Od pádu Berlínské zdi a železné opony uplynulo už téměř třicet let. Většina zemí bývalého východního bloku nyní tvoří součást transatlantické struktury a účastní se projektu sjednocené Evropy. V mentální a politické geografii kontinentu však někdejší rozdělení na Východ a Západ stále hraje roli. A Evropa má znovu problém se svou východní částí.

Po komunistické hrozbě na Východě se vynořila hrozba nová v podobě populistické pravice vedené Orbánem a Kaczyńskim, která je nepřátelská myšlence evropské jednoty. Západní odborníci stále častěji vyjadřují pochyby, zda přijetí bývalých „socialistických demokracií“ do Evropské unie nebylo přinejmenším „předčasné“; zda vůbec byl náš region „připraven na demokracii“.

Bez ohledu na to, jaký má člověk postoj ke Kaczyńskému a Orbánovi, působí takové výroky značně povýšeně. Bosenský filozof žijící v Rakousku Boris Buden se ve své knize „Konec postkomunismu: od společnosti bez naděje k naději bez společnosti“ pokusil zjistit původ tohoto vyjadřování.

Když v nás Západ ještě viděl vzor

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, tedy v éře Solidarity, Kulatého stolu a Sametové revoluce, pohlížel Západ na náš region dost odlišně. V emancipačních vzpourách společností, které jej obývaly, spatřoval naději i sám pro sebe.

Energie a nadšení vyvolané v Polácích, Češích a Maďarech demokratickými přísliby měly sloužit jako zdroj inspirace pro vyhořelé „zralé demokracie“, které trpěly nedostatkem životodárných idejí a nejistotou spojenou s důvody vlastní existence.

V devadesátých letech se tento pohled sice pomalu, ale dočista změnil. Nyní se už neměl učit Západ od Východu, ale naopak. Poslány do učení byly postkomunistické státy usilující o demokracii, volný trh a sjednocenou Evropu. Způsob, jakým byly popisovány a jak začaly popisovat samy sebe, z velké části přijal mentorskou podobu. Stačí prolistovat polský tisk devadesátých let, abychom viděli, jak často samy tamní noviny užívaly frázi „dorůstání k demokracii“.

Situace v regionu, jak ji popsal Buden, připomínala dobrodružství hlavního hrdiny komedie Billyho Wildera Raz, dva, tři (z roku 1961) Otta Piffla.

Otto je hluboce oddaný komunista z východního Berlína. Při návštěvě této části města se do něj zamiluje Scarlett, dcera prezidenta společnosti Coca-Cola. Dívka chce opustit Západ a se svým milovaným odjet do Moskvy. To však nemůže připustit šéf berlínské pobočky společnosti C. R. MacNamara, jemuž prezident svou dceru na dobu pobytu v zahraničí osobně svěřil do péče. MacNamara spřádá intriky, v jejichž důsledku musí Otto a Scarlett uprchnout na Západ s východoněmeckou tajnou policií v zádech.

Ani v západní části Berlína však mladý pár nic nemůže rozdělit. MacNamara poté vymyslí pro Otta novou identitu, která je pro budoucího zetě prezidenta Coca-Coly vhodnější. Nejenže přesvědčí mladého muže, aby opustil marxistické myšlenky, ale vykonstruuje pro něj i šlechtický původ.

Chudí, ale sexy

Ve Wilderově filmu je Ottova přeměna snadná a rychlá. Přeměna našeho regionu po roce 1989 byla poněkud obtížnější. Čím víc se snažil popřít svou komunistickou minulost a usiloval o nabytí nové západní identity, tím víc ve skutečnosti zaostával za úrovní vyžadovanou západní Evropou.

O Wilderově filmu píše Agata Pyzik v knize Poor but Sexy: Culture Clashes in Europe East and West. Stejně jako Budenův „Konec postkomunismu“ se tato kniha snaží vyjádřit východní postkomunistickou zkušenost jinými výrazovými prostředky, než je „dohánění Západu“. Kniha polské novinářky Pyzik je výrazně polemická a cílí na tři diskursy užívané k popisu Evropy na východ od Labe.

První z nich je „postkoloniální“ diskurs, skrze nějž Západ pohlíží na východní část Evropy (a který si její obyvatelé častou berou za vlastní), jíž je neustále přisuzována role líného, opožděného žáka, chudého příbuzného či „divocha“, kterého je potřeba „civilizovat“. Kniha Poor but Sexy byla napsána v angličtině a poprvé vydána v roce 2014 ve Velké Británii. Pyzik se obrací přímo na západní čtenáře a obnažuje jejich neznalost a předsudky, s nimiž přistupují k „horší části světadílu“. Bouří se proti zužování své zkušenosti na stereotyp „zaostalého Východu“.

