Pravda, zvlášť ta historická, dostává v poslední době na frak. Množí se pokusy vykládat dějinné události, jak se komu zlíbí, většinou zcela jinak, než bylo zvykem v dobách, kdy byl svět ještě úlevně černobílý. Je jasné, že bordelu a cochcárně musí být učiněna přítrž. Překrucování pravdy pobuřuje zejména komunisty, kteří jsou odnepaměti až nedůtklivě citliví na jakoukoli lež. Není divu, že zvyšují hlas nyní, tváří v tvář snahám o znevažování Sovětského svazu a jeho čelních představitelů, o zpochybňování jeho rozhodující role ve vítězství ve Velké vlastenecké válce, západní historiografií záludně nazývané 2. světovou.
Kolem vojenského hrobu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva se strhl v poslední době nehorázný povyk. Tvrzení některých rádoby historiků, že jeho socha v Praze nikdy nebyla vojenským hrobem, neboť maršál už je jednou pohřben u Kremelské zdi, zaráží svou předpojatostí. Proč by komunistický vojevůdce nemohl mít třeba i deset náhrobků – v Moskvě, Praze, Budapešti, Berlíně, kdekoli, kam ho svého času poslala vlast, aby tam udělal pořádek?
Předseda komunistické strany Vojtěch Filip a europoslankyně Kateřina Konečná to postavili politicky. Ten první v rozhovoru pro armádní deník Krasnaja zvezda přinesl pro Rusy šokující zvěst o tom, že v Česku, v Evropě a ve světě obecně opět zvedá hlavu nacistická ideologie, z čehož pramení veškeré projevy rusofobní neposlušnosti. Ne nadarmo řečtí, italští a další soudruzi vidí v současné německé kancléřce Angele Merkelové reinkarnaci Hitlera a ve svém stranickém tisku jí přimalovávají pod nos odporný knírek. Na oplátku za hanobení sochy I. Koněva navrhl Filip ruským partnerům ponechat svému neblahému osudu válečné pomníčky padlých československých legionářů – vždyť nikoho neosvobodili.
Lenin správně spatřoval v „běločeších“, jak se tehdy Čechoslovákům nekorektně říkalo, největší hrozbu pro mladý bolševický režim. Filipova rada padla na úrodnou půdu: na některých místech byla již legionářská pohřebiště spravedlivě zdevastována. Kromě toho podle návrhů v ruském tisku budou náležitě vytrestány také jiné drobné kulturní památky s českou konotací – kupříkladu mají dostat vlastenecké názvy restaurace Praha v centru Moskvy, pražský dort a stanice metra téhož jména. Ruská veřejnost je připravena uštědřit Česku i tu nejbolestivější facku: přejmenovat Antona Pavloviče Čechova na A. P. Koněva.
Také europoslankyně Kateřina Konečná se stydí za nevděčné spoluobčany hanebně zapomínající na historickou pravdu. Ve své hněvivé filipice na YouTube vášnivě obhajuje předválečnou a válečnou politiku J. V. Stalina a pranýřuje západní mýty, podle nichž svou smlouvou s Německem spoluzavinil Sovětský svaz světovou válku. Na četných příkladech přesvědčivě dokazuje, že smlouvy o neútočení byly v tehdejším světě zcela běžné a jen líný je s Hitlerem neuzavíral. Když Chamberlain mával při výstupu z letadla v Londýně jakýmsi cárem papíru, nebyla to údajně mnichovská smlouva, ale dohoda o neútočení mezi Velkou Británií a Německem. Nelze vůbec vyloučit, že taková dohoda měla i tzv. tajný protokol coby přílohu, a ten klidně mohl zaručovat Velké Británii nadvládu nad Austrálií a Kanadou, zatímco Německu by klidně mohly připadnout pobaltské státy včetně celého Sovětského svazu. Tak to tehdy holt chodilo. Dobrý komunista ví, že neexistence čehokoli ještě neznamená, že to skutečně neexistovalo.
Kateřina Konečná patří k typu žen, o nichž se česky říká „svatá dala, nevěděla komu“. Její rozhořčení je pochopitelné, ve světě se dějí hrozné věci. Ještěže stále existuje pár zemí, kam se čeští státníci jezdí učit některým řemeslným návykům. Jedni do Číny, kde se pilně zdokonalují v oboru „jak lépe uskutečnit normalizaci společnosti“, druzí do Ruska, kde, řečeno s Klementem Gottwaldem, nacvičují techniky, „jak vám (rozuměj nám) lépe zakroutit krkem“. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve svém přísném, leč spravedlivém pokárání a strohém požadavku navrátit Koněvovu sochu na její odvěké místo se má o co opřít: současné Rusko je totiž přímo vzorem a garantem citlivého a láskyplného vztahu k historickým faktům.
Přímo po ruce je i dobrý příklad. V předvečer Dne vítězství, který je v Rusku oslavován 9. května, byly z budovy Státní lékařské univerzity ve městě Tver z rozhodnutí místní prokuratury odstraněny pamětní desky, na nichž se v ruštině a polštině připomínala památka obětí katyňského masakru. Na jaře roku 1940 se v této budově nacházely místní služebny NKVD, kde bylo popraveno na 14.500 polských důstojníků a četníků a skoro osm tisíc představitelů polské inteligence dovezených z vězení v Bělorusku a na Ukrajině. Místní tisk bezvýhradně podpořil snahu tverských úřadů o obnovení historické spravedlnosti. Tím pádem byla znovu otevřena zdánlivě již obrácená stránka ve smutném příběhu katyňského masakru. Jakápak hromadná poprava, když, jak se dočteme v místním tisku, „ve společném pohřebišti byly nalezeny a identifikovány ostatky všehovšudy 16 polských občanů“? Ani o nich údajně nelze říct, že by je popravila místní NKVD. Přece jenom to asi udělali nacisté postupující na Moskvu. Znamená to snad, že současný ruský prezident byl uveden v omyl nebo vědomě lhal, když pokleknul na koleno před katyňským memoriálním areálem?
