„,Pevnost Evropa‘ je hrdá, že přijala 115 migrantů.“ Pod tímto ironickým titulkem přinesl turecký provládní deník Daily Sabah v pátek 2. 8. souhrnnou informaci o nechuti evropských států přijímat uprchlíky. Odkazuje na poslední peripetie kolem těch, kteří byli zachráněni na moři a které Itálie odmítla přijmout. Konečný výsledek týdenních jednání o tom, kdo a kolik uprchlíků z celkových 115 přijme (Francie 30, Irsko dva, Německo, Portugalsko a Lucembursko většinu ostatních), považuje turecký komentátor za ukázku evropského přístupu k problému ilegální migrace.

Ve stejný den přinesl deník Hürriyet Daily News výsledky sociologického výzkumu z pera místopředsedy opoziční strany CHP, sociologa F. Açıkela. Podle něj žije v Turecku se statusem osoby pod dočasnou ochranou 3.639.284 Syřanů (asi 5 % obyvatel Turecka). V tzv. dočasných ubytovacích střediscích jich žije 87.646. Do Sýrie se z registrovaných uprchlíků vrátilo 337.729 osob. Turecké občanství získalo 79.894 osob, z nichž asi 47.000 jsou děti.

Nejvíc Syřanů žije v Istanbulu – 547.000 (Istanbul má asi 20 milionů obyvatel). Většina Syřanů žije podél syrské hranice, nejvíc v provincii Kilis. Tam tvoří 81 % všeho obyvatelstva. Podle oficiálních informací už Turecko vydalo na pomoc syrským uprchlíkům 37 miliard dolarů čili asi 2.500 USD na osobu a rok. 

Turky stojí péče o syrské uprchlíky astronomické sumy a gigantické organizační úsilí. O trpělivosti ani nemluvě. Turečtí občané si brzy začali stěžovat na pouliční kriminalitu Syřanů. Ne že by se takové věci neděly. Blahovolně však přehlíželi, že se jen rozšířila nabídka „pracovních sil“ pro už dávno existující turecké mafie. O těch zase hodně Turků věří, že jsou řízeny Kurdy. Jistě, některé jsou, ale jiné zase ne.

Uprchlictví a migrace obecně je velká patálie. Z Afriky, z Afghánistánu, Hondurasu či ze Sýrie lidé utíkají, aby zachránili holý život nebo aby se měli lépe. Utíkají tam, kde se jim podle jejich soudu naskýtá nejlepší šance na klid a blahobyt. Protože také čtou noviny a poslouchají báchorky o lepším světě „tam“, míří všichni v podstatě jedním směrem – na severozápad. Do USA a do Evropské unie. 

Cílové země pod obrovským tlakem selhávají a první obětí bývá jejich migrační a vízová politika. Odlišit uprchlíka od tzv. ekonomického migranta je „v poli“ prakticky nemožné. Ve střetu úřední povinnosti s humanitárními ohledy logicky vítězí ohledy a vlády za to platí politickou cenu. Nervózní občan se stává kořistí kdejakého primitiva, který se rozhodne postavit si na tom snadnou živnost. Máme takové i u nás.

Pro Syřany je severozápadem Turecko. Evropa je ráda, že je Turecko šikovně položené mezi Sýrií a Evropou a že působí jako účinný filtr. Uprchlická tsunami před několika lety byla demonstrací toho, co by nastalo, kdyby tam Turecko nebylo. Je lepší jednou vidět než stokrát slyšet, a tak Turci Evropě názorně předvedli, co by bylo, kdyby… Stačilo, aby se jinak důslední turečtí ochránci hranic pár týdnů „dívali na druhou stranu“. Nebylo to od nich hezké, ale zabralo to. 

Některé africké státy také mají na svém území statisíce uprchlíků ze sousedních zemí. O tom se sice ví, ale hodně se o tom mlčí. V Evropě ale nejsou ty gigantické tábory, protože uprchlíků není tolik. I náklady evropských vlád jsou podstatně nižší (i při započtení toho, co EU vyplácí Turecku) než to, co platí Turecko. 

V opačném poměru je přístup veřejnosti a státních institucí v Evropě a v Turecku. Samozřejmě že Turci nehýkají blahem a neopájejí se svým milosrdenstvím, ale tak nepřátelská a natolik neinformovaná reakce jako v Evropě je tam vzácná. Ještě vzácnější, než je v Evropě racionální přístup bez hysterických úletů pro a proti.

