Protestní akce akademiků s názvem Hodina pravdy. FOTO: TASR/Profimedia
FOTO: TASR/Profimedia
O podfinancování českého vysokého školství, zejména oborů společenskovědních a humanitních, není sporu. Hlavní problémy našich univerzit se ale nacházejí uvnitř těchto institucí samotných. O jejich existenci, nutnosti a možnostech řešení však současná protestní iniciativa akademických pracovníků nic neříká. Proto jako člen akademické obce, ale též občan a ekonom nemohu tuto iniciativu podpořit.
Faktem je, že české univerzity neodvádějí moc dobrou práci a dodatečné peníze to samy o sobě nezmění. To platí zvláště pro humanitní a společenskovědní obory. Situaci je třeba řešit, neboť právě tyto obory jsou zásadní pro fungování svobodné společnosti.
Velmi zjednodušeně lze výkon českých univerzit ilustrovat na jejich mezinárodním hodnocení. Podle Times Higher Education se nejlepší česká univerzita nachází na 500. až 600. místě v konkurenci téměř 2400 světových univerzit. Další dvě se nachází o cca 200 míst níže. Všechny ostatní ostatní naše univerzity se nacházejí za první tisícovkou.
Obrázek vypadá o něco lépe dle QS World University Rankings, v němž se naše nejlepší univerzita nachází ve třetí stovce. Zde je však počet hodnocených univerzit o tisícovku nižší. Srovnatelné země jako Belgie, Izrael nebo Rakousko jsou na tom v obou hodnoceních výrazně lépe.
Uzavření před světem
V čem je tedy zakopaný pes? Hlavní příčinou neutěšeného stavu jsou desetiletí přetrvávající strukturální vady řízení českých univerzit, zejména v oblasti rozvoje lidských zdrojů. Vadou nejzásadnější je všeobecně rozšířená praxe zaměstnávání vlastních absolventů, známá též jako inbreeding.
Na mnoha fakultách je vskutku naprosto běžné, že jejich akademičtí pracovníci od maturity zblízka nepoznali jiné akademické prostředí než to, kde studovali, následně zde dělali doktorát a pak získali zaměstnání. Byť existují výjimky, obecným výsledkem je, že se jednotlivá pracoviště takto uzavřou před světem a realisticky ani nemohou výrazněji přispívat k rozvoji lidského poznání.
Situace je obecně horší právě v humanitních a společenskovědních vědních oborech. Kromě jejich historicky horší výchozí pozice v době po pádu komunismu zde totiž existuje větší prostor pro výzkum lokálního významu (pro který zde existuje i společenská potřeba). Reálně to však znamená, že výzkum mezinárodního významu téměř či plně absentuje. To pak může vyvolávat otazníky i ohledně kvality onoho výzkumu lokálního.
Jen zvýšení platů nepomůže
Vidět je to například na faktu, že u nás prakticky neexistují společenskovědní pracoviště, jejichž absolventi by systematicky získávali akademické pozice na zahraničních univerzitách. Přitom právě toto bývá velká chlouba mezinárodních univerzit.
Významnou výjimkou z pravidla je v tomto ohledu ekonomické pracoviště CERGE-EI. To je jednak dobře financované, zejména je však řízené nikoli dle zvyklostí českých, ale právě po vzoru dobrých mezinárodních univerzit. K tomu patří zapovězení inbreedingu.
Cílem je zajistit myšlenkové „okysličování“, potlačit roli osobních vazeb a oslabit hierarchii. Univerzita pak připravuje absolventy pro svět a své pracovníky najímá na světovém „trhu“. Každý takový pracovník pak prošel externím sítem a přináší s sebou jiné zkušenosti, ideje a pracovní kontakty. To univerzitu obohacuje a zapojuje do mezinárodního akademického života.
Fungování velké části našich akademických pracovišť je bohužel opakem tohoto ideálu. Proto pouhé navýšení rozpočtu na platy akademických pracovníků se situací našich univerzit mnoho neudělá.
V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že iniciativu ke změně nelze očekávat od univerzit samotných. Ty jsou totiž spravovány svými zaměstnanci a studenty na účet daňového poplatníka. Současný systém jejich fungování jim musí vyhovovat, neboť si jej samy vytvořily. A i kdyby se vedení daného pracoviště rozhodlo situaci na vlastní pěst změnit, půjde o velmi těžký a nerovný boj. Potřebné změny budou totiž přímo či nepřímo ohrožovat zájmy významné části akademiků. Bez jejich podpory však nelze na univerzitě prakticky nic prosadit.
Akademický kyslík
Co může tedy česká vláda učinit pro zkvalitnění českých univerzit? Bez zlepšení v oblasti financování vysokého školství se to neobejde. To však musí být podmíněno otevíráním dveří, oken a dalších cest pro lepší přísun akademického kyslíku na straně univerzit.
Konkrétně, financování by mělo zohledňovat tři důležité parametry: počty absolventů, kteří pokračují ve studiu na jiných institucích, zejména v zahraničí. Podíl akademických pracovníků, již nepocházejí z „vlastní líhně“, a to zejména na juniorních pozicích. Na seniorních pozicích je pak zásadní podíl akademických pracovníků, jejichž publikační činnost a citační výkon přesahují hranice České republiky.
Další možností je dlouhodobé financování fakult navázané na konkrétní akademické pozice, jejichž obsazení bude výsledkem mezinárodně otevřených výběrových řízení. Uchazeči a uchazečky bez vazeb na dané pracoviště by měli být striktně preferováni.
Je důležité zdůraznit, že cílem nemůže být akutní výměna personálního obsazení univerzit, nýbrž změna způsobu obsazování akademických pozic, která postupně akademické prostředí oživí. I kdyby se podařilo redukovat inbreeding jen na polovinu, znamenalo by to obrovskou změnu ve fungování a kvalitě našich univerzit.
Jen potom je možné po daňových poplatnících, kteří univerzity platí, chtít více peněz.
Autor je ekonom, v současnosti pracuje a přednáší na Katedře národního hospodářství Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ekonomii a právo studoval na univerzitách v Praze, Turíně, Hamburku a na Cornellově univerzitě v USA. Publikoval řadu vědeckých prací v mezinárodních vědeckých časopisech, zejména na témata v oblastech veřejného zdraví, ekonomie kriminality, diskriminace či ekonomie životního prostředí. Článek vyjadřuje názor autora a nijak neodráží pozici Právnické fakulty či Katedry národního hospodářství.
Převzato s laskavým svolením redakce webu HlídacíPes.org.
