Andrej Babiš (ANO) a Tomio Okamura (SPD) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Argumenty, že bychom něco mohli zavést, se často odvolávají na to, že něco mají jinde a funguje to. Referenda ve Švýcarsku, většinový volební systém ve Velké Británii, povinnou vojenskou službu v Izraeli a placení veřejnoprávních médií v severských zemích. Problém je v tom, že referendum je něco jiného ve Švýcarsku a něco jiného v „Doněcké lidové republice“.
Pro všechny varianty placení veřejnoprávní televize a rozhlasu se dají uvést argumenty pro a proti a přemýšlet o tom, jestli poplatek není jen maskovaná daň a podobně. Lze tak pokračovat donekonečna.
Britská BBC je příkladem veřejnoprávního média, které platí každá domácnost s televizorem, ale BBC se spoléhá i na jiné zdroje příjmu, jako je komerční činnost. Poplatky mají i v Německu a Rakousku. Veřejnoprávní média ve Švédsku nebo v Dánsku jsou zase financována z daní. Švýcarsko je pozoruhodné tím, že se více než 70 procent Švýcarů vyjádřilo v referendu proti zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Ty pak klesly, ale zase je platí každá domácnost. Výjimku z placení mohou mít hluchoslepí.
To všechno jsou „jen“ technické záležitosti. Hlavní zápletka je v tom, že politické strany můžeme po mnoha zkušenostech podezírat z ne zcela čistých úmyslů. Schvalovat peníze pro média je současně bič na trestání toho, kdo nebude hodný. Rozlišení na hodné a zlobivé by prováděl ten, kdo bude mít zrovna klíč od státní kasy. Zlobivou televizí a rozhlasem by byly takové, co by nebyly nadšené z každého geniálního počinu momentální vlády. Šéfové a další vedení by nejspíš pochopili, že je v jejich (osobním) zájmu, aby stávající vláda vládla co nejdéle a snažili by se být takzvané konstruktivní a „vciťovali“ by se.
V ideálním světě by se to nedělo a ocelově pevné charaktery by byly dbalé své politické a novinářské cti. Protože v němžijeme, tak se to dít bude.
Současná opozice tvořená ANO a SPD nejsou normální politické strany, ale útvary vůdcovského typu. Bez svých šéfů by nejen nevznikly, ale při jejich případném odchodu by záhy zanikly, nebo se propadly do bezvýznamnosti. Jsou to účelové organizace skloužící blahu otců zakladatelů, kteří se z této perspektivy dívají na politiku i život společnosti.
Běžným stranám lze pochopení principu veřejnoprávnosti věřit s jedním zavřeným okem, Andreji Babišovi a Tomio Okamurovi vůbec. To samé se týká komunistů, Trikolory, PRO, Motoristů, prostě všech oddílů, jimž věnují náklonnost v Parlamentních listech a v médích, s kterými rád komunikuje Miloš Zeman a Václav Klaus. Odtamtud zaznívají výkřiky jako „zprivatizovat“, „zestátnit“, „zrušit“, „všechny vyházet“.
V takové atmosféře by jakékoli zvýšení vlivu případné příští hrůzovlády na Českou televizi a Český rozhlas bylo dost zhoubné. Mohli bychom se dočkat, že se na obrazovce začnou hojně objevovat osoby s pochopením pro pocit ohrožení, kterým prý trpí Vladimir Putin, nebo hlásající, že vakcíny slouží plánu na vyhubení lidstva a covid neexistuje a vyléčí ho inovovaný toustový chleba.
Paralýza politického života způsobená politickými kšeftaři a prodejci iluzí maří všechno. Důchodovou reformu, přijetí eura, modernizaci země i normální fungování médií.
Nejde o to, že by bylo nutné opozici nějak démonizovat. Když si ale připomeneme, co všechno šéfové dnešních opozičních stran vykládali, nezdají se být zrovna nezaujatí.
„Všude se diskutuje. Diskutuje se o BBC, diskutuje se v Německu. Tady je sto osmička (108 mandátů vládní koalice, pozn. red.), která všechno válcuje. Pro mě je to čistá korupce. Česká televize je silně provládní,“ nechal se slyšet Babiš. „Chceme zrušit koncesionářské poplatky, zestátnit to, a aby byl jasný dohled nejvyššího kontrolního úřadu nad vaším hospodařením,“ sdělil Tomio Okamura v Českém rozhlase.
Jistě. Zestátnit to. A pak by stačilo, aby se někdo prohlásil za stát a bude hotovo.
