HISTORIE / Byl mužem víry, ale i vzdoru. Odcházel, putoval a navracel se. Budoucí patron tří zemí, sám vykořeněný a bez domova. V Praze odmítaný, v Římě osamocený, mnoha zemím neznámý. Chtěl patřit Bohu. Jenže ve světě, kde každý chrám oslavoval jiného boha, zůstával cizincem.

Svatý Vojtěch procestoval Evropu tak jako ještě žádný jiný Čech před ním. A žádný v ní nezanechal tak silnou duchovní stopu. Učenec, kněz, mnich, biskup, poutník, vyhnanec a světec toužil po sjednocené Evropě na křesťanských základech, usiloval o zviditelnění a začlenění českých zemí spolu s Uhry a Polskem do evropského kontextu, do zorného pole hlavních politických hráčů, kteří formovali tvář tehdejšího světa. 

První český Evropan

Svými vizemi, vzdělaností a nadhledem předbíhal svou dobu, ve světě, který mu niterně neodpovídal, marně hledal zázemí. Jeho životní putování bylo plné nadějí i zklamání, chyb, konfliktů, pocitů marnosti. Nikde neměl klid, nikde neměl stání. Touha po dokonalosti, po šíření hodnot, jimž sám bezmezně věřil a považoval je za nezbytné po vytvoření lepšího světa, jej hnala stále dál a dál… Až do náruče mučednické smrti. Smrti, která jej měla umlčet, avšak nakonec z něj učinila apoštola Čech i celé střední Evropy. 

Vojtěchův příběh se začal psát v polovině 10. století, v dobách, kdy se Evropa pozvolna oblékala do roucha křesťanství. Z kmenových území postupně vyrůstaly první národní celky, utvářely se jejich základní identity, rodily se proměňující se hranice, které se jednou zapíšou do středověkých map.

V Čechách, dosud nesjednocených, se knížata a velmoži nechávali křtít spíše z politických důvodů než z víry – pro upevnění své moci i vztahů se Svatou říší římskou. Evropa se křtila, ale jen málokde věřila. Většina lidí stále šeptala modlitby svým pohanským bohům, v jejich duších zůstávaly prastaré obřady a vzývání přírody.

Konkurenti, nebo spojenci?

Narodil se okolo roku 956 jako jeden z potomků Slavníka a jeho ženy Střezislavy do vlivného rodu, jehož domovinou bylo hradiště Libice. Moc, kterou Slavníkovci třímali ve svých rukou, nebyla malá – ovládali východ, severovýchod a patrně i část jihu Čech. Razili si své mince, měli vlastní ozbrojenou družinu. Historikové dodnes nevědí, odkud přesně přišli, zda byli potomky starých rodových předáků nebo příbuzní někoho, kdo byl kdysi povýšen mezi vyšší vrstvy společnosti. Jejich konec je však znám velmi dobře. 

V Praze sídlil mocný rod Přemyslovců, otěže své nadvlády držel nad středními, západními a severozápadními Čechami. „Slavníkovci přímou vládu Přemyslovců na svém území neuznávali a na sklonku 10. století mocensky, územně i počtem členů svého rodu rychle posilovali vlastní pozice,“ domníval se spisovatel Petr Hořejš ve své historické sérii Toulky českou minulostí. Mnozí historikové v čele s Dušanem Třeštíkem ale tento názor nesdílejí. Nebylo podle nich možné, aby přemyslovský kníže Boleslav I. kolem roku 960 získal Slezsko a pak Krakovsko, kdyby mezi nimi a pražským knížectvím leželo nezávislé panství Slavníkovců. Příslušníci východočeského rodu tak možná byli spíše správci dané oblasti nebo příbuzní Přemyslovců, nikoli jejich mocenští či vojenští konkurenti.

Zaslíbili jej Bohu

Vojtěchovy kroky měly původně kráčet pro světské dráze. Ještě coby malého chlapce jej však postihla těžká nemoc. Jeho rodiče vroucně ve svých modlitbách žádali o jeho uzdravení a na oplátku svého syna zasvětili Bohu. Bystrého hocha nejprve vyučovali kněží z Libice, díky nim se naučil čtení, základům latiny i církevním zpěvům.