Druhým diskursem, o kterém se rozepisuje, je polský liberalismus devadesátých let dvacátého století. Pyzik se ztotožňuje s redakčním přístupem deníku Gazeta Wyborcza z doby jeho vrcholu, kdy patřil k nejvýznamnějším tvůrcům narativu v souvislosti s naší zkušeností s přeměnou společnosti.

Pyzik obviňuje tento diskurs z nepůvodnosti, povrchního antikomunismu, z toho, že Západ, ke kterému se upíná, vlastně ve skutečnosti nezná, a také z naprostého opomíjení zájmů a cítění všech skupin, pro které zhroucení „reálného socialismu“ neznamenalo počátek svobody a blahobytu, nýbrž s sebou přineslo vysoké společenské a existenční náklady.

Zbývá jen populismus?

Třetím diskursem, či spíše celým souborem diskursů, s nímž kniha Poor but Sexy bojuje, je tvrzení, že pád komunismu v bývalém „východním bloku“ v konečném důsledku ukazuje, že ke kombinaci neoliberálního kapitalismu a liberální demokracie neexistuje žádná alternativa, kterou lze brát vážně – pouze výbuchy iracionálního populismu a fundamentalismu. Polemika Pyzik s těmito myšlenkami je silně poplatná názorům britského kritika a kulturního vědce Marka Fishera, autora pojmu „kapitalistický realismus“.

Fisher jím pojmenovává druh představivosti, jež podle něj převládá v současné popkultuře: neschopnost představit si, a to ani v žánru fantasy, jinou budoucnost než pokračování naší současnosti, která je zcela vymezena a ovládnuta kapitalismem. V kultuře kapitalistického realismu se každá autentická vzpoura proti vládnoucímu systému změní v nejlepším případě ve zboží kulturního průmyslu, předmět pro symbolickou spotřebu zbavený skutečně podvratného potenciálu pomocí ironie a nostalgie.

Pyzik v návaznosti na Fishera zkoumá poválečnou popkulturu z obou stran železné opony a hledá alternativu k současnému kapitalistickému realismu, momenty počátku kulturního a politického zrovnoprávnění. Stejně jako britský kritik i polská autorka chápe popkulturu velmi vážně a považuje ji za formu „lidového modernismu“, kterou je nutné vykládat s použitím teoreticky nejsofistikovanějších nástrojů.

Proto se ve své polemice zcela plynule pohybuje mezi značně odlišnými rovinami: od analýzy feministických motivů v polském punku osmdesátých let dvacátého století k filmu Posedlost Andrzeje Żuławského; od výkladů kinematografie socialistického realismu po polský populární tisk z komunistických dob.

Při psaní o polském experimentu s komunismem Pyzik také usiluje o překročení dvou vzájemně se doplňujících metafor vyjadřujících vzpomínky na toto období: „svět vzhůru nohama“ a „mrazák“. Podle první metafory je období komunismu světem postaveným na hlavu, popřením základních západních hodnot a běžného zdravého rozumu, což vedlo v tom nejlepším případě k absurditám jako vystřiženým z Barejových filmů a v tom nejhorším ke stalinistickým zločinům. Druhá metafora představuje komunismus jako „mrazák“, který znemožňuje „autentickou“ modernizaci národů.

I David Bowie se díval na východ…

Pyzik se neustále snaží zkušenost komunistického Východu převést do celosvětového měřítka a ukázat ji jako konkrétní prvek rozmanitosti velkého dobrodružství modernity dvacátého století se všemi jeho výkyvy. Upozorňuje, že Východ a Západ se navzájem pozorují a inspirují při hledání moderních forem života.

Za „svět vzhůru nohama“ lze považovat socialistický realismus, tedy umění, které je v narativu antikomunismu zmiňováno nejčastěji. Pyzik v něm spatřuje stejné hledání ideálu šťastného a zdravého těla v čistém, bohatém a rovnostářském prostoru, jaké inspirovalo západní popkulturu první poloviny dvacátého století.