V současném Rusku totiž není nikoho, kdo by mohl tverské úřady okřiknout. Proto se Moskva upřeně kouká jinam – tverští sledují obecný trend. Protipolskou štvanici na čas přerušila koronavirová pandemie, zůstal však její patos: obhajoba paktu Molotov-Ribbentrop, jenž rozdělil Polsko mezi Hitlera a Stalina, coby „vítězství sovětské diplomacie a opatření, které upevnilo mír a oddálilo válku“.
Zopakuji pro nedoslýchavé a pro europoslanyni Konečnou: v této věci není co objevovat a nad čím bádat. Všechno je tisíckrát vyřčeno, zadokumentováno, prokázáno a uznáno. Těla popravených byla exhumována a jejich jména zjištěna a zveřejněna. První dokumenty předal tehdejší hlavě polského státu Wojcziechu Jaruzelskému ještě Michail Gorbačov. Pravdu o katyňském masakru nebylo možné více utajovat, stejně tak jako nebylo možné odmítat existenci tajných příloh k paktu Molotov-Ribbentrop.
Na konci září roku 1939 Sovětský svaz evidoval až 250 tisíc zajatých Poláků: důstojníků, četníků, pohraničníků, vězeňských bachařů a tak dále. Část z nich byla propuštěna. No, propuštěna… Předána Němcům, tak jako ve stejné době Stalin daroval Hitlerovi celý vlak německých antifašistů – na znamení krví stmelené družby. Kolem 25 tisíc Poláků zůstalo v koncentračních táborech a vězeních Sovětského svazu. Ti z nich, kteří nevstoupili později do armády Władysława Anderse, podléhali fyzické likvidaci. Klíčové dokumenty o plnění tohoto rozhodnutí tvořily obsah zapečetěného balíčku s ominózním razítkem Schraňovat věčně (Chraniť věčno). Balíček spolu se signovaným originálem tajného protokolu k paktu Molotov-Ribbentrop byl uložen v osobním trezoru Konstantina Černěnka, tehdy ředitele VI. odboru ÚV KSSS.
24. září roku 1992, po rozpadu Sovětského svazu, byl „katyňský“ balíček rozpečetěn, dokumenty byly zveřejněny a otištěny ve faksimilních kopiích. Bylo tam všechno: rukou psané poznámky L. Beriji, výtažky z protokolu č. 13 ze zasedání politbyra ÚV KSSS (rozhodnutí o likvidaci Poláků), poznámky tehdejšího předsedy KGB A. Šelepina s návrhem pečlivě zničit veškeré důkazy o provedení operace a zpráva NKVD o vykonání rozkazu. V hlášení Šelepina Chruščovovi z 5. března roku 1959 stojí psáno a jím podepsáno doslova následující: „Celkem podle rozhodnutí zvláštní ‚trojky‘ NKVD SSSR bylo popraveno 21.857 nežádoucích osob z bývalého buržoazního Polska…“ Dále následuje podstata návrhu: „Jakákoli nepředvídatelná náhoda může vést k odtajnění provedené operace se všemi pro náš stát neblahými důsledky…“ A proto „…sešrotovat a spálit evidenční karty všech osob zastřelených v roce 1940 v rámci výše jmenované operace“.
Exhumace ostatků, nejdříve nahrubo buldozery a bagry a pak ženijními lopatkami, byly prováděny skoro deset let, počínaje rokem 1991. Ostatky byly kontrolovány podle popravčích seznamů a podrobeny analýze DNA. Zvlášť byly publikovány zbytky dopisů z domova, které mnozí popravení schovávali na srdci pod mundúrem. Jejich řádky skálopevné komunisty nedojímají: „Slib mi, že se vrátíš, viď, že se vrátíš, kochaný! Zbyšek z postýlky na mě křičí: ,Mami, napiš mu, prosím, ať už přijede!‘“
Ještě jednou pro obzvlášť tupé: všechno je zadokumentováno, tisíckrát zveřejněno, je dohledatelné v archivech a jedním klikem to lze najít na YouTube. Jsou to údaje profesionálních historiků, státních orgánů Sovětského svazu a Ruské federace, trestněprávních a soudních instancí. Jenže obrovské množství současných Rusů kromě výčtu úžasných vítězství o dějinách své země neví zbla nic. Většina vůbec netuší, že 2. světová válka nezačala 22. června roku 1941, že k tomu datu sovětské mapy označovaly východní část rozděleného Polska jako sovětské území, a už vůbec nic neví o okolnostech katyňského masakru. Zato nyní vědí toto (přebírám z deníku Novaja Gazeta, kde je to míněno ironicky): „Na místě nebylo nalezeno více než tělesné schránky šestnácti polských občanů… Odstranění fakeové pamětní desky z průčelí tverské lékařské univerzity se stalo dalším krokem k obnovení historické pravdy.“
Vyprávějte nám ještě chvíli o cti a svědomí, o překrucování historické pravdy a o boji za ni, paní Konečná – ať se již můžeme začít červenat studem.