V cestě za vzděláním pokračoval do německého Magdeburgu, kde pod vedením tamního arcibiskupa Adalberta po devět let pronikal do tajů teologických studií. Jméno svého ochránce si Vojtěch zvolil při biřmování. „Žák Vojtěch se vrátil do vlasti a k drahým rodičům, vzal na sebe zbroj křesťanského vojska a chtěl konat službu pod vedením biskupa svatého města Prahy,“ vypráví benediktinský mnich Jan Canaparius, pravděpodobný autor první svatovojtěšské legendy.

Jeho kroky vedly do sboru duchovních při Svatovítském chrámu na Pražském hradě. Se svým vzděláním, které v tehdejších Čechách nemělo konkurenci, a rozhledem z cizích krajin se stal pravou rukou prvního pražského biskupa Dětmara. Vojtěch, mladý duchovní s tváří ještě chlapeckou, ale duší plnou pokory, duchovní kázně a odhodlání, však záhy poznal, že jeho poslání zde nebude ani snadné, ani vítané.

Křesťanství proti tradicím

Mladičké pražské biskupství, založené teprve roku 973, čelilo celé řadě problémů. Lidé byli zvyklí na mnohoženství, holdování alkoholu, sňatky mezi příbuznými, krevní mstu či obchod s otroky. Biskup Dětmar sám žil poměrně v přepychu a nad vrtochy a krutostmi ostatních přivíral zrak. Teprve na smrtelném loži se kál, že nedostatečně plnil své povinnosti a hříchům jen přihlížel. „Tehdy si Vojtěch umínil, že jeho život bude přísný a pravdivý, aby nikdy litovat nemusel,“ vypráví spisovatelka Alena Ježková ve své knize Mystický koridor.

Svému přesvědčení hodlal Vojtěch dostát i po zvolení druhým pražským biskupem v lednu roku 982. Usiloval o to, aby se kostely a chrámy staly skutečnými místy pokání, ne obchodu a prázdných řečí, aby duchovní obřady získaly vážnosti a nebyly pouhým gestem bez hlubšího významu. Doufal, že právě skrze duchovní proměnu dokáže svou zemi dovést k vnitřní jednotě i pevnějšímu sepětí s Evropou. Nedařilo se.

Narážel na nepochopení, posměch, znevažování. Kritizoval jej přemyslovský kníže Boleslav II., zvaný Pobožný, velmoži i duchovní. Po šesti letech na biskupském stolci při něm stála už jen pouhá hrstka kněžích a jeho oddaný bratr Radim, který mu pomáhal v biskupské rezidenci. Plný zklamání se rozhodl odejít. Netoužil už po ničem jiném než po duševním klidu. 

Našel jej v klášteře v římském Aventinu, kde žili společně mniši východní i západní církve. I on zde navlékl řeholní roucho a pohroužil se do mnišského života, oddal se víře, modlitbě a pokoře. Skrytý život v ústraní nevedl dlouho. Po necelých třech letech jej zde zastihlo volání o pomoc z domoviny, která jej už jednou nedokázala ocenit, avšak nyní jej bolestně potřebovala.

Nepřítomnost hlavy církve totiž na české země citelně doléhala – pověst v zahraničí upadala, duchovní postrádali vedení, společnost ovládal náboženský zmatek. Boleslav II. proto za bývalým biskupem vyslal posly s prosbou, aby se vrátil. Vojtěch uposlechl.

Usekli jí hlavu na posvátné půdě

Nevrátil se sám. Doprovázela jej skupina dvanácti benediktinských mnichů v čele s opatem Anastasiem. „Ke cti Matky Boží, svatého Benedikta a svatých Bonifatia a Alexia“ byl založen a v lednu roku 993 posvěcen Břevnovský klášter, vůbec první mužský klášter v Čechách. Jeho zrodem si zřejmě Vojtěch svůj návrat domů podmínil – podle webových stránek kláštera jeho vznik „bylo možné vnímat jako výsledek úsilí knížete a biskupa o ‚korektní kompromis‘ mezi odlišnými názory na způsob křesťanské správy země“.