Podívejme se na obraz Nová Moskva od Jurije Pimenova. Je namalován v lehce „impresionistickém“ stylu a znázorňuje pohled zezadu na mladou, elegantní ženu sedící za volantem kabrioletu. Žena míří k vysoko se tyčící budově na obzoru. Je odpoutaná od práce, domova i role matky a svobodně se noří do spleti oslnivého velkoměsta. Technologie, město a vůz jí umožňují zanechat minulost za sebou a unášejí ji směrem ke splněnému slibu moderní emancipace.

Nesnil se snad podobný sen o velkém městě, mobilitě a technologii ve veškeré popkultuře té doby? Pimenovův obraz by nepůsobil nijak nepatřičně ani na plakátu hollywoodského filmu ze třicátých let dvacátého století. Když píšeme o stalinismu, často zapomínáme, jak dychtivě čerpal z amerických modelů.

Magnitogorsk, městský monument sovětského těžkého průmyslu, byl v rámci Stalinova pětiletého plánu přestavěn podle vzoru amerických středisek kovodělného průmyslu, Pittsburghu a Gary v Indianě. Obě místa byla budována se stejným snem o podobě moderního života, v němž by samotná technologie dokázala vyřešit nejdůležitější společenské problémy.

Západ na sebe zase hledí do zrcadla Východu. V argumentačně nejzajímavější pasáži knihy Pyzik popisuje, jak se představy o ponurých městech za železnou oponou – v čele s východním Berlínem – staly zdrojem inspirace pro vlnu post punkových hudebníků ze Západu, např. Davida Bowieho nebo hudební skupiny Ultravox či Joy Division. Kapela Joy Division se dokonce původně jmenovala Warsaw.

Ve městech, jakým je například bývalé hlavní město východního Německa, spatřovali muzikanti a jejich posluchači metaforický obraz zhroucení svého světa – poválečného státu blahobytu. Ten po třiceti letech rozkvětu upadl v sedmdesátých letech dvacátého století do hluboké krize a poté byl násilně obnoven politiky typu Margaret Thatcher.

Podobnější, než se zdá

Ve své knize „Postkomunismus“ nás Boris Buden vyzývá, abychom chápali západní stát blahobytu a komunistické experimenty ve východní Evropě jako různé varianty stejné podoby socializace, založené na masové kultuře, sociální demokratizaci, dominanci města nad venkovem a velkých průmyslových továrnách, které se staly centrem nejen ekonomického života, ale i veškerého společenského dění.

K pádu komunismu v našem regionu došlo ve stejnou dobu jako k neoliberální transformaci na Západě: oba procesy mohou být vnímány jako symptomy úpadku některých nejobecnějších forem organizace společenského života dvacátého století, které se bez ohledu na politický a ekonomický systém navzájem velice podobají.

Při takovém srovnávání je samozřejmě potřeba připomenout úplnou autoritářskou či někdy totalitní podstatu té varianty modernity, která vládla našemu regionu. Pyzik si toho je vědoma a často píše o brutálním násilí v „socialistických demokraciích“. Zároveň jde ještě dále než Buden. V troskách komunistického experimentu vyhledává inspiraci pro současné emancipační projekty, nebo alespoň pro výrazové prostředky, s jejichž pomocí bychom je mohli formulovat.

V situaci, kdy kapitalistický realismus omezuje budoucnost, kdy si ji neumíme představit jinak než jako pokračování současnosti, se staly pro Pyzik pokladnicí pro scénáře budoucnosti, která se opravdu liší od současnosti, archivy komunistického experimentu na Východě – přesněji řečeno jejich kacířské, opuštěné postranní uličky.

V návaznosti na anglického spisovatele Francise Spufforda Pyzik fascinovaně hledí na období chruščovovského tání, kdy se sovětští vědci s podporou vlády pokusili vytvořit nový systém řízení hospodářství na základě rychle se rozvíjející kybernetické vědy. To mělo vyvolat „rudou hojnost“, socialistickou konzumní společnost, bohatší, než je ta západní, a navíc bez vykořisťování a odcizení.

Výsledek byl očekávaný: jakmile převzal moc Brežněv, byl experimentům konec. Pyzik v těchto neuskutečněných projektech vidí nejenom trosky, ale také přízrak budoucnosti, která se zatím nedostavila, avšak opakovaně pronásleduje naši přítomnost.

Odstup třiceti let

Od anglického vydání knihy Poor but Sexy uběhly čtyři roky, které jsou bohužel při čtení znát. Nadvláda liberalismu, proti níž se kniha tak prudce brání, od té doby hodně zeslábla. Novinkou dnešní doby je vzestup populistické pravice. V její polské podobě se mísí radikální antikomunismus s nepřátelským postojem vůči všemu levicovému a s odporem k západnímu liberálnímu universalismu a jeho polským mluvčím.

