Před pěti lety, v únoru 2011, dalajláma označil sám sebe za marxistu, což vyvolalo jistou pozornost světových médií. Stalo se to na přednášce v indické Kalkatě. Nebylo to poprvé, kdy se tibetský duchovní vůdce a dlouholetá hlava tibetského politického exilu vyjádřila ke svým politickým idejím. Na konferenci v Minneapolis řekl: „Musíme mít lidský přístup. Pokud jde o sociálně-ekonomické teorie, jsem marxista,“ řekl publiku na přednášce nazvané „Lidský přístup ke světovému míru“, kterou pořádalo vedení univerzity.
Dalajláma činil kapitalismus částečně odpovědným za sociální nerovnost a marxismus považoval za odpověď na tento fakt: „V kapitalistických zemích existuje rostoucí propast mezi bohatými a chudými. V marxismu je kladen důraz na rovnoměrné rozdělení,“ řekl a dodal, že „mnoho marxistických vůdců jsou nyní ve svém myšlení kapitalisty.“
Jako příklad uvedl Indii, kde pozoroval ekonomické a sociální nerovnosti, které jsou důvodem pro pokračující diskriminaci žen a nízkých společenských kast a vyzval světovou mládež, aby 21. století vedla od století násilí ke „století míru“.
„Za svého života to neuvidím, ale musíme na tom začít pracovat. Ti pod třicet let jsou generace 21. století. Musíte násilí zastavit pomocí své vůle, vize a moudrosti,“ a dodal, že by měly být zakázány jaderné zbraně.
Jak připomenul americký Newsweek, dalajlamovy pocity nesdílí třeba papež František, který opakovaně odmítl názory, že je komunista. Ten říká, že jeho ekonomické a sociální ideje jsou zakořeněny v křesťanské víře a ne marxismu.
„Jak můžeme vidět, tato starost o chudé je v evangeliu, je v tradici církve, to není vynález komunismu a nesmí být převedena do nějaké ideologie, jak se to občas stávalo v průběhu dějin,“ řekl papež v rozhovoru v knize „Tato ekonomika zabíjí“, kde jsou shrnuty jeho názory.
To kritizoval jeden z kritiků, americký rozhlasový komentátor Rush Lambaugh, který poukazoval na papežovy náhledy na chudobu a rostoucí nerovnosti a označil je za „čistý marxismus“. Podle něj papež neví, o čem mluví, když hovoří o kapitalismu a socialismu.
Papež prý překroutil katolicismus a to čistě politicky. „František napadl neomezený kapitalismus jako ‚novou tyranii‘ a prosil celosvětové vůdce k boji proti chudobě a rostoucí nerovnosti v dokumentu, který dává základ jeho papežství a vyzval k obnovení katolické církve. V tom šel František dále než předchozí komentáře kritizující globální ekonomický systém, útočí na ‚modlářství peněz‘.“ Vatikán sám by podle Lambaugha neexistoval bez tun peněz. Žádný neomezený kapitalismus na světě neexistuje, je to jen socialistická liberální fráze k popisu Spojených států. (Američtí) Demokraté se dívají na velký i malý byznys tak, že majitelé okrádají své zákazníky, zneužívají své zaměstnance, hromadí peníze, upírají jim peníze nutné k životu a upírají jim zdravotní péči a zisky, produkují výrobky, které zabíjejí lidi a ničí planetu. Tito lidé tvrdí, že jsou soucitní a chtějí spravedlnost. Jak se však někde dostali k moci, tak jen šíří sami chudobu. Přitom Spojené státy se staly za 250 let supervelmocí a vytvořily ekonomiku s nejvyšší životní úrovní na světě, živí celý svět, produkují víc potravin, než samy potřebují a ještě zmírňují katastrofy všude ve světě, pokud to tam lidé chtějí.
Na světě ale nejsou dva stejní lidé a nemají všichni stejné možnosti. Lidé se narodili do různých rodin a to prostě namazalo jejich kolečka víc, než je to v případě jiných, jak je to třeba vidět na klanu Kennedyů. To ale ještě není důvod k obžalobě kapitalistického systému, protože na světě není nic jiného, co by ho mohlo nahradit. Socialisté ale začínají se sny a sny to také končí.
Tolik k papežovi, protože on a dalajláma bývají obviňováni z toho samého, z marxismu a nepřátelství vůči modernímu kapitalismu.
Ed Halliwell je ale ve svém komentáři v The Guardian (20. června 2011) vůči dalajlámovi smířlivější.