Jenže tyto názory se lišily až příliš, Vojtěch se zklamáním zjistil, že poměry v zemi se za dobu jeho nepřítomnosti nijak nezměnily. Spojenectví s Boleslavem II. se vytrácelo pod tíhou vzájemných sporů, odhalovala se prázdnota slibů velmožů, napětí mezi Vojtěchem a šlechtou se zostřovalo.

Zřejmě poslední kapkou se pro Vojtěcha stala událost, k níž došlo v kostele svatého Jiří na Pražském hradě. Během jarních dní roku 995 zde hledala útočiště jistá žena, údajně manželka jednoho vršovského bojovníka, jemuž měla být nevěrná. Vršovští pronásledovatelé ji dostihli a navzdory Vojtěchovým protestům, že chrámová půda je nedotknutelná, jí přímo před jeho zrakem usekli hlavu. Zoufalý Vojtěch mohl krutému činu jen bezradně přihlížet. Nad rodem vyřkl klatbu a vrahy vyobcoval z církve na dobu konání řádného pokání.

Rozhodl se znovu odejít. Cítil zmar, znechucení nad stávajícími poměry, cítil na sobě nenávistné pohledy těch, které se snažil přesvědčit o změně. Šel nejprve do Uher, následně do aventinského kláštera, který mu už jednou byl klidným zázemím. Od návratu do Čech jej definitivně odradila zpráva o hrůzné události, k níž došlo v září roku 995. Jeho rod Slavníkovců byl na svém hradišti v Libici utopen v krvi, násilně a krutě vymazán z politické mapy Evropy a vyřazen ze hry o nadvládu v české kotlině. 

„Ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek,“ líčí krveprolití kronikář Kosmas. „Jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a stavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí vesele se vrátili dom.“ Kdo ale vlastně za masakrem stál, dodnes není jisté. Podezření dlouho ulpívalo na Přemyslovcích, v současnosti se pozornost historiků upíná spíše právě k Vršovcům.

Poslední cesta

Ať už vyvraždění Slavníkovců zosnoval kdokoliv, Vojtěch si uvědomil, že v Čechách už na něj nic dobrého nečeká. Se souhlasem papeže se vydal na sovu poslední cestu – nejprve do Polska, nějaký čas strávil v Hnězdně, poté s Radimem putoval do Pobaltí, do krajiny plné hustých lesů, řek a močálů, mezi lid, který jej nevítali s nadšením. Varovali jej, vyháněli, vyhrožovali smrtí. Vojtěch se nedal. S křížem neúnavně kráčel proti staletím pohanských tradic, hluboce zakořeněných v životě národů s bohatou a starobylou kulturou.

Snad i toužil po mučednické smrti. Dočkal se jí v dubnu roku 997, kdy se na něj vrhla skupina pohanských Prusů. Probodli jej oštěpy, zohavili tělo a hlavu přibili na kůl.

Radim přežil a zprávu o smrti bratra donesl do Polska. Tamější panovník Boleslav Chrabrý vykoupil Vojtěchovo tělo ve zlatě a pohřbil jej ve Hnězdně, v chrámu Panny Marie. Arcibiskupem se stal právě Radim, Vojtěchův následovník. Už roku 999 byl Vojtěch prohlášen za svatého. A nakonec svého světce přijali a docenili i Češi. Roku 1039 přivezli slavnostně z dobytého Hnězdna nikoli zlato, ale právě jeho ostatky. Od počátku 12. století je svatý Vojtěch považován po svatém Václavovi za druhého patrona českých zemí.

Jeho smrt v cizině, mezi lidmi, kteří mu nerozuměli, se nakonec stala mostem mezi světy — mezi Východem a Západem, mezi starým pohanským řádem a novou, křesťanskou Evropou. A z Vojtěcha, vykořeněného muže bez domova, se stal světec, patron tří zemí, duchovní zakladatel střední Evropy.