Útočnost polemiky Pyzik s dřívějším převládajícím vlivem se proto zdá být přehnaná, opožděná a namířená nesprávným směrem. I přes jednoznačně levicový postoj autorky splývá se současným pravicovým antiliberálním protiúderem.

Na mnoha místech autorčina polemika v nejlepším případě opakuje argumenty, které byly často v promyšlenější podobě formulovány během posledních několika let. A v horším případě se nejednou uchyluje ke zjednodušování, přičemž přenáší na polskou realitu určité anglosaské pojmy, které s ní jsou neslučitelné (např. nazývá Křesťanskou demokratickou unii svobody libertariánskou stranou).

Je pravda, že touha elit z devadesátých let dvacátého století – která se v dnešní době často zdá dětinská – zříci se všeho „východního“ a „komunistického“, obzvlášť jejich nerozvážnost v souvislosti se společenskými náklady přechodu, vyžaduje kritickou analýzu.

K takové analýze je však potřeba znát podmínky, v jakých se Polsko na počátku devadesátých let nacházelo, a rámec, v jakém v té době byly nuceny jednat osoby s rozhodovací pravomocí. Od protagonistů událostí roku 1989 nelze požadovat schopnost přemýšlet z hlediska roku 2014. Z mnoha pasáží knihy však čiší nespokojenost Pyzik s touto skutečností.

Při čtení Poor but Sexy se také lze těžko ubránit pocitu, že tato kniha často padá do pastí, které nastražila sama autorka. Nakonec všechny autorkou analyzované – často velmi brilantně – (pop)kulturní jevy Východu a Západu mění knihu v jakýsi kabinet postkomunistických kuriozit, sbírku předmětů určených k nostalgickému vzpomínání.

Hrdost periferie místo dohánění Západu

Kniha především v určitém smyslu padá do pasti orientalismu, který měla v úmyslu porazit. Východ Evropy se na jejích stránkách mění v monolit vnímaný především z hlediska toho, co se odehrálo v Sovětském svazu, a v menším rozsahu v Polsku a východním Německu. Bizarní zkušenost (pop)kultury a postkomunismu, charakteristická pro menší národy v regionu, se v tomto narativu zcela ztratila – například Maďarsko a Československo v knize Poor but Sexy chybějí.

Navíc jsou mnohé analýzy napsány způsobem, jako by neexistovalo mezi kulturou a režimy zemí východního bloku neustálé napětí, jako by kultura nepatřila k oblastem, v nichž společnost, zbavená možností nabízených obvyklým politickým životem, pro sebe hledala alespoň trochu autonomie.

Ve skutečnosti také často máme dojem, že sledujeme někoho, kdo se dívá na východ Evropy z dálky, z níž se Moskva, Varšava a Budapešť slévají v jedno – a nikoli narativ někoho, kdo dokáže tuto optickou iluzi rozbít pohledem zblízka. Nedostatky knihy Poor but Sexy v této oblasti velmi dobře vyniknou, pokud ji porovnáme se skvělou výstavou Zápisky z undergroundu – která zkoumala souvislosti mezi kontrakulturou a vizuálním uměním v bývalém východním bloku – uspořádanou na přelomu roku 2016 a 2017 v Muzeu umění v Lodži.

Přes všechna tato slabá místa je Poor but Sexy významným dílem; zejména v dnešní době, kdy byl narativ „dohánění Západu“ nahrazen intelektuálně ještě sterilnějším diskursem „zvedání se z kolen“ a nemístnou hrdostí na periferii – přítomnou v Moskvě, Budapešti a Varšavě. Když pozorujeme, jak tento diskurs mění region, tím naléhavěji vidíme nezbytnost proražení bludného kruhu imitativní modernizace a neonacionalismu.

Agatha Pyzik projevuje správnou intuici, když zdůrazňuje, že klíčem je přehodnocení našeho postoje ke komunistickému experimentu i k Východu a Západu stejně tak jako překročení stereotypu naivně antikomunistického vlastního orientalismu, který sami vytváříme. Přestože tato intuice není v knize vždy rozvinuta uspokojivým způsobem, ukazuje směry intelektuálního bádání, které by mohlo být velmi přínosné.

Převzato z Hlidacipes.org