Existuje mnoho etických důvodů, proč při snaze o společenskou změnu použít nenásilných strategií. Výzkum Ericy Chenowethové z Harvard University ale ukazuje, že občanská neposlušnost není jen morální volbou, ale je to také nejúčinnější nástroj jak utvářet politiku. Přinejmenším z dlouhodobého hlediska.

Jak uvádí článek „Pravidlo 3,5 procenta: jak malá menšina může změnit svět“ na bbc.com/future, badatelka zkoumala stovky kampaní, které se uskutečnily v posledním století, a zjistila, že nenásilné kampaně dosáhnou svých cílů dvakrát častěji než násilné. Také prokázala, že k dosažení důležité politické změny je třeba asi 3,5 procenta populace, aktivních účastníků protestů.

K těmto závěrům dospěla na základě srovnávacího výzkumu. Začala s ním už jako studentka doktorského studia na University of Colorado. Byla tehdy požádána o účast na akademickém semináři pořádaném Mezinárodním střediskem nenásilného konfliktu (ICNC.) Tam se probíralo mnoho příkladů pokojných protestů, které vedly k trvalým politickým změnám. K takovým patřilo třeba v roce 1986 úsilí milionů Filipínců, kteří se vydali do manilských ulic v pokojném protestu a modlitbě proti režimu diktátora Marcose. Ten skončil za čtyři dny.

V roce 2003 se lidé v Gruzii zbavili Eduarda Ševardnadzeho během nenásilné „růžové revoluce“. Počátkem letošního roku prezidenti Súdánu a Alžírska po pokojných demonstracích oznámili, že po desetiletích v úřadu odejdou z funkcí.

Jedním z překvapení výzkumu bylo, že pokojné demonstrace jsou dvojnásobně úspěšnější než násilné protesty.

Spolu s Marií Stephanovou, výzkumnou pracovnicí na ICNC, provedla rozsáhlý přezkum literatury o občanském odboji a sociálních hnutích v letech 1900 až 2006. Zabývaly se především pokusy o změnu režimu. Hnutí bylo považováno za úspěšné, pokud plně dosáhlo svých cílů do jednoho roku od svého vrcholného nasazení a jako přímého výsledku své činnosti.

Výzkumnice shromáždily data z 323 násilných a nenásilných kampaní. Nenásilné kampaně měly dvakrát vyšší šanci než kampaně násilné. K politické změně vedly v 53 procentech, zatímco násilné v 26 procentech.
Chenowethová tvrdí, že nenásilné kampaně budou s větší pravděpodobností úspěšné, protože mohou zaujmout mnohem více účastníků z širší demografické škály, což může vést k narušení normálního městského života a fungování společnosti.

Zajímavé je, jaké je magické číslo účasti, které představuje bod zlomu a reálnou naději na úspěch. Je to přibližně 3,5 procenta celé populace, pokud se lidé aktivně účastní. Výhodou nenásilných protestů je, že tady nejsou takové překážky pro fyzickou účast. Člověk nemusí být fyzicky ve formě, aby třeba stávkoval. Násilné kampaně se opírají o podporu fyzicky zdatných mladých mužů.

Kromě toho je faktorem i to, že když se pouličního protestu účastní třeba miliony lidí, mohou se členové bezpečnostních složek obávat, že v davu jsou i jejich rodinní příslušníci nebo přátelé a budou se zdráhat tvrdě zakročit.

Badatelka si všímá toho, že některé relativně velké nenásilné protesty selhaly, jako například protesty proti komunistické straně ve východním Německu v 50. letech 20. století. Těch se na jejich vrcholu účastnilo asi 400 000 lidí, což byla tehdy dvě procenta populace. Změny se jim dosáhnout nepodařilo.

Hranice 3,5 procenta není vysoká, ovšem je jasné, že taková úroveň aktivní účasti pravděpodobně znamená, že s věcí mlčky souhlasí mnohem více lidí. Hnutí selhávají tehdy, pokud se v něm objeví různé názorové frakce, což vede k jeho rozdrobení a ztráty účinnosti.

K tomu můžeme dodat, že k podobným akcím se přistupuje tehdy, jestliže jsou vyčerpány všechny možnosti, jak změny dosáhnout normální politickou cestou. To by se mohlo stát v případě, kdy se moci pomocí demagogie a podvodů chopí nějaká klika, která pak změní pravidla hry, podle kterých už bude vyhrávat jen ona. To by se mohlo stát třeba změnou volebních pravidel, pokud klika dosáhla na ústavní většinu, nebo rušením a paralyzováním demokratických institucí kontrolujících výkon moci. V Rusku už toho bylo dosaženo a v Orbánově Maďarsku zřejmě také. Záleží tedy na společnosti, zda se včas probere, vyhodnotí reálně situaci a dokáže se zmobilizovat ke své vlastní záchraně. Volby z roku 1946 jsou pro nás varováním, jak snadno se pomocí demokratických pravidel může nedemokratická a semknutá skupina lidí s vůli k moci dostat na vrchol. Z něj už se jim pak nikdy nechce pryč, protože budou hájit své dobyté území a vlastní kůži.

My jsme stále v situaci, kdy je třeba sázet na volby. Ty už nejsou nějakou dobu kvůli moci oligarchů, jejich ekonomickým možnostem a ovládnutím velkých médií férové, ale ještě pořád jsou svobodné. Jaké jsou ambice a metody této skupiny, jsme ale už poznali jasně, aspoň ti, co mají oči otevřené. S nebezpečím a rizikem je třeba počítat předem, jinak budou všichni nakonec zaskočeni, co se stalo. To už může být pozdě.