Za loňský rok jsem dostal 3x Pfizer proti covidu a v režimu samoplátce (byť s příplatkem za senilitu od pojišťovny) také na chřipku a pneumokokový zápal plic. I bez toho příspěvku by mě ta očkování přišla na míň než večeře pro dva ve vedlejší restauraci. A lidem, kteří odmítají očkování z důvodů ochrany nějakých „svobod,“ bych úředně nařídil využívat sexuálních služeb výhradně bez kondomu. Ale povinné očkování považuji za více než problematický úkon.
Ano, svoboda člověka nebýt očkován, když se mu do toho nechce, je nedotknutelná. Jeho svoboda však končí tak, kde začíná moje svoboda. A v případě, že pojedu vlakem dvě hodiny v kupé s presymptomatickým antivaxerem, který se nakazil a kašle kolem sebe viry, aniž by to věděl, tak mě nejspíš nakazí. Moje tři dávky s respirátorem v několika málo krychlových metrech kupé zahleněných viry neočkovance prostě nepostačí. Asi neumřu ani neskončím ve špitále. Ale i kdybych ve jménu „svobod“ nějakého bezohledného hlupáka měl proležet s teplotou jen tři dny, tak mi ty tři dny ukradl. Když totiž pojedu – ve stejné situaci – s presymptomatickým člověkem s očkováním, půjde z něj jen asi třetina virové nálože oproti neočkovanci. A s tím už si Pfizer a respirátor poradí.
Svobodu antivaxerům!
Přestože je ve světle oné třetinové virové nálože očkovaných „svobodomyslnost“ neočkovanců bezohledná, hlupácká a egoistická sprosťárna, nejsem pro to, aby bylo očkování povinné. A to hned ze dvou důvodů. Ten první – vratší – je dejme tomu filozofický. Stát je dohodou občanů a myšlenky, že občan je majetkem státu, jsem si dosyta užil do svých pětadvaceti let, do pádu socialismu. Takže se mi nařízené očkování prostě instinktivně nelíbí. Vím, že to nemá mnoho racia – povinných očkování dětí je celá řada – ale přesto ve mně představa, že jeden každý dostane předvolání za účelem vakcinace, vyvolává husí kůži.
Takže jsem proti povinnému očkování „ideologicky.“ Ale spolu s tím žádám po státu, kterému jsem jako občan delegoval řadu svých práv a povinností, aby mne před bezohledností antivaxerů ochránil. Takže ti, kteří by nepovinným očkováním neprošli, by nesměli ohrožovat ostatní. A stát by měl zajistit, abych – až pojedu ty dvě hodiny vlakem – nebyl vystaven kontaktu s neočkovanci. Například by mohli mít zvláštní vagón. Ale nemám nejmenší důvod nést rizika hlouposti a bezohlednosti absolventů Vysoké školy života s kritickým myšlením, kteří jako by z oka vypadli hrdinům filmu Kurvahošigutntág.
Takže očkování by nemělo být nařízeno, ale očkovaní by měli být chráněni před ohrožením ze strany neočkovanců. Jejich guru Volný by mohl nakoupit další zruinované činžáky a antivaxery v nich ubytovat.
Když vynecháme etiku…
Je jistě možné si říct, že v situaci epidemie se můžeme na filozofická práva skupiny občanů, kteří ztratili pud sebezáchovy, vykašlat a naočkovat je příkazem. Je možné něco takového říct, ale není možné to provést v realitě. Teoreticky by samozřejmě mohlo nad Českou republikou v jeden moment vyskočit třicet milionů amerických parašutistů – tři na jednoho obyvatele vlastní země – a konat. Dva by ho drželi a třetí naočkoval. Všichni však víme, že je to bizarní nesmysl. A že v případě, kdyby vláda nařídila proti covidu očkování povinně, nebude mít jak tu povinnost na občanech vymoct. A platí už nejméně od dob starých Řeků, ale možná i starých neandrtálců, že ve společnosti je každé nevymahatelné nařízení pískem v soukolí stroje. Pokud totiž vejde v platnost jakékoliv nevymahatelné opatření – od povinného očkování až po zákaz fotografování veverek – a není vymáháno, tak rapidně klesá ochota občanů podřizovat se jakýmkoliv nařízením. A to podkopává státní struktury a ničí společnost snad stejně zle jako epidemie sama. Takže i když jsem ortodoxní vaxer, považoval bych nevymahatelný příkaz k povinné vakcinaci za nebezpečnou hru s rolí a věrohodností státu. Jsem tedy zásadně proti antivaxerům i nařízené vakcinaci.
Ale o těch, kteří svévolně očkování proti covidu sabotují a svou bezohledností výrazně zvyšují rizika okolí, si myslím úplně všechna slova, která přísný jazykový kodex Fóra 24 zakazuje užívat.