sféry vlivu. Ti, kdo vidí trochu dále než za dveře svých ministerstev financí a dalších finančních institucí, varují, že možné geopolitické bezpečnostní dopady „tvrdého“ řešení sporu s Řeckem jsou daleko závažnější než „v globálním měřítku ještě stále relativně malý“ problém řeckých dluhů, který EU není schopna řešit bez ponížení a rozvratu Řecka. Potud Jiří Pehe.

Vidím to bohužel docela jinak. Ve sporu Evropské unie s Řeckem jde o zcela zásadní problém, který přesahuje ekonomickou dimenzi. Zásada „dluhy se mají platit“, je částí obecnější zásady „pacta sunt servanda“. Pokud se v Evropě potichu přistoupí na její relativizaci, navíc na základě vydírání geopolitickými a bezpečnostními ohledy (což Řecko fakticky dělá), zhroutí se základy právního a bezpečnostního pořádku a vnitřního míru v Evropě a politická váha zemí se bude posuzovat podle jejich vyděračského kapitálu a otrlosti v jeho využívání.

Pobaltí, které je na pomoc odkázáno, si ji zaslouží stejně jako Řecko, které naopak chce, aby se mu za jeho loajalitu horentně platilo. Jakýkoli tlak např. z USA na evropskou vstřícnost vůči Řecku nemůže vést k ničemu jinému než k tomu, že se tu znovu uplatní již mnohokrát zkompromitovaná politika appeasementu, tentokrát vůči vyděračům. Ani vyděračům nelze čelit tímto způsobem, protože ten, kdo jim takto čelí, prokazuje svou slabost a legitimizuje vydírání. Kromě toho je velmi obtížné neponechávat Řeky napospas levicové vládě, když si ji sami demokraticky zvolili a demokraticky ji stále a výrazně podporují, a pečovat o to, aby Řecko nebylo do budoucna např. vystaveno nějakému ponížení, to je možné jen v dost omezeném smyslu. Řekové jsou dospělé politické společenství a jako takoví nesou plnou zodpovědnost za následky svých svobodných politických rozhodnutí včetně následků nepříznivých. A kromě toho: každé samaritánství má své meze, dané praktickými ohledy: Je velmi obtížné, ne-li nemožné převádět přes ulici slepce, který vůbec nechce přejít na druhou stranu, a zachraňovat tonoucího, který projevuje nezvladatelnou chuť se utopit.

Petr Uhl mluví v Právu o tom, že Sobotkův omyl spočívá v přesvědčení, že Řekové chtějí eurozónu opustit. V tom má jistě pravdu, Řekové nechtějí eurozónu opustit a opustí ji jen v krajním případě, totiž když za své setrvání v eurozóně nedostanou pořádně zaplaceno. Petr Uhl píše, že Syriza je dnes pro celou Evropu rizikem nákazy – asi jako jím bylo v roce 1968 pro sovětský blok Československo. To srovnání je nehorázné. Řecká pozice v EU se výrazně odlišuje od pozice Československa v rámci „Varšavské smlouvy“ a „RVHP“, a proto se podstatně liší i nákaza, kterou kdysi ohrožovala větší míra svobody v Československu ostatní země ruského bloku, od nákazy nekontrolovaného a bezohledného vyděračství, která dnes či zítra v případě řeckého úspěchu zalije eurozónu, tedy tu její část, jež má na rozdíl např. od chudého Slovenska a Pobaltí čím vydírat. Pan Uhl mluví o „pravicovém a antikomunistickém křídlu EU“, k němuž počítá mj. Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Tyto země jsou hospodářsky slabé a nejsou ani náhodou schopny se samy ubránit ruské agresivní politice. Nálepkovat je jako pravicové a antikomunistické se tedy očividně smí. Naopak, nálepkovat jako krajně levicová se nesmí Syriza proto, že jen léta odmítá, aby dluhy předchozích vlád u německých a francouzských bank plně platili řečtí občané. Znamená to tedy, že po změně vlády už dotyčná země nemá zodpovědnost za to, co dělala ta předchozí, a nenese za to důsledky? Bylo by zábavné zkusit něco podobného aplikovat na Německo v roce 1945. Taky banky jsou zjevně natolik opovrženíhodné instituce, že dluhy u nich není z hlediska vyššího principu mravního nutné plně platit (moc by mne zajímalo, zda pan Uhl praktikuje tento přístup i ve svém běžném každodenním životě).

