Jedním z velkých témat, kterými v posledních týdnech žije bruselská bublina, je povýšení Martina Selmayera z šéfa Junckerova kabinetu na ředitele generálního sekretariátu celé Evropské komise. Kariérní postup mimo Brusel neznámého úředníka řeší unijní kuloáry i bruselská média, povýšení se dostalo se i na pořad jednání Evropského parlamentu. A když Jean-Claude Juncker vystoupil na konci února na konferenci Ideas Lab známého bruselského think tanku Centre for European Policy Studies (CEPS), nejvíce ohlasu vzbudila otázka „nač je vůbec procedura vedoucího kandidáta na předsedu Komise, když tento závod už dávno vyhrál Martin Selmayr“.
Bonmot, jistě. I předseda Komise se ostatně dotazu zasmál. Zájem o roli někoho, kdo nemá žádnou legitimitu, a přesto zjevně obrovský vliv, však prozrazuje víc než jen to, že Brusel je posedlý problémy své bubliny. Nikdo si nedovede představit, že by v české bublině vyvolalo podobné pozdvižení, kdyby se šéf premiérova kabinetu stal třeba šéfem Úřadu vlády. Těžko by o tom psala média, stěží by k tomu bylo slyšení ve Sněmovně. Důvodem by ale nebyla ignorace a neznalost, ale spíš odlišná role byrokracie v obou politických systémech.
Úředníkova výhoda
Postavení a vliv úřednického aparátu v rozhodování EU jsou obrovské. Dílem je to způsobeno logikou integračního procesu, jehož otcové politikům nevěřili a snili o integraci, která bude řízena technokraty. Dílem pak procesním nastavením unijního rozhodování – zatímco poslanci a ministři, kteří v Unii reprezentují členské státy, po měsících či letech odcházejí, zaměstnanci různých generálních sekretariátů a přípravných těles v nich zůstávají desítky let. Kontinuita prostředí a znalost agend, které se málokdy zvládnou vyřešit v horizontu měsíců, jim oproti voleným zástupcům dává obrovskou výhodu.
Asymetrický a z hlediska demokracie nezdravý stav ještě umocňuje gigantické množství agend, které EU řeší. Zvýhodnění byrokratů nad politiky se navíc přenáší do národních systémů: Stálé zastoupení států v Bruselu tvoří stálí diplomaté, v parlamentních výborech pro evropskou integraci sice působí volení poslanci, ale zásadní slovo mají zase specialisté – právní a policy experti, kteří obvykle navrhují, jak mají doporučení a stanoviska výboru vypadat.
Členským státům je to jedno
K vyprázdnění politiky ale nedochází jen vinou Bruselu, který technokratické rozhodování podporuje. Velká, ne-li větší vina leží na národních politicích, kteří evropskou politiku dlouhodobě podceňují. Skutečný zájem o problematiku má v parlamentu zpravidla jen několik poslanců. A ministrů, kteří nečtou podklady pro jednání Rady Evropské unie až v taxíku z bruselského letiště, také moc není.
Obojí je samozřejmě chyba. Evropská integrace totiž je výsostně politická, a tak by také měla být řízena. Dokud tomu tak nebude, bude povyk nad raketovým růstem nevoleného byrokrata bohužel zcela namístě.
