Na státní maturitu jsou různé názory. Když ji však poměřujeme chladnou úvahou coby politické opatření, je to zřejmý propadák. Státní maturita totiž prakticky nenaplnila žádná očekávání, která s ní byla spojena. Žádné problémy nevyřešila, naopak přidala nové. A již druhou dekádu zbytečně zůstává zásadním tématem české vzdělávací politiky, kterou tím vlastně paralyzovala.
Problémy kolem státní maturity, od neustálých nejasností ohledně jejího účelu a podoby až po nepřijatelná selhání při její realizaci, jsou vážné. Daleko závažnější však je, že pozornost upřená na maturity zakrývá dlouhodobé systémové problémy středního školství.
Ty jsou přitom dobře známé. Celkem důkladně je popisuje Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020. Tento základní koncepční dokument českého školství byl přijat v roce 2015 na základě rozsáhlé konzultace s odbornou i širokou veřejností (probíhala už od roku 2012). Zatímco běžné vládní strategie u nás obvykle nejsou o mnoho víc než soupis požadavků zájmových skupin a nápadů resortních úředníků, Strategie vzdělávací politiky se svým charakterem a způsobem vzniku zřetelně vymyká, a už proto zasluhuje pozornost.
Absolventi učňovských oborů vykazují čtenářskou gramotnost na úrovni absolventů základní školy, a ve schopnosti pracovat s IT jsou na tom dokonce hůře.
Analýza situace, kterou Strategie vzdělávací politiky nabízí, není příliš radostné čtení: V Česku jsou do značné míry oslabeny role a kvalita druhého stupně základní školy. (Také poslední zjištění organizace Cermat mimochodem potvrzují, že příčiny selhávání maturantů v matematice mají původ už v kvalitě výuky matematiky na základní škole.) Střední školství je extrémně fragmentované, na středních školách se učí přes 300 různých oborů. Paleta oborů mate uchazeče o studium a je příliš nákladná, aniž by takto úzká specializace měla valný smysl, neboť většina zaměstnaných absolventů do pěti let od konce studia působí ve zcela jiném oboru.
Naprostá většina absolventů středních škol maturitního směru pak pokračuje na vysokou školu nebo do jiné formy vyššího vzdělávání, na což však často nejsou dobře připraveni z hlediska všeobecného vzdělání (mezi maturanty převažují absolventi středních odborných škol). Zcela tristní je pak situace v segmentu učňovského školství: Výsledky mezinárodních testů PIAAC z roku 2013 ukázaly, že absolventi učňovských oborů vykazují čtenářskou gramotnost na úrovni absolventů základní školy, a ve schopnosti pracovat s IT jsou na tom dokonce hůře.
Kolotoč nápadů. Každý rok znovu
To všechno jsou problémy s velikými sociálními a ekonomickými dopady, které ve výsledku významně přesahují vlastní chod školství. Strategie vzdělávací politiky proto také navrhla konkrétní systémová opatření: Měl být konečně zpracován „Národní program vzdělávání“, který požaduje školský zákon z roku 2004 jako východisko pro rámcové vzdělávací programy jednotlivých typů škol a oborů. Ty už více než deset let existují bez jakéhokoli ukotvení v celkové představě o roli jednotlivých stupňů vzdělávacího systému v současné a budoucí společnosti a ekonomice.
Rámcové vzdělávací programy se také měly stát srozumitelnějšími, protože dnes obsahují stovky deklarovaných cílů. Ve středním školství měl být zahájen proces redukce počtu oborů a posílení společných prvků vzdělávání, což mělo zajistit, aby absolventi získali dostatečné znalosti a dovednosti pro celoživotní uplatnění. Mimochodem, co se týká státní maturity z matematiky, Strategie vzdělávací politiky doporučuje její zavedení až ve vazbě na systémové změny ve výuce matematiky na základních a středních školách. Nic z tohoto se samozřejmě nestalo…
Téměř žádný z těchto nápadů není hlouběji promyšlen a podepřen analýzami z hlediska fungování celkového systému, z hlediska samotné realizace ani z hlediska dlouhodobých dopadů.
Zatímco podoba státní maturity, ať již v rovině legislativního nastavení nebo konkrétní podoby testů, se mění doslova každý rok, systémové změny – dokonce vyhlášené platnou státní strategií pro oblast vzdělávání – se nedějí vůbec. Každý ročník státní maturity spolehlivě vede k explozi nápadů, zčásti točících se v kruhu. A tak se teď možná dočkáme obnovení dvojí úrovně obtížnosti státní maturity, která byla obsažena v původním konceptu maturity, ale v roce 2012 se zrušila. Spolehnout se v tomto kolotoči lze jen na to, že téměř žádný z těchto nápadů není hlouběji promyšlen a podepřen analýzami z hlediska fungování celkového systému, z hlediska samotné realizace ani z hlediska dlouhodobých dopadů.
Dokud bude přetrvávat fascinace maturitou a budeme neustále měnit její nastavení, místo abychom se zaměřili na zlepšování kvality výuky, nikam se neposuneme a budeme ve školství jen mrhat lidskými i ekonomickými kapacitami. Taková změna však vyžaduje přejít od spektakulárních řešení k poctivé a systematické práci. Dokážeme to?