Dobré a pro všechny přijatelné řešení světové migrační krize neexistuje. Hlavně proto, že to není jedna krize a jedna migrace, ale škála migrací a celé řetězce krizí. Ty propukají chaoticky, často v jednu chvíli na několika místech, každá z jiných příčin a každá tedy vyžaduje vlastní řešení. 

V cílových zemích to pak vidí úplně jinak. Neřeší příčiny, ale snaží se vyhnout jejich následkům. Mezi těmito dvěma body v čase a prostoru se rozhoduje o tom, zda ti, kdo před krizí prchají, to přežijí nebo ne. Když mají uprchlíci svůj cíl blízko, skoro jistě přežijí cestu. Jak přežít v cíli, to je jiný problém.

Jako Syřané v Turecku našli Burunďané, Rwanďané nebo Somálci azyl v Keni. Keňané z toho také nebyli nadšení, také si stěžovali na somálské a rwandské „násilníky“, ale v zásadě situaci zvládali a dnes z ní i těží. Když se situace v dané zemi uklidní (třeba ve Rwandě), stane se z ní obchodní partner s tendencí využívat vazby na bývalou hostitelskou zemi. 

Evropa je zasažena důsledky několika rozsáhlých a ničivých krizí v Africe a na Blízkém východě. Není schopna tyto krize řešit – snad jedině nějakou násilnou novou kolonizací a zavedením evropského pořádku. Měl by to být pořádek britský? Nebo francouzský? Či snad, pámbu chraň, český? To je evidentně nesmysl, a tak se musí blahobytná Evropa srovnat s faktem, že bude i nadále cílem migrace. 

Ta má smíšený charakter (uprchlíci, ekonomičtí migranti, uprchlíci před zákonem, zakuklení teroristé a bůhvíkdo ještě) a podle toho je třeba k ní přistupovat. Není to u nás moc populární, ale nezbude než vzít jako fakt, že součástí řešení není ponechání uprchlíků jejich osudu na moři či na pevnině. Součástí řešení je jejich zachycení, umístění do takových zařízení, kde bude možné provádět řádné azylové a vízové řízení (zjevně to nemůže být na africké půdě) a samozřejmě i systém – v každé zemi asi odlišný – adaptace přijatých migrantů.

Česká republika se díky ustrašenosti občanů i díky chaotickým postojům premiéra a vlády stále hledá. Kvóty nechceme. Fajn. V navržené podobě jsou skutečně hloupé a nepraktické. Chceme přispívat na proces zadržování, prověřování a distribuce uprchlíků. To je sice prima, ale tolik peněz a tolik kvalifikovaných úředníků nemáme, abychom tím vyvážili odpor k přijímání migrantů. To, že každý rok k nám přijde pár desítek legalizovaných uprchlíků, není žádná pomoc. 

Evropské, tedy i české, řešení migrace vyžaduje něco navíc nad obvyklé výdaje a nad obvyklé postupy. Slabomyslné argumentování ukrajinskými dělníky a problémy s vlastními „nepřizpůsobivými občany“ jsou jen ubohé výmluvy. Miliony a miliardy vyházené vládou na různé nesmyslné programy by se daly použít i na racionální a účinnou migrační politiku koordinovanou třeba s Rakouskem a Německem, ne s Polskem a Maďarskem. 

Řešení migrace není neřešitelnou kvadraturou kruhu, ale Kolumbovým vejcem. Vejce na špičku nikdo nepostaví, pokud je aspoň trochu na jednom konci nepoškodí. Migraci nelze vyřešit tak, že přestane a my všichni budeme spokojeni. Nemůžeme mít jen to pěkné, co dnešní svět nabízí. 

Migrační krize není obvyklá situace a abychom ji utlumili, musíme také udělat něco, co bychom jinak neudělali. Třeba jako Turci nebo Keňané. Nesmíme se bát vlastního stínu, naši občané by měli přestat naslouchat kazatelům strachu a nenávisti a raději by se měli víc starat o svět kolem sebe. Nežijeme mimo něj, jsme jeho součástí. Chce to méně strachu ze světa, méně defétistických řečí a více odvahy a činů.