Šikana je jako štafeta, protože platí, že se jí vyhnete, zalíbíte-li se trýznitelům. FOTO: Film kolektiv / se souhlasem
FOTO: Film kolektiv / se souhlasem
RECENZE / Šikana – nejen ve školách – bývá považována za krajně patologický jev s jednoznačně daným rozlišením pachatele a oběti. Ponižování mnohdy probíhá skrytě, zpočátku i v nenápadných polohách, když je ještě obtížné odlišit takové dění od obyčejného pošťuchování či obhroublého žertování. Také se v popředí ocitá otázka vnímání šikany – ještě před několika málo desetiletími nemusely být projevy, dnes hodnocené jako šikana, jako takové vnímány.
Byly napsány romány a natočeny filmy o strastiplných osudech lidí, kteří se prosadili navzdory všemožným překážkám, ať již způsobeným původem, sociálním postavením či rasovou příslušností. Ačkoli pojem šikany v nich nezazněl, situace, s nimiž se protagonisté museli vyrovnávat, naplňovaly veškeré její příznaky. Taková díla dokonce hlásala tezi, že překonávání potíží zoceluje odolnost i povahu, protože pomáhá změkčilcům postavit se na vlastní nohy a přijmout zodpovědnost za svůj osud.
Nový slovinský snímek Vzor (natočený s přispěním Česka, Srbska a Itálie), který nyní vstupuje do zdejších kin, se věnuje zdánlivě ještě neškodným projevům šikany, ale tento záměr si nijak nezjednodušuje, nahlíží ho v celé složitosti, s mnohdy rozporuplnými motivacemi i jednáním jak dětí, tak dospělých. Postihuje totiž, jak původně šikanovaný chlapec může snadno propadnout iluzi, že si polepší, když se k šikaně někoho dalšího sám aktivně připojí, když získá uznání od někdejších trýznitelů. A sotva počítá s tím, že právě proto se stane objektem nenávisti nově postiženého. Vlastně můžeme uvažovat o tom, jak se šikana štafetovitě předává dál…
Kdo je tvůj kamarád?
Čtrnáctiletý Jan (pro France Mandiće je to první filmová role) nastupuje na poslední měsíc školního roku do maloměstské školy, kam jeho matka Maja (Mojca Funklová) byla přijata jako psycholožka. Pro oba je to citelná změna oproti dřívějšku – jednak žili v hlavním městě Lublani, jednak ještě doznívají proticovidová opatření, kdy výuka probíhala distančně. Píše se totiž rok 2021, ještě se nosívají roušky chránící obličej a lidé se jen obtížně vracejí do běžných existenčních kolejí, jak napoví třeba téměř spiklenecká oslava matčiných narozenin s kolegyněmi ze školy.
Jan, nadějný houslový talent, jehož často vídáme postávat u řeky, jak cvičívá na svůj nástroj, se dosud nesžil s novým kolektivem spolužáků. Záhy vypozoruje, jak se parta kluků i holek vyžívá v zesměšňování „sluníčka“, jak říkají svému otloukánkovi. Shodou okolností má právě jeho v péči Janova matka, protože chlapec vykazuje sebevražedné sklony, aniž je ochoten prozradit důvody. Zprvu zamlklý a spíše odtažitý Jan by se rád do třídní pospolitosti začlenil, takže souhlasí s přijetím v podobě jakéhosi zasvěcovacího obřadu (skončí vhozen do vody), kterým je pasován na nové „sluníčko“ – aniž původně tušil, co to obnáší a proč byl před něčím takovým varován.
Z nesnází Janovi pomůže poněkud záhadný soused, mladík s nejspíš kriminální minulostí i budoucností, jenž jej naučí několik základních chvatů, aby protivníka zneškodnil – a do zapomenutého pouzdra na housle mu vloží skládací pušku. Jan, později sám obviněn z bezdůvodného napadení spolužáka, aniž vyjde najevo, že jen bránil matčinu čest, se v okamžiku největšího naštvání vplíží na školní slavnost s kuklou na obličeji a se zbraní v ruce…
Jan sotva může být považován za příkladného hrdinu, reaguje úměrně svému věku, kdy se jen obtížně srovnává s rodinnými nesnázemi a situací ve škole: matkou, jež propadá pití, začíná opovrhovat, s rozvedeným otcem, jenž pracuje v zahraničí, se vídá nanejvýš po sociálních sítích. Cítí se vykořeněný, vděčen za jakýkoli projev vstřícnosti a pochopení. Proto také svého staršího kamaráda, jakkoli pochybného, označí v uložené písemné práci za svůj vzor, kterému by se chtěl přiblížit, ačkoli za to ve třídě sklidí posměch.
Jsi moje sluníčko
U nás dosud neznámý režisér Nejc Gazvoda (jenž si napsal i scénář) natočil Vzor jako svůj třetí tvůrčí počin. Stěží však bude náležet mezi osobnosti s charismatickým vypravěčským umem, dosud u něho převládá sklon k popisně osvětové dikci. Jeho postavy se vyznačují modelovým ustrojením, které pomíjí motivické kořeny zpodobňovaného chování. Nejvýraznější je to u matky, jejíž proměna (během pouhých dvou měsíců!) v alkoholickou trosku je dosti prvoplánová a málo uvěřitelná stejně jako vysvětlení, že se tak děje kvůli ztrátě společenské prestiže a selhání v sebeprezentaci. Stejně tak Janovo bloudění a hledání nějakého východiska jsou pozorovány jen zvenčí, prostřednictvím volně propojeného řetězce událostí, kdy mládenec ustavičně reaguje na okolní podněty, až jakoby ztrácí svobodnou vůli.
Gazvoda souběžně načrtává svět dospělých (především rodičů a učitelů, kteří mnohdy upřednostňují vlastní pohodlí či dobrou pověst) i dětí navenek se sotva vymykajících běžnému očekávání, avšak činí tak ponejvíce ilustrativně, ve zjednodušujících vzorcích, což cenná sdělení, která příběh přináší, spíše umrtvuje. K chatrně vystavěným zápletkám se přidává jakoby televizní poetika dramaticky unylého zpracování, byť díky českému kameramanu Janu Šusterovi – v tuzemsku se podílel na tak rozdílných filmech jako Jan Palach, Promlčeno a Marťanské lodě – se může vykázat soumračně pojednanou krajinomalbou i civilně nasnímanými interiéry nasvícenými bezpříznakově rozptýleným světlem. Důležitou zvukovou složkou je i nácvik ikonické písně You Are My Sunshine, v češtině známé z duetu Chladila a Simonové jako Ty jsi má láska. Díky slovu „Sunshine“ odkazujícímu ke „sluníčku“, které v rámci šikany nabývá zcela odlišného významu, tak použití této skladby propůjčuje celkovému vyznění ironicky nahořklý podtext.