A konečně Václav Bělohradský píše v Právu o problému filozoficky. Filozofie v pojetí Václava Bělohradského vyvolává podezření, že je jako obor jen mimořádně vhodným nástrojem k prosazování nekalých záměrů. Toto podezření samozřejmě není vůbec na místě. Pan Bělohradský píše o tom, že je rozdíl mezi ztrátou legitimity ex titulo a ex modo (v tom druhém případě tehdy, když je moc vykonávána despoticky, což asi dělá např. EU vůči Řecku). Vykonávat moc despoticky znamená prý vykonávat ji v rozporu s křesťanskými přikázáními, s úctou ke stvořenému světu. Nejnovější inspirace pana Bělohradského křesťanstvím je u něho jakési novum. Není vůbec náhodná, protože se váže na aktivity papeže Františka I., které mohou občas nabuzovat mylný dojem, že křesťanství nějak souvisí s bolševismem (něco podobného v minulosti a za poněkud jiných historických okolností dovozovali mj. i někteří významní čeští křesťanští filozofové a teologové, např. Josef Lukl Hromádka, laureát Leninovy ceny míru). Chci jen podotknout, že jednak řecké chování vůči EU je frapantním porušením přikázání Nepokradeš, a hlavně, v křesťanství (tak ho beru já) jde o úctu ke Stvořiteli. Stvořitel, aby se jeho dítka v tom krásném světě jen tak neflákala, ponechal v jistém smyslu volné ruce taky svému oponentovi, který může např. sít koukol mezi pšenici nebo tvrdě zkoušet Joba. A lidé se mají s pomocí Boží starat o to, aby to Stvořitelův oponent a jejich pokušitel neměl zase až tak lehké. O což ze svých slabých sil pokouším i já např. tím, že polemizuji s panem Bělohradským.

Problém pana Bělohradského je, že „úcta ke stvořenému světu“, jak to nazývá, zahrnuje zároveň úctu ke Stvořiteli i k výsledkům řádění jeho oponenta. Nejde však najednou sloužit dvěma pánům, to sice zrovna není přikázání, ale platí to podobným způsobem. Takže tedy ještě aspoň dvě poznámky. Pan Bělohradský tvrdí: „Řecké „ne“ znamená: nevím, jakou společnost chci, ale říkám „ne“ systému, který paralyzuje síly změny heslem, že jediný legitimní směr vývoje je „více vlastnění, méně sdílení“. Výsledek referenda v Řecku je velkou příležitostí pro demokratickou levici vyjít konečně ze svého epochálního zatmění a podpořit netržní formy produkce a směny – „politiku sdílení“, k níž nás vyzval papež ve své obratové encyklice.“ Bohužel, netržní forma produkce a směny, politika sdílení v řeckém pojetí je politika sdílení vlastních pracek a cizích kapes, přičemž v tomto případě ty pracky jsou řecké a mezi těmi kapsami je aspoň výhledově a mimo jiné, i když jistě nepatrnou měrou, i ta moje. Což mne činí vůči této politice sdílení poněkud nevrlým. A poslední věc: protože pan Bělohradský má zjevně oprávněné podezření, že jeho revoluční ideje budou mimo okruh salonních kavárenských sociálních revolucionářů málo atraktivní (stejně jako podobné ideje Petra Uhla), sahá k něčemu, co považuje za pro český lid srozumitelnější, totiž k protiněmeckému štvaní, které kdysi úspěšně provozoval kdysi v boji proti německým revanšistům ve Klausových a Zieleniecových Lidových novinách (1995-6): „Dluhová politika „trojky“ by udělala z Řecka převýchovný koncentrační tábor s humanitární pomocí, Řekové tomu řekli „ne!“ EUreka! – řekněme s Archimedem, koncentrační tábory v Evropě nechceme, ani ty s humanitární pomocí! Co tedy chceme jako Evropané? Především máme jednu jistotu: německá Evropa nemá budoucnost… Naší sociální demokracii chybí odvaha té šance využít, je příliš vpletena do stávajícího globálního (ne)pořádku a ve vleku německé vize Evropy.“ Fuj. Řekl bych, že ani tahle nota už dnes není lidem u nás příliš blízká. Jenže to nestačí. Slušnému člověku by to mělo být odporné.

A na závěr: řecký dluh je podle toho, co píšou odborníci na ekonomickou problematiku, tak obludně veliký, že se v podstatě asi zaplatit nedá, dají se jen eliminovat škody, které vzniknou z toho, že se z velké části odpustí. Základní škoda by byla, kdyby se suchou cestou prosadilo, že neplatit dluhy se rentuje. To je první věc. A za druhé: zejména různí „euroskeptici“ tvrdí, že problémy vznikly především z toho, že „projekt euro“ je od počátku a v základech vadný. Z čehož by plynulo, že Řekové jsou v tom aspoň zčásti nevinně. Nejsem nakloněn tomu věřit jednak proto, že zatím nikde v Evropě se ten problém nevyvinul do tak obřích rozměrů (přitom relativně chudé Slovinsko má euro od roku 2007, ještě chudší Slovensko od roku 2009), a jednak proto, že společná měna není jen ekonomický, ale taky politický projekt; jako politický projekt ve smyslu evropské integrace jej považuji za krajně žádoucí. Země, kde se společná měna používá, jsou velmi rozdílné – podobně rozdílné však byly třeba i země Rakousko-Uherska. Je jistě možné ho reformovat, bylo by katastrofální ho opustit nebo zničit.

Každý krok tím směrem je krok směrem ke globálnímu evropskému rozvratu.