Dalajláma má podle něj sklon mást své fanoušky. Vystupuje jako plyšový starý mnich, který utěšuje své příznivce tím, že je spojuje s představivostním světem Šangri la v kontrastu s jejich vlastním materiálním světem. Jen nechce hrát hru, při které jsou do něj neurvale promítány etické, politické, vědecké a náboženské vize.
Čínským studentům řekl, že se považuje za marxistu a nebyla to jen nějaká hra, ačkoliv to mnohé lidi udivilo. Už v roce 1993 řekl, že „ekonomický systém marxismu je založen na morálních principech a zatímco kapitalismus se týká pouze zisku a ziskovosti, marxismus se zabývá rozdělením bohatství na základě rovnosti … stejně jako osudem těch, kteří jsou slabí a potřební a stará se o oběti vykořisťování naloženého na menšiny a proto se mi tento systém líbí a zdá se mi spravedlivý“, třeba že není leninista a věří spíše v soucit spíše než v třídní boj a neobdivuje komunistické režimy, jako byl SSSR v Číně nebo ve Vietnamu, ale nesoulad mezi obrazem a realitou zůstává – dalajláma není uklidňující orientální mazlíček, který by se mohl líbit konzumní společnosti.
Stejně tak to neznamená, že by jeho tradice odpovídala kapitalistickým fantaziím, které jsou s ním spojované. Možná proto, že buddhismus přišel na Západ na vlně poválečného sebezpytování, jak ho přineslo hnutí hippies a tak byl buddhismus přijat jako přátelské náboženství a hnutí svépomoci a jeho radikální ekonomické a sociální teze se ztratily pod lavinou soch smějících se tlustých mužů a léčivými krystaly.
„Samotná myšlenka svépomoci v buddhismu je protimluv – úleva od utrpení může pocházet pouze z poznání, že potěšení samo nepřináší štěstí – místo toho se musíme snažit, abychom obratně a soucitně spolupracovali s ostatními, jako součást propletených systémů, které nás spojují s druhými. A ‚západní buddhismus‘, který upřednostňuje solipsistické zaměření se na jednotlivce, je tak velké zkreslení, že si nezaslouží toto jméno – ani jako část buddhismu.“ „Je to také do značné míry mediální vynález – mnoho západních buddhistů jsou vážně a hluboce oddaní praktikující. Tento závazek znamená, že se rozhodli následovat cestu, která vede proti proudu materialismu a sobectví. Samozřejmě, že ne vždy se to podaří, ale to je důvod, proč se to jmenuje cesta praxe,“ píše Ed Halliwell.
Nejde o misijní zápal – získávání stoupenců není buddhistická cesta – ale znamená to společenskou akci, která ztělesňuje „dharmický princip“ a“ západní sanghu“ a stále více upřednostňuje zapojení komunity. Buddhismus pak začne vypadat méně jako nějaký hezký ostrov klidu a relaxace a více jako radikální a nekompromisní kritika současného stavu. Pod tímto vlivem se už i na Západě někdy mluví nejen o „národním produktu“, ale také o „národním štěstí“. Proto se mluví o revoluci v „kolektivní mysli“ a dalajláma sám sebe označuje za „polovičního marxistu“ a „polovičního buddhismu“.
K tomu můžeme dodat, že abychom porozuměli některým výrokům, musíme znát jejich „Sitz im Leben“, jak tomu říkali Němci ohledně interpretace biblických textů. Musíme znát jejich dobový a místní kontext. Když mluví dalajláma nebo papež, musíme vědět, že jeden pochází z chudého Východu a druhý z chudého Západu a že nepředstavují nějaký okraj světa, ale spíše jeho větší část.
Dnes se nálepka marxismu nebo neomarxismu dává na potkání, aniž někdo ví, co znamenají skutečný historický marxismus a neomarxismus ve své době a ve svém místě. Kde kardinál Ratzinger viděl v 80. letech latinskoamerickou teologii osvobození jako marxistickou úchylku, my jsme ji v době normalizace viděli jako oponenta apolitické a asociální církve, která mlčela k výstřelkům (i k podstatě režimu) a bylo to tak ve své době a v naší tehdejší situaci správné. To zase neznamená, že by Ratzingerovy výhrady nebyly v mnohém oprávněné.
Stejně tak je zřejmě třeba číst dalajlámovy provokace, které jsou provokacemi jen z části. To neznamená, že bychom museli přijmout bez výhrad kritiku demokratického kapitalismu, ale že bychom měli uvažovat o jeho hranicích, pokud jde o možnosti dosažení lidského štěstí. Naučit se číst není moc těžké, mnohem obtížnější je porozumět smyslu psaného textu.
