Stálé debaty kolem účinnosti ekonomických sankcí vůči Rusku mají své početné odpůrce – jednak přirozeně z řad prokremelských politiků a publicistů a jednak z řad těch, jejichž ekonomických zájmů se sankce dotýkají. Pravdou také je, že široké vrstvy ruského obyvatelstva – letitou masovou propagandou uhnětené do jednotné fazóny – nějaké zhoršení své životní úrovně přijmou víceméně bez mrknutí oka, ba dokonce snad jako vlasteneckou povinnost. Ostatně co mohou ztratit tam v ruské glubince, na vesnicích, kde si o tekoucí vodě a kanalizaci mohou i v jednadvacátém století nechat jen zdát.
Koho to bude bolet
Ale je tady ještě jedna sociální vrstva, vlastně vrstvička, ale vlivná – i když je otázka, jak vlastně vlivná – a to jsou ti, kteří jsou již léta zvyklí trávit léto v Monte Carlu a Vánoce přinejmenším v Egyptě, mít rodiny v londýnských čtvrtích jako Mayfair, nebo alespoň Notting Hill, v nejhorším případě pak Karlových Varech, létat jenom první třídou a děti posílat do drahých soukromých škol – a najednou, někteří protože adresně na černých spiscích a jiní díky vyschnutí přísunu něftědolarov, západnímu bojkotu firem soukromých i státních – najednou jim tohle všechno mizí pod rukama. Někteří se mohou začít na Vladimíra Vladimíroviče zlobit. „Vládni nám, báťuško, po libosti, Bůh a Patriarcha s tebou. Ale na naše příjmy, na ty nám, holoubku, nesahej.“ A nebyl by z prvních carů a prvních tajemníků, který by nevoli bojarů, dvořanů a věrchušky mohl pocítit.
Jen aby se Vladimir nehněval
Druhým momentem rusko-ukrajinského konfliktu je stále sílící volání ukrajinské strany po dodávkách moderních západních zbraní. Až na výjimky se ze západní strany odpovídá v tom smyslu, že tato válka nemá vojenské řešení. A mlčky – nebo pokud odezíráme z úst – se dodává, že takové dodávky by zle podráždily Vladimíra Putina a jejich celkovým výsledkem by nebylo nic jiného než eskalace konfliktu. Tato starost o duševní rovnováhu kremelského vládce je poněkud zvláštní a neměla by hrát argumentační roli: Západ je pro něj nepřítelem tak jako tak a jak se ukazuje, také vždycky byl. Dodávky zbraní na tom nezmění nic. Nicméně výsledně se zdá, že pouze někteří by v té či oné zemi byli ochotni o vojenském posílení Ukrajiny uvažovat.
Americký diplomat George Kennan, který v Sovětském Rusku prožil několik let, shrnul své zkušenosti s ním a jeho politiky zhruba takto: Jediné, čemu tihle hoši rozumí, je pořádný klacek v ruce. Pokud ho nemáte, zbývá jen blbé orientální handrkování.
Mimochodem Kennanův slavný Dlouhý telegram, ve kterém v roce 1946 popsal podstatu sovětského paranoidního režimu, téměř neztratil na aktuálnosti, a bylo by jen k dobru, kdyby si ho mnozí na Západě i u nás přečetli znovu. Vidíme nyní celkem zřetelně, že sovětský i nynější ruský režim bez ohledu na svou fasádu produkuje podobnou, ne-li stejnou domácí i zahraniční politiku. Pak tedy musí být jeho podstata stejná. A to dokonce i v detailech – neboť nemá-li, byť leningraďan, Vladimír Vladimírovič ve tváři rysy mongolsko-tatarské? O rysy ovšem nejde, ale o mentalitu za nimi skrytou.
Ukrajinská armáda v rozkladu
„Blbé orientální handrkování“ jsme mohli sledovat pod názvem Minské rozhovory I. a Minské rozhovory II. Je dost možné, že je budou následovat další. „Protože konflikt nemá vojenské řešení.“ Je skutečně nepředstavitelné, že by ukrajinská armáda, byť snad jedna z největších v Evropě, dokázala porazit protivníka, za nímž a s nímž stojí již několik let modernizovaná a posilovaná armáda Ruska – a to minimálně od konfliktu s Gruzií v roce 2008 – a jejíž členové tak rádi tráví dovolenou s kalašnikovem v ruce. Na Ukrajině se léta děl, s vrcholem za vlády Janukovyče, s armádou pravý opak: rozkrádání, korupce, úpadek technický, morální a zřejmě i úrovně velení. A to ještě nyní na mnohých místech zadržují útočníky prapory dobrovolníků, a ne armáda, a jinde se dobrovolníci starají o nezbytné zásobování – a zase ne armáda.
Bez zbraní to nepůjde
A tu jsme u jádra věci: ke skutečnému vyjednávání s nějakým realizovatelným výsledkem může dojít pouze tehdy, jsou-li za stolem oba aktéři. Sedí-li tam jen jeden, není s kým se dohadovat. Přesto do omrzení slyšíme výzvy – od politických pokrytců nebo od institucí typu OSN, od nichž ostatně nic jiného čekat nelze – adresované „oběma stranám“, totiž aby zasedli za vyjednávací stůl. Tam je ovšem bez partnera na druhé straně možné sedět bezvýsledně libovolně dlouho.
Jinak řečeno právě proto, že konflikt nemá vojenské řešení, potřebuje Ukrajina západní zbraně.
Totiž aby i protivník pochopil, že konflikt skutečně nemá vojenské řešení.
Autor je ekonom. Působil dlouhodobě v české diplomacii na Ukrajině a v Ruské federaci
