Je to jedna ze záhad, kterou vidíme stále znova. Lidé, možná zdánlivě, hlasují proti vlastním zájmům: chudí lidé podporují kandidáta, který vlastní velké majetky, nebo přistěhovalci podporují kandidáty, kteří jsou proti imigrantům. Jakými cestami se tady lidská mysl asi ubírá? To, co zažily Spojené státy s Donaldem Trumpem, máme i u nás. Proč je velkopodnikatel a protekční komunistické dítko takovým miláčkem desítek procent lidí? Co z toho mají, že ho podpořili?
Otázkou zvláštních voličských preferencí se zabývá ve svém článku „Proč lidé volí proti svým nejlepším zájmům?“ na serveru psychologytoday.com autor Ronald E. Riggio.
Cituje Joanne Ciullaovou, která se dlouhodobě zabývá otázkami vůdcovství. Ta se domnívá, že některé skupiny, které jsou frustrovány nedostatkem pracovních míst a finančních zdrojů, mohou pociťovat nelibost vůči těm, kteří jsou na tom lépe. To vytváří mentalitu nepřátelství toho, kdo „nemá“, vůči tomu, kdo „má“. Pokud se zdá, že jeden kandidát zastupuje „má“ nebo „establishment“, nebo dokonce status quo (ať všechno zůstane, jak to je), tak lidé, kteří mají takový pocit nelibosti, mohou automaticky přejít k těm kandidátům, kteří nabízejí změnu, nebo prohlašují, že zastupují ty „nemajetné“.
Autorka to dokládá na příkladu amerických voleb. Ve volbách v USA jsou voliči prezentováni pouze dvěma kandidáty. Kandidáti dalších stran jsou považováni za prakticky nevolitelné. Pokud je jeden kandidát zamítnut, zůstává pouze jedna alternativa. Voliči, kteří se obrátili proti Hillary Clintonové z mnoha důvodů („je to žena“, „je nečestná“, „reprezentuje establishment“), měli jen jednu alternativu. A Trump se představil jako kandidát změny status quo, toho, co probouzelo podráždění veřejnosti.
Tento pocit, že jsme „my“, kteří stávající situací nějak trpí, pak vysvětluje onu zdánlivě nevysvětlitelnou podporu, kterou chudí bílí poskytli Donaldu Trumpovi, i když jeho politika zřejmě zhorší jejich osobní situaci (horší přístup ke zdravotní péči a snížení daní, které je může více bolet, než jim prospět).
Při různých shromážděních pak příslušná skupina lidí posiluje svou soudržnost a vymezuje se vůči těm, kdo podle nich do skupiny nepatří. Vůči nim se pak posilují negativní pocity.
Naše situace je složitější než ve Spojených státech při prezidentských volbách. Přesto by se dalo s jistým zjednodušením říci, že u nás proti sobě stály politické síly Babišovy a spíše pro Babiše kontra odpůrci Babiše. Protože se povedlo vzbudit dojem, že systém je prohnilý a zkorumpovaný a že ho může napravit jen někdo zvenčí, vyšel Babiš vstříc této poptávce a využil své schopnosti a materiální základnu, aby sám sebe představil jako ničím nedotčeného cizince, který na Západě ve zkorumpované obci nastolí pořádek. Co na tom, že byl tohoto systému součástí.
Hněv se obracel především proti politikům a on sám dokázal lidem vsugerovat, že on politik vlastně není. Protože se pro masy lidí v politice skutečně po listopadu 1989 viditelně neobjevoval, tak mu tento manévr vyšel. Skoro jako v nějakém asijském bojovém umění své slabosti obrátil proti protivníkům (hle, jak na mě stoupenci starých pořádků útočí!). Protivníci byli dost v pasti, protože útočit museli. Kdyby to nedělali, vyklidili by pole. Když to dělali, byli z nich ti agresivní, kteří zřejmě s temnými motivy brání své židle.
Co se dá s něčím takovým dělat? Autor článku v Psychology Today nepřichází s žádným novým a překvapivým řešením. Jediným skutečným je podle něho dobré „lídrovství“, které pracuje na tom, aby snížilo odpor vůči sobě. Má poskytovat základní potřeby všem účastníkům, aby nevznikl pocit ukřivděnosti a bojovat proti zkázonosným skupinám. K tomu můžeme dodat, že to bude u nás s postupujícím časem stále obtížnější.
